Za sedmero horami a oceánem leží stát nazvaný podle nádherných zelených hor Vermont. Příroda je k tomu kraji štědrá. V zimě zasype celou zem bohatě sněhem, v létě posílá hojnost paprsků. Slunce tam svítí o kousek výš a obloha je tam vysoká, převysoká. Vzduch jiskří, jakoby byl nabit elektřinou a voda je průzračná. Na loukách se pasou stáda černobílých kraviček a po lesích běhají losové a medvědi. Krajina je protkaná sítí rozlehlých jezer lemovaných majestátními duby, které se vždy na podzim zbarví do nekrásnějších barev podzimu.
V tomto krásném koutě světa žije v malém univerzitním městečku Chestertone paní Kateřina. Ve Vermontu je to samozřejmě Catherine. Kateřina pracovala celý život jako paní učitelka, ale především je manželkou, matkou, sestrou, kmotrou a babičkou. Ve velkém domě na břehu jezera žijí s dědou Karlem, tedy Charlesem, už padesát let. Největší životní radostí Kateřiny je dávat dohromady lidi: svou nejbližší rodinu i širší rodinu, přátele, žáky ze školy kde učila, sousedy z města. Kateřina zkrátka miluje spojovat všechny lidi ze svého okolí.
____
Co zatím nevíte o Kateřině, je, že mimořádně vyniká v jednom zcela původním stylistickém útvaru: Není to esej, fejeton ani bajka, je to zcela originálně seznam - úkolníček. Jak by řekli Američané: „to do list“. Pro jakoukoliv příležitost vyrobí Kateřina úhledným písmem přehledný seznam: nakupovací seznam, seznam hostů, seznam úkolů, seznam osob, kterým je nutno koupit dárek či seznam těch, kterým je nutno poblahopřát či poděkovat. Kateřina píše své seznamy zásadně v kuchyni, opírajíc se o pracovní desku, která z druhé strany funguje jako barový pultík. Za dobu bezmála padesáti let, co Kateřina píše ve své kuchyni své seznamy, se toto místo stalo svědkem neuvěřitelných a zvláštních událostí.
____
Je všeobecně známo, že v noci nebo jindy když to lidé nevidí, ožívají například hračky v dětském pokoji. Málokdo ale ví, že svým životem žije celá řada dalších předmětů. Především jsou to věcičky, strojky, nářadí a nástroje, které člověk používá často a pravidelně.
A ještě jeden detail je významný: babička Kateřina je náramná kuchařka a lpí na starých věcech. Radši by rozbitý hrníček třikrát slepila, než aby jej vyhodila. Postupem času se její kuchyň stala skutečnou přehlídkou starožitností. Své místo tady už padesát let má konvice na čaj, kterou dostala Kateřina s Charlesem jako svatební dar. Nebo stařičký mixér, který si koupila za svou první výplatu. Nebudete se tedy divit, že tyhle starobylé, krásné a cenné věcičky žijí svým životem, a současně životem své majitelky, paní Kateřiny. Ba co víc, nejen že každá věcička má své jméno a místo na poličce. Jak tak kuchyňští pomocníčci léta pozorovali svou paní Kateřinu psát seznamy čehokoliv, naučila se celá kuchyňská rodinka číst a psát.
Například právě v tomto okamžiku Kateřině přes rameno nakukuje nejzvědavější hrníček jménem Otloukánek, aby zjistil, co se to zas chystá. „Áááá, čtu bourákové máslo“, hlásil ostatním. „Trumpeto, nauč se číst“, napomenula ho ctihodná konvice paní Buclatá. „Určitě se tam píše burákové máslo, a znamená to, že přijede její vnouček Venda, ten ho má hrozně rád“, prohlásila a v jejím hlase se mísilo radostné očekávání s obavou. Venda byl největší uličník ze všech vnoučků. To kvůli němu Otloukánka už dvakrát slepovali. „Ještě tady čtu“, natahoval krk mixér Svalouš z horní poličky. „Velký nákup na 4. července. No ano, to je přece Den nezávislosti, největší svátek v roce!“, vykřikl Svalouš.
Jako na povel se po této zprávě na všech poličkách začalo rozléhat veselé štěbětání, smích a živý hovor. To jak se celá kuchyně dala do vzpomínání na různé zážitky z oslav 4. Července: Jéé a pamatuješ na 4. Července v 66. roce? Jak přijeli ti Hippíci od Charlesova bratra? Anebo ten kuchařský závod v 85tém, vzpomínáš? To ale byla zvláštní jídla!
II. Seznam 4. Července
· Borůvky…2 L
· Sádlo a máslo….2 a 4 ks
· Mouka….2 kg
· Sýr Cheddar…1 kg
· Kuřata….3 ks
· Burákové máslo 2x
· Ultra Seltzer 3 bedny
· Pivo Vermont First Brew 3 bedny
· Pomerančový džus (pro Sáru jen z Floridy!)
Ostatní:
Vyzvednout povlečení v čistírně
Dárek k narozeninám pro Alici, 7 let
Naběračka
Brebentění na horních i dolních policích ne a ne ustat do pozdních večerních hodin. Největší ohlas z celého seznamu vzbudily dvě položky, už zmíněné burákové máslo a poslední bod seznamu „naběračka“. Má to snad být nástupkyně zasloužilé naběračky Hortensie? Stará dáma visela na svém místě nad sporákem jaksi schlíple. Není divu, po dekádách používání došlo k opotřebení materiálu a Hortensie přišla o část své rukojeti. „To by ale bylo nepříjemné mít zas na starosti nováčka a analfabeta k tomu“, zněl unisono hlas ze všech pater kuchyně. Hortensie však vypadala opravdu unaveně a toužila po odpočinku. „Pokud k tomu dojde, přála bych si, aby mě na mé poslední cestě doprovázel Schopen“, pronesla svým zádumčivým altem. Vždycky byla celá divá do klasiky.
Příjezd malých divokých nájezdníků se však nebezpečně blížil, a bylo třeba zahájit přípravu lidu kuchyňského. Generál Hrnek, který měl na povel všechny hrníčky, podšálky a velké hrnce, začal organizovat velkou rošádu. Cílem akce bylo ukrýt nejzranitelnější nádobí do nitra příborníku. Velevážená paní Buclatá zas hledala ve svém šatníku co nejreprezentativnější pokrývku hlavy, pardon pokličky. Rozhodnutí nakonec padlo na háčkovaný lila přehoz. Tak strávila kuchyňská rodinka v čilém ruchu celý den.
_________
Paní Kateřina mezitím žila naplno přípravami. Pilně rozdistribuovala čisté povlečení do všech ložnic, zabalila dárek své vnučce Alici, pak přenesla nákupní tašky doprostřed kuchyně a vyložila na stůl krabici.
„A je to tady“, napadlo všechny, „nová naběračka“. A opravdu. Z krabice vybalila Kateřina fungl novou kanárkově žlutou naběračku. A pověsila ji na poličku hned vedle Hortensie.
Na poličce teď bylo sice trochu těsno, ale o to zajímavěji. Celý kuchyňský dělný lid byl zvědavý na nový přírůstek, a bylo jasné, že na výchově této oslnivé krasavice se bude nejvíc podílet právě osazenstvo poličky nad sporákem.
_______
Kuchyně je srdcem domácnosti. Jak se dům začal plnit dětmi a dospělými, v kuchyni začal kypět život. Velká voda, vnouček Venda, se ihned po příjezdu pustil do hledání svého nejmilejšího hrníčku: “Babííí, já bych chtěl ten můj slepovaný prosím!“ Jako každý rok 4. července přijely všechny děti s rodinami, sestra Kateřiny i bratr Charlese. Po všech třech patrech velkého domu dupaly dětské nožky, vždyť taky babička Kateřina měla šest vnoučat. Nejmladší Alička skákala radostí nad novým dárkem, dostala novou sukni a knížku. Kluci Venda s Petrem, Tomem, Karlem a Markem uspořádali na kánoích výlet na druhou stranu ostrova. Mezi všemi se batolila roztomilá tříletá Klárka.
I kuchyňská rodinka se dostala na vzduch, když vynesli na terasu všechno nádobí. U večeře pak vyslechli rozhovor Vendových rodičů s Kateřinou. Vendovi rodiče jsou lékaři a odjíždějí na rok na misii do Afriky. Vendu proto chtějí dát na rok do internátní školy. Vendovi se ten nápad pranic nezamlouvá. „A nemohl bych radši bydlet tady s babičkou a dědou?“, škemral. Jeho rodiče se ale báli, že školy tady v malém městečku nejsou příliš kvalitní. „To rozhodně ne Václave, napomenul ho otec přísně“, ztratíš rok ve venkovské škole a pak ti to na střední škole bude chybět. „Ale Johne“, smířlivým hlasem jej uklidňovala babička Kateřina, „taky máš přece základní školu tady v Chestertonu, a podívej jaký je z tebe brilantní lékař“.
Kuchyně je srdcem domácnosti. Jak se dům začal plnit dětmi a dospělými, v kuchyni začal kypět život. Velká voda, vnouček Venda, se ihned po příjezdu pustil do hledání svého nejmilejšího hrníčku: “Babííí, já bych chtěl ten můj slepovaný prosím!“ Jako každý rok 4. července přijely všechny děti s rodinami, sestra Kateřiny i bratr Charlese. Po všech třech patrech velkého domu dupaly dětské nožky, vždyť taky babička Kateřina měla šest vnoučat. Nejmladší Alička skákala radostí nad novým dárkem, dostala novou sukni a knížku. Kluci Venda s Petrem, Tomem, Karlem a Markem uspořádali na kánoích výlet na druhou stranu ostrova. Mezi všemi se batolila roztomilá tříletá Klárka.
I kuchyňská rodinka se dostala na vzduch, když vynesli na terasu všechno nádobí. U večeře pak vyslechli rozhovor Vendových rodičů s Kateřinou. Vendovi rodiče jsou lékaři a odjíždějí na rok na misii do Afriky. Vendu proto chtějí dát na rok do internátní školy. Vendovi se ten nápad pranic nezamlouvá. „A nemohl bych radši bydlet tady s babičkou a dědou?“, škemral. Jeho rodiče se ale báli, že školy tady v malém městečku nejsou příliš kvalitní. „To rozhodně ne Václave, napomenul ho otec přísně“, ztratíš rok ve venkovské škole a pak ti to na střední škole bude chybět. „Ale Johne“, smířlivým hlasem jej uklidňovala babička Kateřina, „taky máš přece základní školu tady v Chestertonu, a podívej jaký je z tebe brilantní lékař“.
„Ano, mami, to ale byla jiná doba“, usmál se na ni její John.
Závěr večera byl jako každoročně velkolepý. Nad jezerem se rozprostřel velkolepý ohňostroj na počest největšího amerického svátku. Odlesk té slávy doletěl přes kuchyňské okno i za těmi, kdo neměli výhled z prvních řad.
Večer, když už všechno spokojeně spalo, ještě paní Buclatá vyslechla rozhovor babičky s dědou:
„Víš Karle, nechtěla jsem jim do toho mluvit, ale bojím se, aby tam celý rok nebyl Venda moc osamělý. Radši bych ho měla tady. „No já samozřejmě taky, ale mluvit jim do těchto rozhodnutí nemůžeme“, uzavřel rozhovor děda Charles.
III. Seznam Zpátky do školy
Uprostřed hluboké noci, když už všichni tvrdě spali, ticho najednou prořízla dutá rána. „Odkud to přišlo, to děti?“ probrala se hned babička z lehkého spaní. „Myslím, že to šlo z kuchyně“, zamumlal děda ze spánku. „Dobře, jdu se podívat“, zvedla se babička. V kuchyni pak objevila, co se stalo. „Myslela jsem si to,“ povzdechla si, „budu muset rozloučit se svou starou naběračkou. Nechtělo se jí ale jen tak vyhodit naběračku do koše, a tak vzala kus papíru, opatrně ji zabalila a zanechala na okraji stolu.
Po odchodu babičky se strhla vřava. Paní Buclatá si otírala oči: „Už to má za sebou chudinka…“ Organizace se ujmul Generál Hrnek. Práskal fousy na všechny strany a usměrňoval proud nově příchozích tak, aby vytvořili dva špalíry. Pak se rada starších, paní Buclatá, mixér Svalouš a pan Generál sešla uprostřed, a radili se jak zařídit, aby mohli odešlé naběračce Hortensii splnit její poslední přání. „ Chtěla nějaký šopák prý, povídá Svalouš. „Proč by asi chtěla šopský salát? Je vidět, že kultúra a maskáče nejdou dohromady“, utřela ho paní Buclatá. „Hortensie si přála hudbu, Friedricha Schopena, tu jsem slýchávala na čajových dýcháncích s babičkou Kateřinou. Ale kde ji jen teď sehnat,“ nad čelem jí naskočila vráska, jak usilovně přemýšlela.“. „Počkat vážení, možná by tu nápad byl“, zahlásil generál. Ráznými kroky se rozešel ke stařičkému rádiu a začal se točit kolem své osy. Při každé otočce se mu povedlo pootočit o kousek dál černým knoflíkem pro ladění programů. „Až tam bude ten Shopák, paní Buclatá, řekněte UŽ“, volal po chvíli celý říčný. V rádiu to prskalo a přeskakovalo, sem tam vyskočila nějaká melodie, když vtom se rozlinuly klidné a smutné tóny klavíru. „Oooo, skutečně, to je Schopen“, zvolala paní Buclatá s určitostí a lid kuchyňský se vydal na poslední cestu s Hortensií. Byl to velmi důstojný průvod, jak tak němě pochodovali za zvuků klouzavého waltzu. Generál Hrnek pochodoval v čele, za ním půllitry nesly na ramenou Hortensii v papíru. Průvod skončil nad odpadkovým košem, který jedním zkušeným pohybem otevřela pánvička Pavla. Ještě když se všichni rozcházeli, paní Buclatá si utírala oči: „To vám byl, lidičky, ale nádherný pohřeb“.
_______
Kateřina si ráno jen povzdechla, že už si asi nic nepamatuje. Byla by přísahala, že starou naběračku nakonec do koše nehodila.
Po oslavách 4. července se všichni pomalu zvedali k odjezdu. Po obědě se ještě Vendovi rodiče domluvili s babičkou a dědou, že sem Vendu přivezou koncem léta, aby ho pak Kateřina a Karel připravili a odvezli do školy. Jejich misie začínala už v polovině srpna.
_______
Léto uplynulo jako voda. A když Kateřina jednou začala psát seznam s úplně nezvyklými položkami, pochopila celá kuchyně, že jejich oblíbený uličník se brzy objeví.
Seznam zpátky do školy
· 10 sešitů nelinkovaných malých
· 10 sešitů linkovaných malých
· 5 sešitů nelinkovaných velkých
· 5 sešitů linkovaných velkých
· 10 tužek
· 3 pera
· Guma
· Ořezávátko
· Výtvarné potřeby pro 7. Třídu
Ostatní:
· Objednat z katalogu: Školní uniforma zimní internátní školy Černý les – 2x
· Burákové máslo…2 x
„No, to by mohlo pro začátek stačit“, pochválila se babička Kateřina. „A s Venouškem pak společně dokoupíme zbytek“.
________
Dvě hodinky poté, co přistálo burákové máslo na svém místě na polici, už se domem rozlehl pokřik a z hloubi příborníku byl na světlo vytažen Otloukánek. „Ahoj kamaráde“, pozdravil ho Venda. „Neboj se, budu vážně opatrný“.
A byl. Venda strávil u babičky a dědečka těch nejkrásnějších čtrnáct dnů prázdnin. A ty dva týdny opatroval Otloukánka jako oko v hlavě. S dědou chodil na ryby a taky lovit do lesa. Víte, to je ve Vermontu asi stejné, jako chodit v Čechách na houby. Každý, ba i malé holčičky se tam musí brzy naučit zacházet s puškou, protože co vy víte? Třeba na ně jednoho dne vybafne ze stromu medvěd. A s babičkou chodil zase sbírat borůvky a maliny. A zdatný kuchař se z něj stal. Jednoho rána si přivstal a překvapil babičku s dědečkem voňavými lívancemi.
Není proto divu, že se mu do cizího ani trochu nechtělo.
___________
Ale přišel den D, 25. srpna, a Venda musel nastoupit. Když snídal oblíbené burákové máslo, nemohl si Otloukánek nevšimnout, že mu vůbec nechutná. Pak se jedním smutným pohledem rozloučil a byl pryč.
Večer se vrátila babička i děda celí zničení. „Ty, Karle, že to tam ale vypadá tak nějak přísně, nezdá se ti?“ potichu se Kateřina obracela na dědu. „Chlapi musí něco vydržet“, na to děda. Ale úplně přesvědčivý nebyl. „Asi že ten internát Černý les bude malounko strašidelný“, myslel si Otloukánek.
IV Seznam pro Den díkůvzdání
Jak dny šly a běžely, zastihlo jedno frišné podzimní ráno Kateřinu hrbící se nad novým seznamem.
Závěr večera byl jako každoročně velkolepý. Nad jezerem se rozprostřel velkolepý ohňostroj na počest největšího amerického svátku. Odlesk té slávy doletěl přes kuchyňské okno i za těmi, kdo neměli výhled z prvních řad.
Večer, když už všechno spokojeně spalo, ještě paní Buclatá vyslechla rozhovor babičky s dědou:
„Víš Karle, nechtěla jsem jim do toho mluvit, ale bojím se, aby tam celý rok nebyl Venda moc osamělý. Radši bych ho měla tady. „No já samozřejmě taky, ale mluvit jim do těchto rozhodnutí nemůžeme“, uzavřel rozhovor děda Charles.
III. Seznam Zpátky do školy
Uprostřed hluboké noci, když už všichni tvrdě spali, ticho najednou prořízla dutá rána. „Odkud to přišlo, to děti?“ probrala se hned babička z lehkého spaní. „Myslím, že to šlo z kuchyně“, zamumlal děda ze spánku. „Dobře, jdu se podívat“, zvedla se babička. V kuchyni pak objevila, co se stalo. „Myslela jsem si to,“ povzdechla si, „budu muset rozloučit se svou starou naběračkou. Nechtělo se jí ale jen tak vyhodit naběračku do koše, a tak vzala kus papíru, opatrně ji zabalila a zanechala na okraji stolu.
Po odchodu babičky se strhla vřava. Paní Buclatá si otírala oči: „Už to má za sebou chudinka…“ Organizace se ujmul Generál Hrnek. Práskal fousy na všechny strany a usměrňoval proud nově příchozích tak, aby vytvořili dva špalíry. Pak se rada starších, paní Buclatá, mixér Svalouš a pan Generál sešla uprostřed, a radili se jak zařídit, aby mohli odešlé naběračce Hortensii splnit její poslední přání. „ Chtěla nějaký šopák prý, povídá Svalouš. „Proč by asi chtěla šopský salát? Je vidět, že kultúra a maskáče nejdou dohromady“, utřela ho paní Buclatá. „Hortensie si přála hudbu, Friedricha Schopena, tu jsem slýchávala na čajových dýcháncích s babičkou Kateřinou. Ale kde ji jen teď sehnat,“ nad čelem jí naskočila vráska, jak usilovně přemýšlela.“. „Počkat vážení, možná by tu nápad byl“, zahlásil generál. Ráznými kroky se rozešel ke stařičkému rádiu a začal se točit kolem své osy. Při každé otočce se mu povedlo pootočit o kousek dál černým knoflíkem pro ladění programů. „Až tam bude ten Shopák, paní Buclatá, řekněte UŽ“, volal po chvíli celý říčný. V rádiu to prskalo a přeskakovalo, sem tam vyskočila nějaká melodie, když vtom se rozlinuly klidné a smutné tóny klavíru. „Oooo, skutečně, to je Schopen“, zvolala paní Buclatá s určitostí a lid kuchyňský se vydal na poslední cestu s Hortensií. Byl to velmi důstojný průvod, jak tak němě pochodovali za zvuků klouzavého waltzu. Generál Hrnek pochodoval v čele, za ním půllitry nesly na ramenou Hortensii v papíru. Průvod skončil nad odpadkovým košem, který jedním zkušeným pohybem otevřela pánvička Pavla. Ještě když se všichni rozcházeli, paní Buclatá si utírala oči: „To vám byl, lidičky, ale nádherný pohřeb“.
_______
Kateřina si ráno jen povzdechla, že už si asi nic nepamatuje. Byla by přísahala, že starou naběračku nakonec do koše nehodila.
Po oslavách 4. července se všichni pomalu zvedali k odjezdu. Po obědě se ještě Vendovi rodiče domluvili s babičkou a dědou, že sem Vendu přivezou koncem léta, aby ho pak Kateřina a Karel připravili a odvezli do školy. Jejich misie začínala už v polovině srpna.
_______
Léto uplynulo jako voda. A když Kateřina jednou začala psát seznam s úplně nezvyklými položkami, pochopila celá kuchyně, že jejich oblíbený uličník se brzy objeví.
Seznam zpátky do školy
· 10 sešitů nelinkovaných malých
· 10 sešitů linkovaných malých
· 5 sešitů nelinkovaných velkých
· 5 sešitů linkovaných velkých
· 10 tužek
· 3 pera
· Guma
· Ořezávátko
· Výtvarné potřeby pro 7. Třídu
Ostatní:
· Objednat z katalogu: Školní uniforma zimní internátní školy Černý les – 2x
· Burákové máslo…2 x
„No, to by mohlo pro začátek stačit“, pochválila se babička Kateřina. „A s Venouškem pak společně dokoupíme zbytek“.
________
Dvě hodinky poté, co přistálo burákové máslo na svém místě na polici, už se domem rozlehl pokřik a z hloubi příborníku byl na světlo vytažen Otloukánek. „Ahoj kamaráde“, pozdravil ho Venda. „Neboj se, budu vážně opatrný“.
A byl. Venda strávil u babičky a dědečka těch nejkrásnějších čtrnáct dnů prázdnin. A ty dva týdny opatroval Otloukánka jako oko v hlavě. S dědou chodil na ryby a taky lovit do lesa. Víte, to je ve Vermontu asi stejné, jako chodit v Čechách na houby. Každý, ba i malé holčičky se tam musí brzy naučit zacházet s puškou, protože co vy víte? Třeba na ně jednoho dne vybafne ze stromu medvěd. A s babičkou chodil zase sbírat borůvky a maliny. A zdatný kuchař se z něj stal. Jednoho rána si přivstal a překvapil babičku s dědečkem voňavými lívancemi.
Není proto divu, že se mu do cizího ani trochu nechtělo.
___________
Ale přišel den D, 25. srpna, a Venda musel nastoupit. Když snídal oblíbené burákové máslo, nemohl si Otloukánek nevšimnout, že mu vůbec nechutná. Pak se jedním smutným pohledem rozloučil a byl pryč.
Večer se vrátila babička i děda celí zničení. „Ty, Karle, že to tam ale vypadá tak nějak přísně, nezdá se ti?“ potichu se Kateřina obracela na dědu. „Chlapi musí něco vydržet“, na to děda. Ale úplně přesvědčivý nebyl. „Asi že ten internát Černý les bude malounko strašidelný“, myslel si Otloukánek.
IV Seznam pro Den díkůvzdání
Jak dny šly a běžely, zastihlo jedno frišné podzimní ráno Kateřinu hrbící se nad novým seznamem.
Seznam Díkůvzdání – pozvánky
Sestra Marie
Bratr Robert
Děti Jana a Jiří, Max a Alžběta
Vnoučci Petr, Tom, Karel, Marek, Klárka, Venda
Jak tak Kateřina škrtala Vendu, ukápla jí slzička. A to nebylo vůbec normální. V šuplících i na poličkách se spustila tichá pošta. „Já jsem slyšela, jak babička tuhle volala Vendovým rodičům“, špitala malá lžička Anička. „Říkala jim, že Venoušek je v tom Černém lese sám a ztracený“. „Chudáček“, zabublala paní Buclatá. Právě byla plná horkého čaje, což ji současně poměrně rozohnilo. „Není tak velký. Malé děti by měly rozhodně být s rodinou. Ta jim prospěje víc než nejlepší škola“. „Máte recht. Přesně tak to říkala babička, když tuhle mluvila s dědou,“ povídá generál Hrnek. „Takže teď Vendu nepustí ani na Díkůvzdání? Ale to se ustýská!“ zvolal pobouřeně Otloukánek.
Měli byste vědět, že v Americe je svátek Díkůvzdání důležitější než Vánoce. Sejde se při něm celá rodina, společně hodují, povídají si a užívají si jeden druhého. Dospělí přijedou na Díkůvzdání třeba až z druhého konce světa a děti obvykle přijíždějí i z internátních škol. Takové svátky Díkůvzdání tu ještě nebyly, aby se na nich nesešly všechny děti. Tentokrát má Venda poprvé chybět.
_________
„Píp!“ zazvonila náhle babičce na mobilním telefonu zpráva. A to vám byla taky zvláštní věc. Jakkoliv babička i děda často používali mobilní telefony k telefonování, nikdy nenapsali jedinou zprávu a také nevěděli jak si zprávu vyzvednout. Proto jim už nikdo sms zprávy raději neposílal.
„Já jsem vám lidičky tak zvědavej, co se děje, že se musím na tu zprávu podívat.“ „ Otloukánku nééé. Do cizích telefonů se nesmí nakukovat: “ Ale hrníček byl rozjetý jako tank. Jen ouškem cinknul o display a zpráva hned vyskočila,“ Babi, posílám ti telefon na našeho ředitele. Promluv s ním prosím, aby mě pustil na Díkůvzdání. Moc se mi stýská. Mám vás rád, váš Venda.“
Tak. A bylo to. Všichni ztichli. Babička Kateřina právě vstoupila do kuchyně a začala připravovat borůvkový koláč. Jak jí to jen šlo hezky od ruky. V jednom okamžiku vzala do dlaní telefon a kuchyňce se zatajil dech. Už už si tu zprávu přečte a hned zavolá řediteli, aby Vendovi dovolil přijet aspoň na Díkůvzdání. Namísto toho začala babička vytáčet svoji kadeřnici. No to je k uzoufání!
__________
Uplynulo několik dnů a bohužel se zdálo, že zpráva zřejmě zapadla. Těch několik dnů ale trávil Otloukánek dosti aktivně. V jednu chvíli se nakláněl nad šuplíkem a za minutku řešil něco nad sporákem. Paní Buclatá i generál jej sledovali tázavým pohledem. Nemuseli, protože i oni byli součástí Otloukánkova plánu.
Bojová akce za záchranu Vendy, při které kuchyňští pomocníci společně s nádobím bezprecedentně překročili nepsaná pravidla fungování svého světa, se měla uskutečnit právě dnešní noci. Vše se spustilo tím momentem, kdy babička Kateřina napojila svůj mobil do nabíječky, a odebrala se spát. Zatímco se pomalu měnilo červené světýlko mobilu na zelené, Otloukánek se kutálel po kuchyni a vysvětloval svůj plán. „Píp!“, oznámil mobil nabitou baterku. To byl signál pro zahájení akce. Ze šuplíku pod kuchyňskou deskou se krásně jako gymnastka na bradlech vyhoupla lžička Anička. Pak naskočila Otloukánkovi za ucho a spolu se sunuli k telefonu. „Uff, není vypnutý“, oddechl si Otloukánek. Pak se jen malounko natočil a lžičkou zaklíněnou ve svém uchu jako nožičkou ťuknul do klávesnice. Ťuk ťuk a už otevřely se zprávy. Tedy jen jedna zpráva. Nikdo než Venda zprávu neposlal. Ťuk podruhé na telefonní číslo, které Venda poslal a ještě „vybrat sms“. „Hmm, a teď co napíšeme“, pobrukoval si Venda. To už se k nim přikolébali všichni starší. „Ukažte, zkontroluji vám pravopis“, nabídla se paní Buclatá. „A já se vám podívám na syntax, přes větnou skladbu jsem kabrňák“, prohlásil generál Hrnek.
Zpráva zněla takto:
„Vazeni pane reditel, prosim pustte vnuka Vendu na dikuvzdani, v ucte srdecne pozdravuji babicka Katerina.“
„Tak správně, „ prohlásil Svalouš. „A teď odeslat! Rychle rychle, něco slyším!“ A skutečně, zdálo se, že v ložnici právě někdo bere za kliku. Otloukánek a Anička se bleskurychle otočili kolem své osy jako při valčíku, aby dosáhli na zelený knoflík pro odeslání pošty. Bum prásk! V tu chvíli spadl mobil s rachotem na zem. V kuchyni se rozsvítilo. Rozespalá babička Kateřina zvedala telefon z podlahy. „Naštěstí je celý! To jsem blázen“, mumlala si, „přece jsem nádobí večer uklízela. „Snad tu neřádí žádný šotek, nedejbože myš, radši si vezmu mobil do ložnice“. A zavřely se za ní dveře.
„Tak co, odeslal jsi?“, křikl Svalouš. Otloukánek váhavě pokrčil rameny: “Já nevím, všechno se seběhlo moc rychle...“
Sestra Marie
Bratr Robert
Děti Jana a Jiří, Max a Alžběta
Vnoučci Petr, Tom, Karel, Marek, Klárka, Venda
Jak tak Kateřina škrtala Vendu, ukápla jí slzička. A to nebylo vůbec normální. V šuplících i na poličkách se spustila tichá pošta. „Já jsem slyšela, jak babička tuhle volala Vendovým rodičům“, špitala malá lžička Anička. „Říkala jim, že Venoušek je v tom Černém lese sám a ztracený“. „Chudáček“, zabublala paní Buclatá. Právě byla plná horkého čaje, což ji současně poměrně rozohnilo. „Není tak velký. Malé děti by měly rozhodně být s rodinou. Ta jim prospěje víc než nejlepší škola“. „Máte recht. Přesně tak to říkala babička, když tuhle mluvila s dědou,“ povídá generál Hrnek. „Takže teď Vendu nepustí ani na Díkůvzdání? Ale to se ustýská!“ zvolal pobouřeně Otloukánek.
Měli byste vědět, že v Americe je svátek Díkůvzdání důležitější než Vánoce. Sejde se při něm celá rodina, společně hodují, povídají si a užívají si jeden druhého. Dospělí přijedou na Díkůvzdání třeba až z druhého konce světa a děti obvykle přijíždějí i z internátních škol. Takové svátky Díkůvzdání tu ještě nebyly, aby se na nich nesešly všechny děti. Tentokrát má Venda poprvé chybět.
_________
„Píp!“ zazvonila náhle babičce na mobilním telefonu zpráva. A to vám byla taky zvláštní věc. Jakkoliv babička i děda často používali mobilní telefony k telefonování, nikdy nenapsali jedinou zprávu a také nevěděli jak si zprávu vyzvednout. Proto jim už nikdo sms zprávy raději neposílal.
„Já jsem vám lidičky tak zvědavej, co se děje, že se musím na tu zprávu podívat.“ „ Otloukánku nééé. Do cizích telefonů se nesmí nakukovat: “ Ale hrníček byl rozjetý jako tank. Jen ouškem cinknul o display a zpráva hned vyskočila,“ Babi, posílám ti telefon na našeho ředitele. Promluv s ním prosím, aby mě pustil na Díkůvzdání. Moc se mi stýská. Mám vás rád, váš Venda.“
Tak. A bylo to. Všichni ztichli. Babička Kateřina právě vstoupila do kuchyně a začala připravovat borůvkový koláč. Jak jí to jen šlo hezky od ruky. V jednom okamžiku vzala do dlaní telefon a kuchyňce se zatajil dech. Už už si tu zprávu přečte a hned zavolá řediteli, aby Vendovi dovolil přijet aspoň na Díkůvzdání. Namísto toho začala babička vytáčet svoji kadeřnici. No to je k uzoufání!
__________
Uplynulo několik dnů a bohužel se zdálo, že zpráva zřejmě zapadla. Těch několik dnů ale trávil Otloukánek dosti aktivně. V jednu chvíli se nakláněl nad šuplíkem a za minutku řešil něco nad sporákem. Paní Buclatá i generál jej sledovali tázavým pohledem. Nemuseli, protože i oni byli součástí Otloukánkova plánu.
Bojová akce za záchranu Vendy, při které kuchyňští pomocníci společně s nádobím bezprecedentně překročili nepsaná pravidla fungování svého světa, se měla uskutečnit právě dnešní noci. Vše se spustilo tím momentem, kdy babička Kateřina napojila svůj mobil do nabíječky, a odebrala se spát. Zatímco se pomalu měnilo červené světýlko mobilu na zelené, Otloukánek se kutálel po kuchyni a vysvětloval svůj plán. „Píp!“, oznámil mobil nabitou baterku. To byl signál pro zahájení akce. Ze šuplíku pod kuchyňskou deskou se krásně jako gymnastka na bradlech vyhoupla lžička Anička. Pak naskočila Otloukánkovi za ucho a spolu se sunuli k telefonu. „Uff, není vypnutý“, oddechl si Otloukánek. Pak se jen malounko natočil a lžičkou zaklíněnou ve svém uchu jako nožičkou ťuknul do klávesnice. Ťuk ťuk a už otevřely se zprávy. Tedy jen jedna zpráva. Nikdo než Venda zprávu neposlal. Ťuk podruhé na telefonní číslo, které Venda poslal a ještě „vybrat sms“. „Hmm, a teď co napíšeme“, pobrukoval si Venda. To už se k nim přikolébali všichni starší. „Ukažte, zkontroluji vám pravopis“, nabídla se paní Buclatá. „A já se vám podívám na syntax, přes větnou skladbu jsem kabrňák“, prohlásil generál Hrnek.
Zpráva zněla takto:
„Vazeni pane reditel, prosim pustte vnuka Vendu na dikuvzdani, v ucte srdecne pozdravuji babicka Katerina.“
„Tak správně, „ prohlásil Svalouš. „A teď odeslat! Rychle rychle, něco slyším!“ A skutečně, zdálo se, že v ložnici právě někdo bere za kliku. Otloukánek a Anička se bleskurychle otočili kolem své osy jako při valčíku, aby dosáhli na zelený knoflík pro odeslání pošty. Bum prásk! V tu chvíli spadl mobil s rachotem na zem. V kuchyni se rozsvítilo. Rozespalá babička Kateřina zvedala telefon z podlahy. „Naštěstí je celý! To jsem blázen“, mumlala si, „přece jsem nádobí večer uklízela. „Snad tu neřádí žádný šotek, nedejbože myš, radši si vezmu mobil do ložnice“. A zavřely se za ní dveře.
„Tak co, odeslal jsi?“, křikl Svalouš. Otloukánek váhavě pokrčil rameny: “Já nevím, všechno se seběhlo moc rychle...“
V Seznam pro velký nákup
Druhý den ráno probíhalo veskrze obyčejně. Kateřina pořád probírala s Karlem skřítky v kuchyni a připravovala se na velké nákupy. Taky že málem upustila paní Buclatou, když ranní siestu prořízl drnčivý zvuk telefonu. „Kdopak nám to takhle po ránu jen volá?“ divila se babička. Ale hned bylo jasno. „Tady ředitel internátní školy Černý les“. Takže paní Kateřino, vy jste psala, že si přijedete pro vnuka Václava na svátky Díkůvzdání. Je to tak? „Áááúoh..lapala jen Kateřina po dechu. Ředitel si to vyložil jako souhlas. „Vyžadujeme ovšem zmocnění od zákonného zástupce. To máte?“, pokračoval. „Víte, rodiče Vendy jsou po celý rok v zahraničí a je velmi složité s nimi navázat spojení, snad by stačilo, že se zaručíme?“, snažila se rychle zareagovat Kateřina. „Nene“, znělo rázné odmítnutí, to rozhodně nestačí. „Paní Kateřino, do zítřka mi prosím dejte vědět, jinak nebudeme schopni Václava na Díkuvzdání uvolnit“, uzavřel věc ředitel. „Krásný den.“
„Karle, považ!“, volala Kateřina. „Opravdu tady máme skřítky. Ale hodné!!“. Teď už stále uprostřed kuchyně s rukama založenýma bojovně v bok. Jak to tedy provedeme s Vendou? Na Díkůvzdání prostě musí přijet. Poslyš, někdo se chopil iniciativy namísto nás a my už musíme zařídit zbytek. Jakmile babičku Kateřinu někdo takhle nakopl, už jela jako parní mašina. S dědou Karlem vymysleli, že do Africké Zambie, kde se právě měli pohybovat Johnovy rodiče, získají spojení na konzulát přes známou na ministerstvu zahraničí. Diplomaté budou mít za úkol kontaktovat Johnovy rodiče a zařídit, aby ze Zambie na ředitelství internátní školy Černý les zítra doputoval telegram od Vendových rodičů.
Bezmála dvě hodiny běhali Kateřina s Karlem po celém domě, hledali stará telefonní čísla a zkoumali předčíslí exotických destinací, čekali a trpělivě vysvětlovali, až bylo vše zařízeno. Teď jen trošku toho štěstíčka. Najdou se právě dnes Vendovi rodiče? Nejsou zrovna kdovíkde v buši na cestě k novým pacientům?
A vtom telefon. „Paní Kateřino, hovoří ředitel internátní školy Černý les. Dnes skutečně řeším pouze záležitosti Vaší rodiny. Takže, právě jsem měl dlouhý rozhovor s Vaším synem, který si podle všeho přeje, abyste si pro vnuka přijeli ještě dnes a zajistili mu na zbytek školního roku vzdělání v místě bydliště. Evidentně Váš syn John nabyl dojmu, že Václav není připraven ocenit kvalitu vzdělávací a výchovné instituce našeho formátu. Takže? Kdy Vás můžeme očekávat?“
Po celou dobu telefonního hovoru Kateřina jen poslouchala s vytřeštěnýma očima, takže nikdo netušil, co se vlastně děje. Pak klesla vyčerpaně na židli. „Karle, já opravdu už ničemu nerozumím, ale máme si pro Vašíka hned dojet.“ Po těchto slovech se Otloukánek vykutálel z poličky a porazil přitom lžičku Aničku, která slítla na zem. „Jdi ty, budeš mít další šrám“, hubovala jej naoko Kateřina,“ a Venda tě už třeba nebude chtít. A bude tě potřebovat, vždyť tady s námi bude po celý zbytek roku, „smála se.
Navečer přivezl děda Vendu a záhady se postupně objasňovaly. Venda psal každý týden tatínkovi a mamince do Afriky dopisy. Moc smutné dopisy. Nejdříve si rodiče říkali, že si teprve zvyká, pak odjeli na měsíc mimo civilizaci, ale poté co se vrátili a přečetli si hromadu uplakaných dopisů, maminka rázně rozhodla, že Venda prostě musí z internátu pryč. Shodou okolností to řešili právě v den, kdy je babička s dědou sháněli přes půl světa. John chtěl volat Kateřině a Karlovi domů, aby je připravil na to, že k nim Vendu pošlou, ale nedovolal se, dvě hodiny bylo obsazeno.
Jedna záhada ale přece jen zůstala nerozluštěna. „Babi, ty už umíš posílat smsky?“ptal se vesele Venda, když tu se mu zazdálo, že kakao v Otloukánkovi bublá jako dmoucí se mořský příliv ve skalnaté průrvě. „Ale co tě nemá, hochu, to já už se učit nemusím“ pohladila ho babička po vlasech, „od toho tu máme naše hodné domácí skřítky“.
Nato si Kateřina přitáhla sešit a spokojeně zapsala:
Seznam pro velký nákup
· Burákové máslo 4x
· Sýr Cheddar…1 kg
· Kuřata….3 ks
· Ultra Seltzer 3 bedny
· Pivo Vermont First Brew 3 bedny
· Pomerančový džus (pro Sáru jen z Floridy!)
Druhý den ráno probíhalo veskrze obyčejně. Kateřina pořád probírala s Karlem skřítky v kuchyni a připravovala se na velké nákupy. Taky že málem upustila paní Buclatou, když ranní siestu prořízl drnčivý zvuk telefonu. „Kdopak nám to takhle po ránu jen volá?“ divila se babička. Ale hned bylo jasno. „Tady ředitel internátní školy Černý les“. Takže paní Kateřino, vy jste psala, že si přijedete pro vnuka Václava na svátky Díkůvzdání. Je to tak? „Áááúoh..lapala jen Kateřina po dechu. Ředitel si to vyložil jako souhlas. „Vyžadujeme ovšem zmocnění od zákonného zástupce. To máte?“, pokračoval. „Víte, rodiče Vendy jsou po celý rok v zahraničí a je velmi složité s nimi navázat spojení, snad by stačilo, že se zaručíme?“, snažila se rychle zareagovat Kateřina. „Nene“, znělo rázné odmítnutí, to rozhodně nestačí. „Paní Kateřino, do zítřka mi prosím dejte vědět, jinak nebudeme schopni Václava na Díkuvzdání uvolnit“, uzavřel věc ředitel. „Krásný den.“
„Karle, považ!“, volala Kateřina. „Opravdu tady máme skřítky. Ale hodné!!“. Teď už stále uprostřed kuchyně s rukama založenýma bojovně v bok. Jak to tedy provedeme s Vendou? Na Díkůvzdání prostě musí přijet. Poslyš, někdo se chopil iniciativy namísto nás a my už musíme zařídit zbytek. Jakmile babičku Kateřinu někdo takhle nakopl, už jela jako parní mašina. S dědou Karlem vymysleli, že do Africké Zambie, kde se právě měli pohybovat Johnovy rodiče, získají spojení na konzulát přes známou na ministerstvu zahraničí. Diplomaté budou mít za úkol kontaktovat Johnovy rodiče a zařídit, aby ze Zambie na ředitelství internátní školy Černý les zítra doputoval telegram od Vendových rodičů.
Bezmála dvě hodiny běhali Kateřina s Karlem po celém domě, hledali stará telefonní čísla a zkoumali předčíslí exotických destinací, čekali a trpělivě vysvětlovali, až bylo vše zařízeno. Teď jen trošku toho štěstíčka. Najdou se právě dnes Vendovi rodiče? Nejsou zrovna kdovíkde v buši na cestě k novým pacientům?
A vtom telefon. „Paní Kateřino, hovoří ředitel internátní školy Černý les. Dnes skutečně řeším pouze záležitosti Vaší rodiny. Takže, právě jsem měl dlouhý rozhovor s Vaším synem, který si podle všeho přeje, abyste si pro vnuka přijeli ještě dnes a zajistili mu na zbytek školního roku vzdělání v místě bydliště. Evidentně Váš syn John nabyl dojmu, že Václav není připraven ocenit kvalitu vzdělávací a výchovné instituce našeho formátu. Takže? Kdy Vás můžeme očekávat?“
Po celou dobu telefonního hovoru Kateřina jen poslouchala s vytřeštěnýma očima, takže nikdo netušil, co se vlastně děje. Pak klesla vyčerpaně na židli. „Karle, já opravdu už ničemu nerozumím, ale máme si pro Vašíka hned dojet.“ Po těchto slovech se Otloukánek vykutálel z poličky a porazil přitom lžičku Aničku, která slítla na zem. „Jdi ty, budeš mít další šrám“, hubovala jej naoko Kateřina,“ a Venda tě už třeba nebude chtít. A bude tě potřebovat, vždyť tady s námi bude po celý zbytek roku, „smála se.
Navečer přivezl děda Vendu a záhady se postupně objasňovaly. Venda psal každý týden tatínkovi a mamince do Afriky dopisy. Moc smutné dopisy. Nejdříve si rodiče říkali, že si teprve zvyká, pak odjeli na měsíc mimo civilizaci, ale poté co se vrátili a přečetli si hromadu uplakaných dopisů, maminka rázně rozhodla, že Venda prostě musí z internátu pryč. Shodou okolností to řešili právě v den, kdy je babička s dědou sháněli přes půl světa. John chtěl volat Kateřině a Karlovi domů, aby je připravil na to, že k nim Vendu pošlou, ale nedovolal se, dvě hodiny bylo obsazeno.
Jedna záhada ale přece jen zůstala nerozluštěna. „Babi, ty už umíš posílat smsky?“ptal se vesele Venda, když tu se mu zazdálo, že kakao v Otloukánkovi bublá jako dmoucí se mořský příliv ve skalnaté průrvě. „Ale co tě nemá, hochu, to já už se učit nemusím“ pohladila ho babička po vlasech, „od toho tu máme naše hodné domácí skřítky“.
Nato si Kateřina přitáhla sešit a spokojeně zapsala:
Seznam pro velký nákup
· Burákové máslo 4x
· Sýr Cheddar…1 kg
· Kuřata….3 ks
· Ultra Seltzer 3 bedny
· Pivo Vermont First Brew 3 bedny
· Pomerančový džus (pro Sáru jen z Floridy!)
