O EROTICKÝCH ASPEKTECH VANDRŮ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Venku leje jako z konve, ale v hospodě je teploučko. Voní kuchyně, tabák, grog. Zní kytara a známé písně a kolem velkých dubových stolů sedí parta lidí, kteří, jen co jsme vešli, nás srdečně zve k sobě. I hospodský je na naší straně. Ukazuje vlídnou tvář.
„Tak co si dáte, hoši?“ zahlaholí, hubu od ucha k uchu.
„Pivo. A, šéfe, kde se tu dá v suchu přespat?“ kujeme železo začerstva.
„Za barákem je stodola. Právě zavezená čerstvým senem. To vás uspí nato tata,“ dává nám jasně najevo, že tam můžeme rozložit své bágly.
Ještě za světla provádíme prohlídku rozlehlého seníku plného voňavého čerstvého sena s konstatováním, že kam se hrabe čtyřhvězdičkový hotel na tohle špičkové ubytování. Rozkládáme bágly, dopředu si steleme a vracíme se do šenku.
Sražené stoly mají kolem sebe asi patnáct židlí obsazených partou lidiček odněkud ze středních Čech. Přijeli trávit volno na jesenickou chalupu. Zapalujeme si cigárka, a když do sebe vlejeme žíznivě první pivko, přestává nám mírně zvlhlé oblečení vadit. A že se právě z hospody ven odporoučel kytarista i se svým strunidlem, lovím z futrálu kytaru a začínám hudlat co jen to jde. Kupodivu se dokážu písničkami trefovat do vkusu a nálady u stolu, a když do placu vházím i pár povedených vtipů na přeskáčku s mými souputníky, Riwem a Šuňasem, do hodiny jsme miláčky publika.
Naproti mně sedí děvče nevídané krásy. Už hodnou chvíli ji v duchu znalecky hodnotím a chtě nechtě ji porovnávám s včerejšíma losinskýma příšerkama. Ach jo, nebetyčný rozdíl. Kouzelná. Tahle se pyšní dlouhými vlnitými blond vlasy s nádechem do zrzava, zelené oči, vzorné řasy a rty jako rajské jablíčko. Kolem krku uvázaný červeno bílý kostkovaný šátek a béžová košile, jejíž dva horní knoflíky jsou z musu rozepnuté, dává tušit, že nejsou rozepnuté kvůli horku, ale košile je prostě těm dmoucím se prsům těsná. Moc hezký pohled přes ten stůl. Moc. A jak hraju a zpívám, čím dále častěji mi oči zůstávají ukotvené naproti. Svatý obrázek hadr. To už vím, že děvče krev a mlíko se jmenuje Eliška a říkají jí Elzo. 

Elza se směje, Elza na mě mrká, řasy kolem veselých očí poskakují a po každé povedené písničce sešpulí rty a posílá mi přes stůl symbolické polibky, takové co se dávají na rozloučenou. Tyhle vypadají na příslib. Určitě je o nějaký rok starší než já. Ohromně se mi líbí a mezi písničkami se mi v hlavě začínají honit myšlenky vysloveně hříšné. Rozvinuji v mysli představu, že kdyby se něco stalo a došlo by k našemu sblížení, možná, možná…

Zároveň mě jako film před očima proběhl včerejší večer.
To přijíždíme vlakem do Losin. Prší. Rozhodujeme se, že přespíme přímo v Losinách. Zbývá jen vyřešit kde. Samozřejmě chceme střechu nad hlavou. Dočasné útočiště nalézáme v restauraci a přisedáme k zatím neznámému čundrákovi a třem dívkám. 

Náš nový kamarád Šuňas chrlí jako kulomet jeden fór za druhým, neuvěřitelné historky ze svého bohatého života a děvčata mu visí na rtech. Jedna, a ani to netrvá dlouho, si na dubové lavici přisedá k Šuňasovi tak, aby mu mohla rejdit rukou po celém těle. Začíná u ramen a po každém loku vína, které konzumuje, se její ruce sunou níž. Neprotestuje.
Přísedící dívčiny, jsou, mírně řečeno, troj tragédie. Stručně: Nepěkná, nevoňavá, ušmudlaná stvoření. Jenže nemáme kde spát a tak, když děvčata navrhují, že nás zavedou ke koupališti se smradlavou léčivou vodou, kde má být nějaká opuštěná bouda. Střechu prý má.

S desátou večerní platíme a necháme se holkama vést. Šuňas koná co deset metrů zastávku a vášnivě se s Helenou, tak se ta děva jmenuje, líbá. Je škaredá, ale z těch tří je škaredá nejmíň. Riw a já se bavíme spíše spolu než s těmi slečnami. Jdou, drží se za ruce, cosi si šeptají a jejich šepot provází tlumené chichotání. Naštěstí je koupaliště nedaleko. Zalézáme dovnitř boudy. Šuňas i s Helenou. Zbylá dvě děvčata zůstávají venku před dřevěnou kůlnou. My začínáme hned rozbalovat spaní.
„Helo, můžeš jít ven?“ ozývá se jedna z nich.
„Jo, už du,“ Helena si bere Šuňasovu baterku a jde z boudy na cestu. Holky mají něco upito a tak jejich venkovní hovor má do šepotu daleko.
„Tak co, ty tu chceš zůstat?“
„Jasan, Šuňas je můj a my už jsme se domluvili.“
„Tý krávo, jo? A na co ste se domluvili? Že jako to…? Že s ním budeš jako chrápat dneska, jo?“
„No a co? Šak aj vy můžete. Nekecejte, že byste s nima nešly?“
„A s kým jako? Dyť oni se s náma vůbec nebaví.“
„Ale prdlajs nebaví. Buďte na ně hodný. Každej kluk chce, když ví, že může. To se zmákne.“ 

Helena volá směrem k nám: „Kluci, pojďte ven na cigáro, dejte nám cigárko, holkám došly, že jo Vlasto. Poďte sem pod přístřešek, tady neprší. A stejně už skoro neprší vůbec.“
Vyráží mi dech, že se nahlas baví o možném sexu a že jsou zde vlastně hlavně proto.
„Deš ven?“ otáčí se na mě Riw. 

První moment mám dojem, že kdybych šel, tak Riw půjde, že vlastně jenom čeká, jak já se rozhodnu.
„Tak kluci! Poďte sem za nama. My s vama chceme mluvit.“ 

Venku se rozléhá přiopilý trojhlasný smích. 

„A vemte cigára. Eště tu máme rum taky. Eště skoro půl flašky,“ ozývá se ta druhá, myslím, že Jarka.
„Ty vole, já teda nejdu. Já na ně prdím. Dyby aspoň byly trošku pěkné, ale normálně sou to ožralé šerdky. Kozy jak vršky od maggy. A navíc sou to primitivky. Jestli chceš tak běž. Já du spát,“ polohlasně odpovídám Riwovi. Dělám tou řečí hrdinu-znalce, ve skutečnosti jsem se celé uhozené situace zalekl. Vůbec si neumím představit, že bych se teď, v partě, k něčemu takovému podvolil.
„Holky, nikam nejdem! My už deme spat. Čau. A dík za typ na nocleh,“ posílá Riw hlasité rozhodnutí ven. 

Šuňas se vůbec nevyjadřuje. Už má lože nachystané. Na nějaké převrácené bedně plápolá svíčka a její bleďounké světlo se rozpouští ve tmě boudy s různým harampádím. Na podlaze je místa tak akorát na naše roztažené celty. Chvíli je venku ticho.
„Debili zasraní! Buzeranti, máme vás na háku, paka čundrácký.“ 

Sprosté brblání se začíná vzdalovat a je jasné, že holky po neúspěšném zátahu na nás, odcházejí. 

Po chvíli se však dveře otevírají a hele, Helena. Ani pohledem o nás nezavadí. A i nadále se chová jako bychom tam vůbec nebyli. Netrvá snad ani pět minut a už je nahá. Docela nás to vyvádí z míry, mě a Riwa. 

Ležíme vedle sebe, plamen svíčky v lehkých závanech průvanu tančí břišní taneček a my jsme poprvé v životě přítomni souloži. 

Šuňasovi i Heleně je naše přítomnost docela šumafuk. Oba hekají a během toho páření nám předvádějí docela slušnou škálu z Kámásutry. Taková praktická ukázka pro nevědoucí to je. 

Zjišťuji s přibývajícími minutami, že jsem až doteď byl velmi nevědoucí.
Nevyspali jsme se, noc nestála za nic. Tedy alespoň pro mě a Riwa. Se svítáním jsme rádi, že už je ráno. Asi jsme přeci jen nad ránem na chvíli zabrali, protože jsem nezaregistroval, kdy Helena zmizela. Možná šla do práce, možná domů, možná do bufáče na první ranní pivo. Vypadala na něj.
„Jste zbabělci. Čtyřikrát, hoši, čtyřikrát! Klidně ste mohli kamarádsky vypomoct. Šak ona by si dala říct,“ Šuňas svou chvástavou řečí dává po ránu najevo, jaký že je kanec, a že sex konzumuje asi jako my rohlíky. Denně. Že bych hodlal zrovna svůj první sex zažít v té smradlavé vlhké boudě s opilou, nehezkou… a navíc jako grupáč? Ne, ne. Jsem rád, že jsem byl pouze svědkem.

 
Zaháním vzpomínky na včerejšek a vracím se myslí zpět k Elze. I já posílám přes stůl sem tam láskyplné pohledy. Ovšem upřímně, moc nadějí si nedávám, na holky mám obyčejně smůlu. Kytara mě visí kolem krku na řemeni, a tak si můžu dovolit natáhnout unavené nohy pod stůl. A to se začínají dít věci pod tím stolem s dlouhým ubrusem padajícím přes okraj až téměř do klína. 

Elza, alespoň zkraje jen tuším, že je to ona, se totiž tváří jaksi nezúčastněně. Buď se dívá po hospodě, přejíždí očima partu kolem stolu, prohodí pár slov se sousedy, sem tam zabrousí pohledem ke mně, propíchne mě úsměvem a přejede si jazykem rty. Takže Elza, respektive její nohy, začínají provádět podivný taneček po těch mých. 

Má zřejmě na nohou jen nějaké tenisky, jednu z nich snadno z chodidla zula a bosou nohou mi rejdí od nártu přes lýtko až na vnitřní stranu mých stehen. Zřejmě jí stojím za tu práci. Bříšky prstů na noze mi vymačkává podivuhodné akordy hned tu a hned o kousíček vedle, tu níž, tu výš. Zjišťuji vzápětí, že při těchto, mě doposud utajených akordových hrátkách, se nedá dost dobře hrát na kytaru, zpívat a v zásadě i dělat cokoli jiného, než buď vstát a odejít, nebo slastně držet. 

Držím. 

Odkládám nástroj a nepřítomným výrazem oblažuji okolí. Mozek mi v ty chvíle vůbec vyrábí poměrně šílené konstrukce příštích možných dějů, ve kterých hraji stěžejní roli výkonného nadsamce. 

Představuji si kluky, jak závistivě leží nedaleko mě zachumlaní v seně, ví moc dobře, že tohle není žádná z těch poledních nepěkných plochodrážnic, že tohle je ta bohyně dnešního večera, před kterou jim žádostivostí tečou sliny, ovšem oni že utřeli zrak. Zato já, já …
Uvědomuji si, že můj okamžitý fyzický stav, mi neumožňuje vstát od stolu a pokud zároveň nechci za chvíli riskovat trapas dokonání, musím jednat. 

Jediná spásná varianta je, že stáhnu nohy pod svou židli a okamžitě se odsunu se židlí dál do uličky. Zbaven masážního efektu chvíli vyčkávám a potom prohlašuji něco v tom smyslu, že potřebuji jít na čerstvý vzduch. Koneckonců tohle je pravda. Srdce mi tluče zběsile, lapám po dechu a nejsem schopen s kýmkoliv o čemkoliv komunikovat, natož hrát a zpívat.
„Dej tam Rovnou, jó tady rovnou. To znáš né, tu jsme ještě nehráli,“ žadoní kdosi z party. „Jó a taky Anděla od Kryla,“ dožaduje se další hlas.
„Děcka fajn, ale za chvilku. Já musím na vzduch,“ odvracím ataky. 

Zvedám se, beru ze stolu cigára, zápalky a hrnu se ven. Takřka zároveň se mnou se zvedá Elza, rovněž nahlas oznamuje, že jde skrz mnoho kouře ven a už mi je v patách. Jen se ocitám pod malou, stříškou nad verandičku před vstupem do hostince, už je po mém boku. 

Je rychlá. Bleskem mě otáčí k sobě, ovinuje svými pažemi a začíná vášnivě líbat. Krk, uši, líce, rty a šup a už je uvnitř a snaží se vyměnit nám navzájem jazyky. Kriste pane, to je šrumec, to je ofenzíva. Elza je rychlá. Erektivní stav se takřka okamžitě navrací. Po chvilce konečně rvu ret od rtů. Sotva dech popadaje, zabořený hlavou do jejích kadeří, kuju plán.
„Elzo, prosím tě, Elzo, tady, tady nemůžeme stát… tady ve dveřích. Furt někdo… ven, aby náhodou…nemusíme hned všem na očích. Pojď se mnou. My máme tady za rohem spaní. Stodola, víš, je tu stodola. Pojď, prosím pojď. Od první minuty tě miluju. Strašně moc tě miluju, víš?“ šeptám, jako smyslů zbavený. 

Sám sebe překvapuju. Ještě nikdy jsem se s dívkou nedostal tak daleko. 

Furt jsem měl o tom momentu romantické představy, jak se to stane s holkou, kterou mám rád, a chodíme spolu. Teď jsem s někým, koho znám sotva pár hodin od stolu v knajpě a přesto jsem ochoten udělat pro ten sex cokoliv.
„To - miláčku - nepůjde,“ naprosto dokonale sametovým altem šeptá Elza do mého ucha a zároveň mi lehce, mezi jednotlivými slovy, okusuje lalůček.
„Proč? Proč by to nešlo? Lásko, pojď! Bude nám spolu hezky,“ mumlám skrze zuby mezi polibky. Opět použila svou nohu, kterou mi krouživě tiskne do rozkroku. Myslím, že se zblázním.
„Ne, nejde to, můj milovanej, nezlob se.“
„Proč? Proč by to nešlo? Šak se vrátíme. Eště se do hospody vrátíme a nikdo nic nepozná. Elzi?!! No tak pojď!“ naléhám hlasem šíleného cizince, kterého nepoznávám.
„Manžel by mě nepustil. Ten by mě zabil,“ prohlašuje, jako by oznamovala, kolik je hodin. 

Uvolňuju sevření, pouštím z ruky její prs jako kradené jabko a lehce ji odstrukuju a než popadnu dech, dík nečekané, nenadálé a šokující informaci, uvědomuju si zároveň, že se mi vrací opět půl šesté a jsem tedy rychle v normálu. Jen ten dech mě zrazuje. Funím, jako po čtvrtkařském běhu.
„A kde je, kde ho máš?“ ptám se zdrceně a tajně doufám, že pokud je někde daleko v Čechách, tak bych holt zabojoval, když už mě tak rozrajcovala a byl bych to měl poprvé a rovnou s paničkou. Sice jsem to tak nikdy nechtěl, ale teď zrovna chci, říkám si v duchu.
„Koho, starýho?“ Elza lehce posmutní. „No kde, kde… tady v hospodě, uvnitř, u stolu. Ten druhej zleva od dveří. Franta, co se představoval jako Fredy. Ježišmarja nečum jak jojo, dyť jste si i potykali.“
„Ten?“ hlesnu lehce zděšeně, neboť Fredy, kterého nešlo u dlouhého stolu přehlédnout, je od pohledu lamželezo. Ramena jako kredenc, býčí šíje, vyhrnuté rukávy odhalovaly chlupaté svalnaté ruce. Na levém předloktí je tetovaný kotvou, patrně bitevního křižníku a pravé předloktí zdobí srdce probodnuté šípem. Uvnitř srdce šest písmen - ELIŠKA. Souvislost jsem si až doteď nebyl schopen dát dohromady. Stojící František může mít asi sto devadesát pět centimetrů a metrák navrch. Mých sto sedmdesát šest cenťáků a sedmdesát pět kil má v tuto chvíli hodnotu trpaslíka. Pomalu mi dochází, co by se mohlo dít, kdyby Elza neodhalila svůj stav včas. Vyklepávám z krabičky startku, vrážím ji mezi zuby a nervózně lovím v kapse zápalky, když se dveře lokálu rozlétají a ven vyplouvá majestátní Fredova postava.
„Co se tu děje?“ obrací se se zvědavostí na svou zákonnou, mírně rozcuchanou choť, přejíždí ji rentgenem od hlavy k patě a nazpátek a aniž očekává odpověď, otáčí se na mně.
„Hele, je docela dost dobře možný, že po ní jedeš, po Elze. Víš, ona je pěkná. Já moc dobře vím, že víš, jak je pěkná, a taky je pěkně furt nadržená ta moje Eliška. Furt ji musím hlídat. Tak hele, vole…, hezky v klídku dokuř, zklidni hormón, jo, a běž zase vzít svoji kytaru, to ti sluší. Seš uvnitř žádoucí. Co Eliška potřebuje, může dostat hned a ode mně, že jo, lásko?“ pohlédl znovu k Elišce. „Tak padej, padej.“ Mluví rozvážně, skoro jako fotr na synka. Otáčí se poté k Elze stojící odevzdaně opodál: „A ty pojď. Fakt mě musíš všude takhle nasírat, má drahá? Sem ti říkal, že na koloušky se máš vykašlat. Ti nestačím, nebo co?“ 

Hlas má vyčítavý ale rozhodný. Za jeho zdánlivým klidem je cítit zuřivý býk. Asi nejsem první v řadě těch, jak to říkal? Koloušků. Chytá ji pod křídlem a táhne někam do tmy, možná do stodolního sena. Vlastně je na mě docela hodný. Stačilo tu muchlovačku protáhnout o dvě, tři minuty a mohl jsem být bez zubů. Dokuřuju a jdu plnit přání zpěvu chtivých spolustolovníků.
Nakonec ale co? Byla hezká? Byla. Šáhnul jsem si? Šáhnul. Tak co? Šak ono to někdy nakonec vyjde i s tím zbytkem.