,,No, slečno, zatím bychom to nechali na odročení vašeho procesu,” promluvil jeden ze soudců k obžalované, přičemž nechal důvod jejího provinění nevyřčené.
Dívka procházela ulicemi města, míjejíc zamračené tváře lidí, kteří už o ni dávno ani nezavadili pohledem, snad aby kousek svých tajemných bohatství nevytratili. V tomto světě se totiž neplatilo nikdy ničím hmotným, ale něčím mnohem něžnějším a zranitelnějším, něčím, co dokáže stejně tak dát, jako brát. Nikdo nemusel chodit do práce, vaše bohatství záviselo na vaší schopnosti zjišťovat a držet. Celá společnost byla postavena na jednom velkém platidlu - na tajemství. Nikdo vám nemohl říct, jak se k takovému bohatství chodí, pomoct vám k němu, každý si ho musel získat sám.
Dívka líbala na čelo své spící sourozence, přičemž ji stékaly slzy po tvářích. Doufala, že to, co pro soud má, bude pro příště stačit, že se ke svým dvěma mladším bratrům bude moci zítra zase vrátit domů. Obětovala by pro to všechno, zaplatila by jakoukoli daň. Vzpomněla si na užmoulaný papír ze začátku a byla připravena soudu dát to poslední tajemství, jaké měla - to svoje.
