Co jsem si o sobě jako o autorovi tetokrát objevil na Loučeni - napsal Marek Bucko

Je fajn, že pokud jsem dostal (i když spolu s ostatními) úkol CO JSEM SI O SOBĚ UVĚDOMIL JAKO AUTOR, tak že teda asi už budu - alespoň trochu - ten AUTOR. Tím, že jsem toho ještě moc nenapsal, tak nenesu na ramenou tíhu celého světa. Ale i pár nesourodých osob a osobností na čtyři dny zavřených na zámku nejčastěji v jedné místnosti způsobilo, že mi ta ramena tu a tam nějaká energie dokonale sešlápla. 

Druhého přes stůl zabolí kotník a já náhle řeknu: "Au." 

Soused vedle mě vzpomene na někoho, kdo už tu není, a mně začnou slzet oči. Ne, ne žádná muška, žádná alergie. 

Někdo přečte vtipnou povídku a je z nás společenství přátel smíchu. 

Další přečte dílko vážné a vzájemné mlčení spolu s jihnutím prozradí, že hluboké může být nejen jezero. 

A to mi prozrazuje, že snad umím i něco cítit. Nejen pečínku z kuchyně do pokoje nebo hovno, když do něj šlápnu. Cítím to veselí, cítím ten smutek, tuším za tím děje a události. A to si tady díky všem kolem mě uvědomuju. A to musí mít autor. 

Mohu mít hlavu plnou námětů a v té hlavě se hrabat jak chudá holka v kufru - nic nenapíšu. 

Ale když cítím, tak píšu. Když píšu, tak cítím. 

A potom perem i bez něj tvořím ty příběhy. A ty jsou to jediné, co tu po mně zbude.