Příchod Parkinsonovy nemoci je také amortizace organismu, přesněji řečeno mozku, postupné ubývání sil, zhoršení koordinace pohybů, zpomalení, třes, ztuhlost atd. Bylo mi 42, byla jsem na vrcholu profesních sil. Nepočítala jsem, že omezení mého bytí přijde tak brzy. Nepřišlo to jako byste tiše procházeli spícím domem. Přirovnala bych to k příchodu vězně do pevnosti Acatraz. Bachař práskl dveřmi cely, hlasitě zapadla závora, cvakla petlice, zapadly zámky. Zpátky cesta nevede. Doživotí. VIP cela - samotka. Jak dlouho jsem v ní byla nevím, ale byly to roky, než jsem přestala upírat oči do země, stát na místě. Roky, kdy jsem nežila, netajila jsem svou diagnozu, ale nebyla schopna o ní promluvit. Nevím, proč jsem zvedla hlavu. Nevím, co mne nastartovalo. Ale pamatuji si, že jsem si položila otázku: jak sis představovala stáří? O co asi přijdu, co bych chtěla stihnout, než se mé tělo začne zmítat nekontrolovaně v jakémsi tanci parkinsoniků, co mi připravil choreograf za kreace? To fakt nevím, podob je mnoho, v té době jsem si to představení nedovedla a ani nechtěla představovat. Jisté je, že pohybová omezení budou velká.
O co tedy přijdu? Chtěla jsem plést vnoučatům svetry a čepice, třeba. A vodit je do zoo. Může být, ale v kočárku je nepovezu. Povezou oni mne na invalidním vozíku. Hořkost a vztek. Co dál, zoo může být, jen rozdělení rolí bude vypadat jinak. Režíruje pan Parki. Tak co dál?
