"Hele, večer je Druhá tráva, jdeš taky?" slyším zpoza závěsu.
"No jasně, ještě není tma, ale stmívá se, si nemůžu nechat ujít, kor když jsou letos v tandemu s Ebenama."
Nesnáším festival Prázdniny v Telči. Nesnáším Trávu, Ebeny, Javory, Plíhala ani Hradišťan. Jakmile se k nám sjedou, mé poobědové procházky renesančním podloubím se změní v prodírání se rozvláčnými turisty. Ti, co právě nenakupují suvenýry nebo pivo, okupují lavičky, posedávají všude možně. Vyřezávanou vycházkovou holí si mezi nimi klestím cestu jako mezi psími exkrementy. Hlavně na ně nešlápnout.
Když si fidlají přes den, musím to holt se skřípěním protézy snášet, ale když spustí v noci přímo pod mými okny, už žhavím sto padesát osmičku.
"Nahlašuji rušení nočního klidu, pane policisto, přijeďte si konečně tu verbež zatknout!" spustím do telefonu a doufám, že tady státní bezpečnost zjedná pořádek.
Čekám za záclonou a nevěřím vlastním očím. Žádná pouta, žádné obušky, ti dva uniformovaní mladíci dokonce zpívají s nimi. "Tak dobře, zahrajte ještě jednoho Kryla a pak to, pánové, už opravdu rozpustíme," domlouvají jim naprosto v klidu.
"Demokracie dozrává do žaludečních vředů, bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů..." slyším poslední tóny. Pak zavřu okno, vyndám naslouchadlo a mám klid. Ticho.
Zadání: dovolenkové místo očima místních
