- stručné pojmenování základních forem ÚHLŮ POHLEDU z jakých se nejčastěji píše příběh. Nejde o nic jiného než o to, čí oči se dívají. Tedy, ve které osobě z hlediska gramatického je dílo psáno.
V některých knihách máte pocit, jako když sedíte hrdinovi na rameni a vidíte mu přímo do hlavy, v jiných cítíte určitý odstup. To je dáno úhlem pohledu. Je to důležitý nástroj. Úhel pohledu sděluje čtenáři, která postava nebo postavy jsou v příběhu nejdůležitější.
Je zajímavé, že úhel pohledu podléhá módě a vkusu. Názory na úhel pohledu se po celou dobu existence románů měnily. Například v románech z 19. století převládala ER forma, takzvaný vševědoucí vypravěč. Tyto romány zkoumaly nejen vnitřní životy a vnější konflikty postav, ale také okolní společnost, třídní rozdíly, technické informace… Vševědoucí vypravěč zkrátka klidně přerušil děj a začal čtenáři vyprávět o filozofii nebo ekonomice.
V dnešní době jsou oblíbené ICH forma (vyprávění v 1. osobě) a ER forma (– omezený hlavní vypravěč ve třetí osobě).
V 1. osobě jsem vypravěčem JÁ. První osoba působí přirozeně- všichni jsme vypravěči v první osobě. Tato forma umožňuje čtenáři snadný přístup k vypravěčovým myšlenkám. Ale právě jen k jeho myšlenkám, nemůže být v hlavách jiných hrdinů a nemůže být na několika místech zároveň. Je tak trochu omezený, a tím pádem do jisté míry nespolehlivý. A to ale autor to může využít k tomu, aby vytvářel napětí a překvapení.
Při této formě si dejte pozor na to, kdy vypravěč sděluje něco zajímavého a kdy má sklony se jen tak vykecávat!
ICH forma působí autenticky. Čtenáři mívají tendence si myslet, že jde o autobiografii! Někdy to může vadit…
ER forma - vypravěč může mít dvě podoby: může být buď vševědoucí, nebo omezený. Pokud vypráví vševědoucí, jako bychom slyšeli hlas boží, který ví o postavách a prostředí úplně vše. Zde pak ale není místo pro pořádné tajemství. Vševědoucí bývá od postav trochu odtažitý. Jeho plusem je ovšem to, že má vědomosti o tom, jak fungují ponorky a ví, co by se stalo s nenarozenými dětmi postav. Ale to zase svádí k mnoha odbočkám a je těžké vyvážit vyprávění, aby čtenář neztratil pozornost.
Při ER formě s omezeným věděním se vypravěč většinou drží jediné postavy. To, co autor může popsat je omezeno tím, co daný jedinec vnímá a zažívá. Toto je nejběžnější metoda v komerční beletrii a je ovlivněná filmem a televizí.
Když už jsme u filmu, tak je také důležité, zda je vypravěč objektivní či subjektivní. Objektivní vypravěč je jako oko kamery – nemá vlastní názor, nehodnotí, je jen pozorovatel. Objektivní vyprávění je velice přísné! Žádné poznámky a komentáře!
Naproti tomu subjektivní vyprávění si může trousit poznámek a názorů kolik chce. Subjektivní vyprávění umožňuje čtenáři vidět vnitřní myšlenky postav. Subjektivita není jen oko kamery, subjektivita zabarvuje vše kolem sebe, protože nejenže pozoruje, ale také vnímá svět jejíma očima, její myslí. Ale opět pozor! Pokud myšlenky, i třeba stokrát zajímavé, nesouvisí s příběhem, nemusíme je čtenáři předkládat.
Další podskupinou ER formy je tzv. přeskakující úhel. To znamená, že vypravěč přejde od jedné postavy k jiné. Ale pozor! Nemusíme slyšet nejniternější myšlenky všech postav. Dnešní zvyklostí bývá přeskakovat mezi úhly pohledu jen mezi scénami nebo kapitolami. Když autor poletuje mezi postavami v jedné scéně, působí to zmatečně.
Nicméně jsou i výjimky, kde to funguje a to jsou například romány pro ženy. Setkání hlavní hrdinky s osudovým mužem. Nejprve jsme svědky toho, jak reaguje ona na něj, pak hned on na ni. A to vše, aby vznikl dojem, že je to láska na první pohled. Je to v případě, že dvě postavy v jeden okamžik prožívají a vnímají téměř totéž a je to něco hlubokého. Zde může náhlá změna úhlu fungovat.
DU forma čtenáře oslovuje ve 2. osobě (TY nebo VY). Například: „Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde jsi.“
DU forma umí navodit bezprostřednost a naléhavost. Vyskytuje se v dopisech, v modlitbách a někdy i v reklamě. Můžete oslovovat čtenáře, ale také můžete mluvit k sobě. Je zajímavým nástrojem v literatuře.
