Gibraltar a opice - napsala Bohuna Kopřivová

Nosit dříví do lesa nebo sovy do Athén už dávno neplatí. V lese je víc kůrovce než dříví, v Athénách jsou sovy převážně kamenné a ve znacích různých bohů (např. Pallas Athéna).  Ale opice ke Gibraltaru patří stále. O tom jsme se přesvědčili letos začátkem září. 

Na tzv. Skálu, která je zámořským územím Velké Británie na jihu Pyrenejského poloostrova, jsme vyjeli lanovkou. Je to 462 m vysoký skalnatý výběžek a jít pěšky ve vedru, které bylo, by pro starší ročníky znamenal skoro rozsudek smrti.

Hned po příjezdu na vrchol jsme zažili šok. Sice jsme dostali radu, že při výšlapu po Gibraltaru nesmíme nic jíst, že jsou tam dost drzé nebojácné opice a není radno si s nimi něco začínat, nebo je třeba krmit. Na to jsme byli připraveni, ale že ihned po prvním kroku z lanovky skočí jedna z nich Bohoušovi na záda a batoh, s tím jsme nepočítali. 

A nebyla to žádná roztomilá malá opička, byl to pořádný kus. Nastalo zděšení a pokřik, tak opice rychle odskočila pryč. Lekli jsme se všichni. Manžel asi nejvíc. Nevím, jestli se opici líbil Bohouš nebo jeho batoh s naší malou českou vlajkou z korálků, kterou tam má přišitou možná už 30 let.

Opicím se zde říká berberské, ale správně jsou to magoti bezocasí. Pocházejí ze severní Afriky a přivezli si je námořníci jako svoje mazlíčky. Asi jim utekli, nevím, ale hodně se tu rozmnožili a je jich nepočítaně. 

Měli spoustu mláďátek, a já jsem se na ně nemohla vynadívat. Bohouš můj obdiv nesdílel, zřejmě se mu po prvním setkání znelíbily. Stále jsem se zastavovala a s nadšením pozorovala, jak si hrají i zlobí, krmí se a maminky je opatrují, probírají srst a mrňata se pokouší je napodobit. Bohouš na mně zavrčel: „co na nich pořád máš, tak to si dojdi do zoo v Troji a nemusíš na ně jezdit přes půl Evropy“. Neměl pravdu „v zoo jich není tolik a rozhodně nemají různě stará miminka a jsou v klecích, a ne ve volné přírodě. Ty můžeš být rád, že jako abstinent jsi měl alespoň jednou velkou opici. A živou, to jen tak někdo neměl“.

O opicích už jsme se nebavili, ale já jsem je po očku stále sledovala. Až do té doby, než jsem viděla na jednom kiosku s občerstvením sedět na střeše opičku, která si držela nanuk za dřívko a způsobně ho lízala. „Podívej se Bohouši, to je jak živá reklama“. „To je fakt dobrý“ uznaně konstatoval a dál mě hnal od jedné pevnosti ke druhé a jednomu dělu k druhému.

Gibraltar je opravdu velmi strategické místo, ze kterého je možné kontrolovat spojení mezi Středozemním mořem a Atlantikem.

Za jasného počasí je vidět až na vzdálenost 150 km. Skála je provrtána asi padesáti kilometry chodeb. Kromě uměle vyvrtaných děr má Gibraltar i přírodní jeskyně. Největší a přístupná je sv. Michala, která je plná krápníků a hluboká tak, že se dřív myslelo, že vede až do severní Afriky. Pořádají se v ní různé koncerty, ale v době naší návštěvy tu jen tlumeně hrála klasická hudba a krápníky byly střídavě osvětlovány různými barvami. Z nasvícení jsem nadšená nebyla, červené, modré ani zelené krápníky nemusím, ohromilo mě až nasvícení přírodním světlem. To jsem si vychutnala velikost nejen různých krápníků, ale i celého prostoru. Koncert v této jeskyni musí být zážitek. Tak třeba příště a bez batohu.