Vybíhám tedy v hrůze k telefonu. Celá od mýdla kloužu po plovoucí podlaze a zanechávám za sebou potok mydlin a vody. Smykem vyberu poslední zatáčku kolem kuchyňské linky, ale v okamžiku, kdy se ocitne telefon v mé ruce, přestává zvonit. Zběsile volám zpátky, tam už to však nikdo nezvedá. Začínám panikařit a má mysl tvoří milion různých konstruktů. Zavolal z posledních sil, než upadnul do bezvědomí. Dostal od nemilosrdných únosců možnost posledního telefonátu. Byla jsem tím posledním, s kým chtěl mluvit, než se střemhlav vrhne z mostu. Srdce mi buší, tepovku mám na milion a dech rychlý, jako kdybych prchala před masovým vrahem, který teď jistě brutálně vraždí mého milovaného syna. Po deseti minutách hrůzy naštěstí volá zpátky.
Mám takovou radost, že žije, že na jeho dotaz, „zda by u nás mohli dnes přespat nějací jeho kamarádi,“ odpovídám velmi vlídně, že určitě.
Zavěsím a jdu ze sebe konečně smýt ten šampón a mýdlo, které za tu dobu začaly hodně štípat. Teprve, když dokončím večerní hygienu, mi dojde, že já chci jít ale spát. Tak volám synovi ještě jednou, abych zjistila, kolik kamarádů dorazí. Bude totiž lepší jim spaní nachystat než se pak nechat probudit, až se pokusí o povlečení peřin sami. Sděluje mi, ať povleču všechno, co máme a se zbytkem, že si pak poradí. Po náročném dni a večerním stresu ze synova „zmrtvýchvstání“ mě jeho odpověď uklidní, přestože by rozhodně neměla.
Nicméně postele, ručníky, osušky a vše ostatní nachystám, abych nezavdala příchozím žádnou příčinu k nějakému hluku. Usínám na vlně knihy Pod toskánským sluncem a za chvíli již chodím sluncem zalitými olivovými háji, popíjím kapučíno a prosecco a ujídám tiramisu. Svět se zdá dokonalý.
Nicméně postele, ručníky, osušky a vše ostatní nachystám, abych nezavdala příchozím žádnou příčinu k nějakému hluku. Usínám na vlně knihy Pod toskánským sluncem a za chvíli již chodím sluncem zalitými olivovými háji, popíjím kapučíno a prosecco a ujídám tiramisu. Svět se zdá dokonalý.
Náhle se ale země pode mnou začíná třást a já slyším dusot kopyt. V dálce přede mnou se rýsuje mračno prachu. Dusot zesiluje, stejně tak otřesy půdy. Přímo na mě se řítí stádo rozzuřených nosorožců. Hlavou mi jen probleskne, co dělají nosorožci pod toskánským sluncem, ale to už se dávám na útěk, zcela marný. Běžím ze všech sil a splavená sportovním výkonem i hrůzou se konečně probouzím. Mizí sluncem zalitý olivový háj, kapučíno, prosecco i tiramisu. Překvapivě ale nemizí dusot stáda nosorožců, ke kterému se přidává zběsilý štěkot našich třech psů, zoufale se tlačících u dveří naší ložnice. Je jasné, že jim jde o život.
Přemýšlím, jestli vstát a riskovat vlastní život otevřením dveří a zachránit tak aspoň některého z nich. Do mé Sofiiny volby začínám v hluku rozeznávat i nějaké hlasy, včetně toho, který patří mému synovi. Proboha! I on je tedy v ohrožení života, ať už se nám domem prohání cokoliv, od divokých nosorožců po krvelačné kmeny berberů. Tisknu se k manželovi, a ten se na mne otáčí s jedinou větou:
„Zabiju ho!“
Křečovitě svírám jeho paži a vzlykám, ať nikam nechodí, že je ještě příliš mlád a nic jsme si neužili. Zvažuje možnosti, ale poté, co utichne štěkot psů je jasné, že tohle peklo rukojmí nebere. Pod stresem dostávám spásný nápad a píšu synovi sms „TICHO!!!“.
Žádná změna.
Po deseti minutách píšu další: „To je naposledy, co tady máš kamarády.“
Opět žádná reakce. Běsním vzteky a ťukám na klávesnici: „To je naposledy, co jsi spal doma!“
Po dalších deseti minutách dusotu, křiku a padání nábytku je mi jasné, že s touhle situací teď asi prostě nic neudělám. Polykám prášek na spaní a snažím se na vlně meditace navodit libé pocity. Má mysl, zocelená lety mentálního tréninku, okamžitě přináší pozitivní obrazy plné radosti, úlevy, pohody a lásky. Nejdřív se mi objevuje v meditaci syn. Má na zádech velký batoh, mává mi do okna a volá, že se od toho domorodého kmene z Jižní Ameriky dřív než za dva roky nevrátí. Blaženě se usmívám. Pak mě ale do reality vrátí rána, která nevěstí nic menšího než spadlou skříň.
No nic, ráno moudřejší večera. Zavírám oči a opět se nořím do „hladiny alfa“. Tentokrát už ale není má vize tak jemná. Syn bez batohu nasedá do deportačního vlaku na Sibiř. Blaženě se usmívám. A opět návrat do reality, tentokrát v podobě tříštěného skla, patrně okenní tabulky. Bojím se opět zavřít oči, protože nyní by už má mysl vyslala syna doprostřed těžkých bojů na Ukrajině. Ještě víc se bojím toho, že bych se blaženě usmívala. A tak sedím vztekle na posteli. Ve dvě ráno, čistě z nudy, posílám sms, „ať ztiší hudbu“.
Ve tři pak pokornou prosbu, aby led na Margaritu příště mixovali ve sklepě. Ve čtyři rezignuji zcela a jdu si spolknout další prášek na spaní. V 5,07 konečně upadám do kómatu.
V 5,15 zvoní budík, aby mi připomněl, že mám před sebou další krásný den. Dům je tichý. Mám obrovskou potřebu to změnit, a tak zapínám vysavač a luxuji tak zběsile, že cestou porážím sušák na prádlo a židle. Intenzivně luxuji hlavně prahy u dveří, kde spí noční vetřelci. Prudce narážím hubicí do dveří a sílu mi dodává divoká hudba s „volume na max“. Je mi jedno, že jsem právě zahodila svou skoro dvacetiletou meditační praxi do propasti vzteku a nenávisti. Je mi blaženě, zen a osvícení zjevně přichází i skrze pomstu.
Ohm.
