LUPY OD VEČEŘE - NAPSALA BARBORA NOVÁKOVÁ

Znáte ten sajrajt na dně dřezu? To byla největší záhada mého dětství. Myslela jsem si, že se to tam vždycky na konec nějak procpe nebo propadne. Když jsem byla malá vždycky jsme s mojí sestrou dělali tak zvané domácí práce abychom pomohli rodičům s úklidem. Ve dřezu jsme oplachovali špinavé nádobí i s kousky od večeře. Ty samozřejmě vždy zůstali ve dřezu. Ovšem dřez byl vždy do druhého dne čistý. Moje teorie byla, že se to tam prostě časem propadne nebo procpe. Bylo to tak znovu a znovu, každý den, později jsem si všimla, že maminka vždycky přijde ke dřezu a je rozčílená. Tak jsem jednou myla ten talíř a potom se pořádně rozčílila s tím, že dle mé teorie vztek zbylé jídlo určitě z výlevky do odpadu dotlačí. Byl to marný pokus. Samozřejmě dnes už vím, jak to funguje. Když je nádobí umyté a výlevka vypláchnutá, v sítku na dně zůstane cosi, co prozatím nazvu „zbytky“. Logicky a objektivně uvažující inteligentní člověk by řekl, že to jsou jednoduše kousíčky různého jídla – příliš velké na to, aby prošli odpadem. Takové lupy od večeře.
Navíc je možné dodat: nejenom že byla ta hmota nejdřív sterilizovaná vysokou teplotou při vaření, ale navíc i dezinfikovaná saponátem a horkou vodou v dřezu a ještě propláchnutá.
Ale každé vetší dítě, které bylo k mytí nádobí dostrkané ví, že tohle vysvětlení není pravda. I já jsem se řídila spíše tím, že ty zbytky v sítku jsou vysoce toxický odpad – smrtelně jedovatý, zdraví nebezpečný čili něco ošklivého. Jednou jsem ve škole narazila na francouzské slovo „ordure “. Když mi učitel řekl že to znamená nepopsatelné svinstvo hned jsem věděla k čemu se to vztahuje měli jsme to doma každý večer. Na dně dřezu.
Jedním z důvodů, proč jsem si v deseti letech vážila své maminky, bylo, že ona klidně sáhla do výlevky holou rukou – HOLOU RUKOU – a vybrala ten smrtící sajrajt a hodila to do koše. A pak jsem ji ještě ke všemu viděla, jak sáhla zase HOLOU RUKOU do pytle plného mokrých odpadků a zalovila v něm – hledala ztracenou kávovou lžičku, něco tak šíleně odvážného. Lžičku našla ve směsi jogurtu, zkažené šunky a slupek od brambor. Málem jsem omdlela, když mi lžičku podala, abych ji opláchla. Nikdo mého věku, kdo chtěl zůstat naživu, by se toho nedotkl, kdyby nebyl vybavený rukavicemi, maskou přes obličej a kleštěmi s nerezavějící ocelí.
Když jsem v čase mytí nádobí sdělila mamce tohle své nové slovo, podívala se na mě tím svým pohledem „ tohle dítě je, ale trouba“ a vysvětlila mi, že večeře, kterou jsem zrovna snědla, vypadá právě teď v mém žaludku velmi podobně, tam se to dokonce ani neumylo, ani neopláchlo. Kdyby mi dala na vybranou mezi touhle novinou a ránou prknem do hlavy, tak bych snad radši brala to prkno.
Dlouho jsem tvrdě prosazovala drtič odpadků a myčku nádobí, protože jsem moc dobře věděla že je vynalezli, aby se už nikdy nikdo nemusel toho sajrajtu dotýkat.
Bylo mi jedno, co mi nějaký rodič nebo i nezaujatý dospělý poví, já věděla, že to svinstvo na dně výlevky je smrtící hniloba. Můžete z toho dostat lepru, nebo něco ještě horšího. Kdybyste se toho někdy nedopatřením dotkli, za žádných okolností se nesmíte sáhnout na žádnou část svého těla, dokud se pořádně nenamydlíte a nevydrhnete ruce. A co je ještě horší, já věděla, že to svinstvo, když ztuhne a rozmělní se, tak se může přeměnit na něco živého, co v noci vyleze z řezu a začne to běhat po domě.
Tak proč jednoduše nevzít gumové rukavice, ptáte se? Rukavice nejsou nic pro hrdiny. A mimoto nezapomeňte že mé mamince stačili holé ruce. Táta se ke dřezu v životě nedostal blíž než na jeden metr. Mamka říkala že je líný. Ale já věděla, že on o tom neřádstvo ví, co vím i já.


Zadání:
Text podle vzorce: někdo někam jde, něco tam zažije, jde tam druhý den (nebo za kratší dobu) a potvrdí si to, jde tam za rok (za delší dobu) a zjistí, že vše bylo jinak.