Rejnokův výhled z akvária - napsala Věra Maxová

Všude je tma. Jenom v dálce na stropě slabě svítí zářivka. Namodralé světlo jen zvýrazňuje otisky rukou na skle. Jsou různě velké a různě mastné. Tenhle malý patří ručce holčičky, která sem odběhla, aniž by si toho všimla její maminka. 

Občas se schválně přisaju na sklo, abych přilákal děti svým roztomilým výrazem na spodku mého těla. Děti neodolají a svými prstíky se snaží dostihnout mojí pusu, která lákavě klouže po skle. Baví mě pak škodolibě sledovat rodiče, jak se bezradně rozhlížejí a snaží se své dítě najít v hroznech lidí přilepených na akváriu.A pak je tu spousta malých mastných koleček. Ty mají na svědomí klouby ukazováčků, které tu na mě neustále ťukají. Nevidíte ten červený nápis? Po těch letech už mě rány neděsí, jen mě rozčilují.
Otisky velkých rukou většinou patří návštěvníkům, kteří se snaží ulovit ten nejlepší snímek, zběsile se za mnou ženou a padají na sklo přes ostatní lidi.
Tmou projíždí několik záblesků, světlo se změnilo na bílé a zaplnilo celou halu. Uklízeč s houbou na dlouhé násadě pokrývá celé sklo bílou pěnou a tu pak pečlivě stírá. Otisky jsou pryč. Začíná nový den a přede mnou se za chvíli začne tvořit nový obraz.