Dorazil jsem na místo. Dobrý den, jdu za paní Novákovou. No to ne, ta teď spí. Jestli ji něco nesete, nechte to tady. Dobře dobře. Smutný, že neuvidím babičku jsem si sedl v parku, který k domovu patřil. Můj pohled uvízl na důchodcích, které jsem potkal na té ulici. Oba se smáli div jim zuby nevypadly. Nedalo mi to a zaposlouchal jsem se do jejich rozhovoru, který jsem zaznamenal do deníků.
V parku u domova, dva pamětníci popíjeli svou dobře chlazenou Sherry. Přitom si zavzpomínali na mladá léta.
Jednou takhle po obědě jsem zalehl a v momentě usnul. Kmitající světlo, přerušované polostínem, a především vůně čistících prostředků mě najednou probudila.
Rozespale otevřu oči a nad sebou uvidím siluetu uklízečky, stojící na schůdkách, přímo nade mnou, jak umývá okno.
Všimla si, že jsem se zavrtěl, tak zašeptala: „Hlavně se nedívej nahoru!"
Druhý důchodce s pootevřenou pusou zalapal po dechu: „Co jsi uviděl?"
"Právě, že nic. Já blbec si všímal velikých puntíků na její zástěře, a to hlavní mi unikalo. Nediv se, stalo se to v mateřské školce."
Zmatené, neúplné, místy nejasné, šťastné, ze života, ale vždy upřímné… takové byly všechny příběhy, které jsem slýchával v senior klubu.
