„To zvládneš Punťo. Jsi už velké štěňátko."
Když to štěkla maminka, tak je to pravda. Vběhl jsem hrdě za keř. Míček jsem uviděl hned. Radostí se mi roztancoval ocásek. Svítilo na něj světlo, které vycházelo z keře.
„To je podivné, ale hlavně že jsem ho našel.“ Rozběhl jsem se, že si ho s radostí vezmu a najednou se objevila. Ta příšera, o které mi vyprávěla maminka. Mělo to obrovské chlupaté nohy! Uměl jsem počítat jen do pěti, ale vím že jich měla hodně. A pak na mě vycenila tesáky a já se malém strachy počůral. Pelášil jsem odtamtud, jak jen mi nohy stačily.Kdy ž jsem to doběhl povědět bráškům, smáli se mi, že jsem Strašpytlík. Žádné příšery přeci nejsou.
„Tak se pojďte podívat! Přísahám na vlastní čumák, že tam je!“ vyštěkl jsem.
A tak nás na příšeru z keřů bylo šest. Všichni malinko zaváhali, když uviděli, jaká je tam tma. Piškot šel první. Taky je z nás největší a nejsilnější. Všichni jsme pomaličku procházeli keři až k místu záhadné příšery. Světlo tam stále bylo. Vůbec nic se nezměnilo. „Tak kde je ta tvá příšera Punťo?“ Začala se mi štěňata posmívat. A najednou tu byla zas! Obrovská hromada nohou a děsivé tesáky. Snědla by nás jako nic, kdybychom neutekli. Od té doby se k tomu místu nikdo z nás ani nepřiblížil.
Bohužel přibližně za rok se mi tam znovu zakutálel míček. Dostal jsem ho k narozeninám. Úplně nový a voňavý. Ten jsem tam nemohl nechat. Naštěstí byl ještě den a já mohl prozkoumat hrůzy keřů za světla. Míček jsem znovu našel velmi rychle. Ležel vedle zvláštního černého objektu. Vypadal podobně jako páníčkova takzvaná baterka, která vydává světlo. Přišel jsem blíž abych si jí prohlédl a objevil jsem na ní několik pavučin.
„Punťo!“ volala na mě maminka. Vzal jsem si míček a pelášil na oběd.
Příšeru jsem tam už nikdy neviděl.
