16. února 2024

Plavba po Amazonce k Atlantiku - napsala Jana Venzlů

Jak nejlépe zažít největší řeku světa? Pomalu a za málo peněz.

Nervozitou se klepu, přesto opouštím bezpečí hostelu a vydávám se do přístavu dvoumilionové brazilské metropole Manaus. Táhnu krosnu, příruční batoh, hamaku a jídlo, a protože jsem uprostřed amazonského deštného pralesa, už ze mě leje.
Nákladním prostorem lodi jménem Anna Karolina VII. nastupuji na osmnáct set kilometrů dlouhou cestu vstříc Atlantskému oceánu. S jízdenkou za 380 reálů zaplatím za kilometr cesty v přepočtu zhruba 1 Kč. 
Stojím v druhém vzdušnějším patře a rozhlížím se, koho bych chtěla následujících pět dnů za souseda. 
Jsem tady jediná cizinka, co nemluví portugalsky. Snažím se okoukat, jak si ostatní zavěšují hamaky. Vedle mě je uložený černoušek s falešnou čepicí Yves Saint Laurent a reprobednami. 
Z druhé strany se zabydluje starší manželský pár se spoustou kufrů. 
Dle pouček přivazuji krosnu ke sloupu, na všechny přezky, provazem, a nakonec připevňuji i zámek. To se žádnému zloději nebude chtít rozdělávat, ačkoli drogy mi tam může kdokoli šoupnout snadno. Jdu obhlídnout druhou nejdůležitější věc, záchod. Je zastaralý, relativně čistý a vedle něj je sprcha. To by ještě šlo. Záchod málo splachuje, to by nešlo, a při sezení se člověk potí tak, že sprcha stejně nemá smysl. Já jsem připravena se 4-5 dní nemýt, jsem ale zvědavá, jak toto budou řešit Brazilci, pro které je pravidelná očista důležitější než fotbal.
Posádka nakládá vozidla cestujících. Jsou to střelci. Mezi peron a loď postavili dvě prkýnka a teď se na ně snaží každým autem trefit. Jedno z nich patří i Polákovi, který se se mnou dává do řeči. Emigroval sem v 80. letech, pracoval na lodi, pak si tu založil firmu se železem a vyráběl nástroje do strojů. Svůj podíl už prodal a teď si užívá peníze a cestuje. Žije v Sao Paulu. Nabídne mi, že můžu používat záchod a koupelnu v jeho kajutě. Je takové vedro, že toho o 2 hodiny později využívám. Je klimatizovaná, a tak člověku pocit čistoty vydrží aspoň na chvíli.
Stěhování na loď neustává. Strašně hubený černouš s rovnátky na pár zubech, nevím, co přesně mu měli rovnat, si nanosil dovnitř několik zavazadel včetně stojacího větráku. Nastěhoval se k mému sloupu. Najednou vytáhne kávovar. Kafe nepiju, tak přijímám alespoň horkou čokoládu. Polák mi přinese vychlazený pomerančový džus. Starší párek vedle mě mi nabízí ořechy a soused ob vedle mi naznačuje, že si u něj můžu nabíjet mobil.
 
Opouštíme hlučný, horký a nebezpečný Manaus. Zanedlouho proplouváme místem, kde se černé vody Rio Negro setkávají s hnědě zbarvenou Rio Solimones. 
Obě řeky mají rozdílnou teplotu, složení i rychlost průtoku, takže svým mísením vytváří krásné obrazce. Brazilci tomu říkají svatba řek. A právě odtud nazývají řeku Amazonkou. Její břehy jsou tu od sebe vzdálené asi 20 km. Je dostatečně hluboká, aby až sem mohly z Atlantského oceánu připlouvat námořní lodě. 
Sedím na střešní palubě a užívám si zvuky džungle, šumění vody, hlasitou brazilskou hudbu a obří oranžovo rudé slunce, na němž mlžná oblaka vytvářejí zajímavou kresbu.
Další ráno je hned na první zastávce na dřevěném peroně vyskládaný byt celé jedné rodiny. Několik cestujících vystupuje a pomáhá nakládat dvě velké matrace, pohovku, ledničku, Smart TV a prostě všechno, co byste našli i v našich domácnostech.
Večer mě Polák pozval na večeři. Kromě jídelny, kam za celou dobu ze strachu ze střevních potíží raději nepůjdu, je tu ještě bar. Mají tu drinky, a taky brazilské sendviče a hamburgery, kterým říkají Xsalada. Za zhruba 50 kč je to příjemná prasečinka a zpestření mého jídelníčku. Nevěděla jsem, co mě přesně čeká, takže jsem si před cestou nakoupila jen pár buchet, ořechů a jogurtový nápoj. V Brazílii mají údajně v zákoně, že všude musí být dostupná pitná voda zadarmo, a tak je volně k načepování i na lodi.
Na přídi lodi obdivujeme s Polákem měsíc v úplňku. Společnost nám tentokrát dělá Brazilka původem z vesnice u přístavu Santarém, jednoho z nejstarších měst v Amazonii, kam bychom měli dorazit někdy kolem půlnoci. Pouští nám videa z festivalu Rock in Rio mě známého z filmu Bohemian Rapsody. Jeho první ročník se uskutečnil v roce 1985 a kromě 1,4 milionu lidí, Queenů a Iron Maiden se ho účastnil i můj polský spolucestující a průvodce po současnosti i minulosti Brazílie.
 
Foto: Wikipedie, Lopmed
V Santarému jsme stáli celou noc. Ráno mi Polák donese k snídani čaj, ovoce, sušenky se sýrem a marmeládou a kousek buchty. Babička z hamaky odvedle mi přisune svou ledničku jako stolek. Protože je odjezd naplánovaný až na dvanáctou hodinu, vyrážíme s Polákem na výlet do města. K mé velké neradosti jedeme na motorkách. Mototaxi se všeobecně vyhýbám, ale jsem ráda, že nebudu trčet na lodi, ale uvidím kousek města. 
Santarém má asi 300 000 obyvatel. Je o poznání špinavější než jih Brazílie. Na rybím trhu prodávají hlavně pirarucu, největší amazonské ryby, jejichž maso je základem jídelníčku lidí žijících v obřím povodí řeky. Světový rekord v lovu této ryby drží český rybář Jakub Vágner. 
Kupuju si na cestu ořechy. Semena juvie ztepilé nám známé jako para ořechy tu rostou všude kolem, proto moc nechápu, že jsou stejně drahé jako u nás. Není to cena jen pro cizince, vidím, že za ni nakupují i místní. Místo kavárny tu mají bar, kde prodávají takhle po ránu acaí. Ochutnám čistou verzi bez vody, bez sladidla a dalších věcí, co tady do toho rádi sypou. Je to takový brazilský energeťák. Z tmavě fialových plodů rostliny acaí, česky zvané kapustoň, se používá pouze dužina. Už předtím jsem měla acaí zmrzlinu. Bez cukru žádnou výraznou chuť nemá. V Evropě je teď populární díky svým antioxidačním účinkům.
Po návratu na loď zjišťuji, že přistoupilo více lidí. Mezi mě a babču se nacpal nějaký strejda. Něco mi divoce vysvětluje, a protože pořád nechápu, začne konat. Mám blbě uvázaný hamak. Převáže mi ho a změní i místo zavěšení. Moc šťastná nejsem, ale jeho úvaz jsem si dovezla až do Čech. Ten už nikdy nepovolí.
Další ráno je naší zastávkou malá vesnička. Na přistavený náklaďák přehazují tři lidi limonády v balení po devíti kusech. Buď jim to opravdu trvá jen chvilku nebo už jsem začala vnímat čas jinak. Vylezu na střechu lodi. Chci si dát jógu, ale je mi zima a heká tu sportovní dědek. Je mu kolem sedmdesáti. Pořád běhá dokola, vykopává nohy jako mladík a smrká na zem. To se člověk těžko dostává do zenu. Později mě odchytí cestou ze záchodu. V ruce si přehazuje míč a stále poskakuje. U toho vykládá skupince mladíků, že jsem velmi vzdělaná žena a fotbalový Bůhvíco ještě.
Kolem poledne dojedeme do vesničky Gurupá. Polák potřebuje led do ledničky, a tak s ním vyrážím na průzkum. Všude se válí bordel. Procházíme se po prašných nezpevněných cestách. Malé domky mi připomínají Afriku, jsou blízko u sebe a občas je i vidět dovnitř. Chlapi řežou dřevo přímo před sušákem s vypraným prádlem, ale zdá se, že to nikoho netrápí.
 
Opouštíme hlavní tok Amazonky a vjíždíme do užších přítoků řeky vstříc Belému
Najednou se kolem nás objeví spousta malých loděk s ženami a jejich dětmi. Žadoní. Vydávají takové zvláštní pisklavé zvuky. 
Domky a kostely podél řeky jsou postavené na kůlech, aby se při přílivu nezatopily. Slaná voda z Atlantského oceánu se dostává až do vzdálenosti 13 km proti proudu. Vytváří vlnu vysokou 4-5 metrů, které místní indiáni říkají Amazunu. Možná právě ona dala jméno řece. Známější vysvětlení o původu názvu se pojí s výpravou Španělů v 16. století, při kterém narazili na indiánský kmen, jemuž vládla žena. Nazvali ji Amazonkou podle starořeckých bojovnic, jež si uřezávaly prso, aby se jim lépe střílelo z luku. 
Míjíme loď s nápisem Škola. Na pohled vypadá idylicky. Touto oblastí údajně projíždí jednou za tři měsíce loď s doktory, kteří provádějí běžné prohlídky, opravy zubů, očí či jednoduché operace. Na jedné straně řeky nad zlatozelenou džunglí zapadá slunce a na druhé je bouřka a blýská se.
V noci na poslední zastávce před Belémem přistupuje nějaký sportovní tým. Některé dívky mají s sebou děti. Zavěšují své hamaky, kdekoli najdou kousíček místa, a občas i dvě nad sebe. Strejc vedle mě se rozvaluje. Asi aby se mezi nás ještě někdo nenacpal. Týpek v kšiltovce také neprojevuje žádnou snahu pomoct. A já? Naprosto sobecky ležím se zavřenýma očima a doufám, že mi zůstane trocha životního prostoru.
Ráno projíždíme ještě užšími částmi řeky, takže můžu docela zblízka pozorovat život na břehu. Uvědomuju si, jak naivní bylo si myslet, že zvládnu prozkoumat deltu Amazonky. Ústí je široké přes 200 km a největší ostrov má velikost Švýcarska. 
Když k deltě v roce 1500 dorazili Španělé, pojmenovali řeku Řekou svaté Marie sladkého moře, protože ještě desítky kilometrů od břehu byla voda v moři sladká.

Z ničeho nic se v džungli vynoří mrakodrapy. Belém. 
Už z dálky je vidět, jak je celé město obehnané přístavy. Ten úplně vpravo je údajně nebezpečný. Měla bych jen 20 % šanci, že mě neokradou. V tom, kde vystupujeme, je to 50/50. Těmito informacemi se se mnou loučí Polák. Předává mě mým sousedům starouškům, abych se s nimi dopravila na autobus. Nasedáme k taxikáři, kterému rázně vysvětlují, že budu platit stejnou částku jako oni. 
Asi po 5 minutách cesty zastavujeme. Prý nás stopli policajti. Blíží se k nám, jsou v civilu, a zahlédla jsem i zbraň. Dochází mi, že jsem si zapomněla zkontrolovat krosnu. Bábuška vytahuje z podprsenky klíče a po jednom odemyká všechny kufry. Oba staroušci hrozně hudrují. Oddechnu si, když u nich nic nenajdou. Mně zkontrolují pas, řeknou mi beautiful Džana, dávej si pozor a na krosnu se ani nepodívají. Na nádraží mi moje nová brazilská babička věnuje přívěšek na batoh, posadí mě do autobusu a já jedu dál.