Marakéš je ve své červené medině neuvěřitelně chaotická. Kříží se tu různě silné motorky s koly, povozy tažené oslíky i nejnovějšími modely aut a do toho zmatku vbíhají chodci, nejčastěji zoufalí turisté. Na okrajích křivolakých ušmudlaných uliček se objevují zahalení žebráci, z okolních darů – což jsou skromnější marocká obydlí bez zahrady – vylézají ošátkované ženy a rozjařené děti a pod nohy se pletou toulavé kočky.
V tom blázinci ale nacházím i jistý klid. Muži pokojně usrkávají v kavárnách mátový čaj, ženy nevypadají, že by z hammamu spěchaly domů k plotně, ani děti ve školním věku nikdo večer nehoní na kutě. Život tu tak nějak plyne v kulise pěti denních modliteb – první svolávání věřících mě budí po šesté ranní – a nikdo si nestěžuje na svůj těžký osud.
Bídu a utrpení vidím jen já svýma evropskýma očima. Ovšem možná je to i tím, že Maročané jsou příliš střízliví na to, aby je hlodaly pochybnosti. Alkohol není v muslimské zemi vítán, je příliš drahý a málo dostupný pro místní. První večer jsem číšníka poprosila: „Aperitiv mojito bych si dala!“
Zadání: Napište emoční vyhřeznutí à la Tomáš Poláček ze situace na cestách.
Byl zdvořilý a přinesl mi virgin mojito. Obyčejné marocké restaurace totiž nabízejí jen nealkoholické koktejly. Alkohol lze pořídit pouze v obchodě s licencí či v turistickém hotelu nebo restauraci. Další večer poučena objednávám v turistické restauraci: „Láhev červeného Terres rouges! Odkud je?“
Číšník s úsměvem odpoví: „Pravé marocké!“
„Aha.“
Při toulkách starým městem zírám, jak umí být Maročané zruční a udržovat si tradiční řemesla. Všude jsou dílny brašnářů, koželuhů, ševců, krejčích, kovotepců a dalších rukodělců. Třeba krejčí si natahuje nitě přes celou uličku, že mám co dělat, abych se o ně neuškrtila. Řemeslníci jsou však značně zestárlí a pomocníci chybí. Ti prodávají mobily a další čínskou elektroniku v obchodech při hlavní silnici. A zbytek omladiny mi ochotně nabízí rady, jak se vymotat z labyrintu mediny, za pár dirhamů. „Madame, my vás tam dovedeme!“ A pak se vydají na opačnou stranu, aby mě unesli. Ale já mám naštěstí Google Maps.
Vyplést se ze spleti úzkých uliček, které často vedou přes uzavřené souky – tradiční místní trhy – není jednoduché a minimálně jednou, osobně se ztrácím neustále, se člověk ztratí. O to více oceňuji, když se přede mnou zjeví některý z hledaných královských či sultánových paláců, tajné islámské zahrady či pověstné náměstí Jamaa El-Fna. To pak medituji před takovými orientálními skvosty – většinou riády – posetými keramickými mozaikami, sádrovými ornamenty a cedrovým dřevem a osvěženými fontánami a bazény. Připadám si při tom jako v tisíci a jedné noci. Nebo se jen tak posadím na terasu kavárny nad náměstím Jaama El-Fnaa, srkám pomerančový džus – plastovým brčkem, neb papírové se neosvědčilo, rozpouští se a ucpává dužninou – a při západu slunce pozoruji prodavače pokrmů, uspávače hadů i krotitele opic, pokud na ně přes oblak dýmu dohlédnu nebo mi zrovna roztržitý číšník neosprchuje nohy marockou oslazenou kávou.
Při toulkách starým městem zírám, jak umí být Maročané zruční a udržovat si tradiční řemesla. Všude jsou dílny brašnářů, koželuhů, ševců, krejčích, kovotepců a dalších rukodělců. Třeba krejčí si natahuje nitě přes celou uličku, že mám co dělat, abych se o ně neuškrtila. Řemeslníci jsou však značně zestárlí a pomocníci chybí. Ti prodávají mobily a další čínskou elektroniku v obchodech při hlavní silnici. A zbytek omladiny mi ochotně nabízí rady, jak se vymotat z labyrintu mediny, za pár dirhamů. „Madame, my vás tam dovedeme!“ A pak se vydají na opačnou stranu, aby mě unesli. Ale já mám naštěstí Google Maps.
Vyplést se ze spleti úzkých uliček, které často vedou přes uzavřené souky – tradiční místní trhy – není jednoduché a minimálně jednou, osobně se ztrácím neustále, se člověk ztratí. O to více oceňuji, když se přede mnou zjeví některý z hledaných královských či sultánových paláců, tajné islámské zahrady či pověstné náměstí Jamaa El-Fna. To pak medituji před takovými orientálními skvosty – většinou riády – posetými keramickými mozaikami, sádrovými ornamenty a cedrovým dřevem a osvěženými fontánami a bazény. Připadám si při tom jako v tisíci a jedné noci. Nebo se jen tak posadím na terasu kavárny nad náměstím Jaama El-Fnaa, srkám pomerančový džus – plastovým brčkem, neb papírové se neosvědčilo, rozpouští se a ucpává dužninou – a při západu slunce pozoruji prodavače pokrmů, uspávače hadů i krotitele opic, pokud na ně přes oblak dýmu dohlédnu nebo mi zrovna roztržitý číšník neosprchuje nohy marockou oslazenou kávou.
„Promiňte“ omlouvá se.
„Nic se nestalo...“ a běžím si smýt lepkavý mok.
Za pár dnů se již ničím nevzrušuji, i fantasmagorie se zkrátka může stát všednodenností.
Zadání: Napište emoční vyhřeznutí à la Tomáš Poláček ze situace na cestách.
