Už jen cítit povznesení cestou do práce, je podezřelé. Avšak být na pěšině v lukách, jak místní říkají sídlištní proluce, zaskočen vpádem odtížení, až jeden hledí na své boty v pochybnostech, co ho to k té zemi váže, volá po problémech. Nevlíct se s tělem, tou hromadou kostí v pytli kůže, ale v záchvatu odtělesnění sledovat nutkání se vznést, podobné pádu heliového balónku do výšin. Přitažlivost je smluvní, kontakt se zemí fakultativní.
Naštěstí tu byla tráva, aby mě svými listy přidržovala na způsob suchého zipu poutajícího v prostředí mikrogravitace kosmonauty u přístrojů proti odplutí.
Byl to svého druhu dar, krátký smír s tělem, o kterém platí, že člověk je zdráv, pokud jej bolí pokaždé něco jiného... A v tom zvláštním stavu fyziologické dematerializace se kouzlo odlehčení dotklo všech věcí, ale neproměnilo je jako Mídas ve zlato, nýbrž v beztížné předměty s dosud neprozkoumanou fyzikou. V opaku sonambulního nevědomí, v prozření podobném překlopenní ambivalentní figury optické iluze, šlo chápání chůze po zemském povrchu zcela obrátit a vidět se fixován na místě jako Archimedův pevný bod v prostoru a jen si pohybem nohou pod sebou zeměkouli protočit na místo, kde potřebujeme být, podobni cirkusovému medvědu tlapami točícímu míčem nad sebou...
Člověk by málem cítil, jak mu planeta podjíždí pod nohama, když vidí s ní otáčet jiného chodce, který kříží jeho cestu...
Když do vjemu otáčení zeměkoulí, v níž se podstata chůze překlopila, začne jeden mimo sebe zvát i druhé, pak i vozidla i vlaky i zvířata je tu náhle takového cukání a chaosu, že se každý rád vrátí k výchozímu předpokladu, že země přeci jen stojí a jsme to my, kteří se po ní pohybujeme, ačkoli už jednou nás ta samozřejmost, co je stojí a co se hýbe, zradila - tehdy se té jistotě říkalo geocentrismus, tuším.
