Parným letním horkem se proderu až k okraji lesíka. Pak šup po úzské pěšině na okraj rokle, opatrně krok sun krok z kopce dolů podběhnout mostek, okolo trati, před zatáčkou přes koleje.
“Uf to je pařák!” a už vidím nízkou zídku. Stará tepaná vrátka lehce vrznou, když je za sebou zavřu na petličku. Teta tu není. Je tu její náhrobek a vyhořelá svíčka od dušiček.
Mramorová deska pomalu zarůstá břečťanem. Pár jeho popínavých šlahounů se sápe po posledních hláskách jejího jména. Nestrhám je. Neometu mech a lišejník z kamene ani neoloupu dávno zaschlý vosk. Nejsem tu pro ni. Stejně jako ona tu není pro mě. Nevěřím, že by se její duše rozhodla setrvat na tomhle světě, aby mi poskytovala nějakou podporu nebo útěchu.
Ne. Taková teta nebyla. Té, jakmile jí došla kapacita, honem honem pryč od lidí, pryč od problémů. V tom jsme stejné.
“Mamka to tak nemyslela,” proběhne mi hlavou. Chodím sem, protože tu nejsou lidi. Chodím sem a chladnu. Po dnešním obědě mi zůstala nahořklá chuť v ústech, ale dejte mi chvíli na tomhle zapadlém hřbitově a jsem hned zas perfektní dcera. Nádech, výdech.
Uf. Zpátky domů.
Vítr bičuje krajinu a žene mračna po obloze nemilosrdným tempem. Znám cestu k tetě z paměti. Zadem ven ze zahrádky, pryč od dozvuků rozzlobeného hašteření, pryč od našeho žlutého domku na okraji vsi. Proti prudkým poryvům až k okraji lesíka. Pak šup po úzské pěšině na okraj rokle, co noha nohu mine z kopce dolů podběhnout mostek, okolo trati, před zatáčkou přes koleje. A už vidím nízkou zídku. Stará tepaná vrátka vrznou, když je za sebou zavřu na petličku.
Teta tu není. Ale je tu klid.
“Vyrůstala v jiné době,” omlouvám mámu. “Nesmíš si ty její narážky tak brát.”
Nípu se klacíkem v zemi. Chodím sem, protože tu nejsou lidi.
Chodím sem a chladnu. Což jde v dnešním počasí náramně. Ostré pařáty studeného vzduchu se mi zaryly do uší a tváří. Ale doma je dusno. A já tam nechala taťku napospas máminým výlevům.
Nádech, výdech. Musím zpátky.
Sobota, sedmého října: Takhle jsme se nikdy nepohádaly. Nad vesnicí se strhla bouřka. Přes hřmění skoro neslyším mámin křik, který mě pronásleduje. Proudy deště máčejí žlutý domek i jeho zahrádku. Jeho vodní provazce doléhají na lesík a úzkou pěšinu k okraji rokle. Z kopce spíš padám než běžím, pod mostkem, kolem trati přes koleje a... blesk se splývá se světly lokomotivy, hrom hned vzápětí přehlušuje její troubení a zoufalý skřípot brzd.
Klopýtnu stranou a upadnu.
Vlak se prožene za mnou, ale ani se neohlédnu. Přes slzy v očích nevidím nízkou zídku. Přes burácení kolem neslyším vrznout branku.
Teta na mě už čeká. Stejně jako na mě tady čekala vždycky předtím. Připravená vyslechnout si moje trápení.
“Tys tomu dala, dítě,” objímá mě.
Dešťové kapky námi prolétají a tříští se o zarostlé hřbitovní dláždění. Tříští se o kameny všude kolem, o nízkou zídku, tříští se o most a trať.
A tříští se i o moje tělo, které jsem nechala ležet na kolejích.
