14. června 2023

Jaké cestopisy mám rád - napsal Martin Paruch

O cestopisech
Jaké cestopisy mám rád? Ty, kde je mi autor blízký, kdy ho chápu. Kdy rozumím jeho pohledu na svět, jeho výběru situací a zážitků. Máme stejné hrdiny. Historická místa, která chceme navštívit. Události, které obdivujeme. Oba plánujeme strávit noc v blízkosti bohů na vrcholu Olympu, přeplavat Hellespont jako lord Byron, navštívit Ladakh nebo vystoupat na Matterhorn.
Jsem asi napořád ovlivněn knížkami, které jsem četl jako teenager: tituly z otcovy knihovny. Autory a knihami ještě nezasaženými inflací cestopisné literatury a pojmu dobrodružství: HemingwayHanzelka a ZikmundThor Heyerdahl a pro mě hlavně Richard Halliburton.
Vlajkovou lodí je jeho "Královskou cestou za romantikou", knížka, kterou jsem poprvé a bez dechu četl 50 let po autorově smrti a kterou, než se stala slavnou, odmítlo 10 velkých amerických nakladatelství. Začíná takhle:
"Konečně přišel do Princetonu máj. Zcela nepochybně. Ševelivý vánek dokořán otevřenými okny plnil naši kolej svěžími vůněmi kvetoucích jabloňových sadů a nehmotnou lahodou rašících stromů a květin...."
O pár odstavců dál: 
"Dopřejme poct těm, kteří po nich baží - já chci svobodu, svobodu vyhovět jakémukoliv rozmaru, který mě uchvátí, já chci možnost hledat v nejodlehlejších koutech zeměkoule krásu, potěšení a romantiku."

V té době mi bylo 16
Žil jsem v komunistickém Československu a představa, že je možné cestovat podle jakéhokoliv rozmaru, jen tak, s pasem v ruce, byla stejně reálná jako cesta pana Broučka na Měsíc.
Pod noční oblohou, v kaštanové aleji u gymnázia, knížku v ruce, pod milosrdným světlem sodíkových lamp, snil jsem o cestování. Kdyby mi tehdy někdo tvrdil, že o čtvrt století později bude můj pas s dvouocasým lvem patřit do první desítky těch, které nejlépe odemykají cizí země, považoval bych ho za blázna.

Něco o penězích. 
Richard Halliburton na cestě z Kašmíru do Ladakhu:
"Kdybyste šetřili a cestovali rychle, mohli byste ten výlet oba pořídit za 150 dolarů," poučil nás informátor. Udělaly se nám mžitky před očima. Měli jsme daleko míň než pětasedmdesát dolarů. Ale zato jsme se vytasili s originální myšlenkou: "My jsme novináři," přiznal jsem "a chceme tu cestu podniknout, abychom získali materiál k reportáži. Co napíšeme, uveřejní několik časopisů..."
To ovšem bylo tvrzení velice odvážné. Tu a tam jsem sice do Států nějaký ten článek poslal a kdysi mi do Marseille přišly honoráře za Rýn a Matterhorn, ale pokud jsem věděl, měl jsem asi tolik čtenářů jako Pindaros v originále.
Jakožto prozíravý mladý muž pochopil pan vedoucí cenu naší nabídky a uvolil se vybavit nás zdarma vším nezbytným včetně základních potravin...Dovolte mi mi tedy, abych hned na tomto místě prohlásil, že CIVILNÍ A VOJENSKÁ INFORMAČNÍ KANCELÁŘ VE ŠRÍNAGARU JE NEJPROZÍRAVĚJŠÍ A NEJOCHOTNĚJŠÍ CESTOVNÍ A UBYTOVACÍ AGENTURA V KAŠMÍRU

V březnu 1939 poslal Richard Halliburton do světa svoji poslední zprávu:

Z paluby džunky Mořský drak, na které se plavil přes Tichý oceán. Vysílačka zachytila tahle slova: „Bouře od jihu, déšť. Silné poryvy vichřice. Zábradlí na návětrné straně pod vodou. Lůžka mokrá. Stěží udržujeme kurs. Mám se báječně. Přál bych vám, abyste byli na mém místě. Stop."
Pacifik ho už nepustil. Někde v jeho nekonečnu zemřel. O pár dní později v Evropě zaniklo Československo a spolu s ním i etapa cestování před druhou světovou válkou.