„Ano. Děkuji vám paní vedoucí.“
„Za co člověče? Toto může být první krok k vašemu propuštění!“ Vyvalí na mě oči… Do toho z mé kapsy spustí - TA DA DA DA DÁÁ- Beethovenova pátá- osudová, nedokončená.
„Promiňte, zapomněl jsem si vypnout zvonění.“ Omlouvám trapný okamžik, který naštěstí přerušil ještě trapnější. „Zastavte se na osobním oddělení, dostanete ještě písemnou verzi.“ Volá za mnou šéfka a kroutí hlavou. Jak říká moje bejvalka, matka a teď by se asi klidně připojila i ona- s ženami to vůbec neumím.
Odbíhám a zároveň volám zpět na zmeškaný hovor. I bez brýlí a s telefonem v kapse vím, že volala matka. Podle zvonění. Beeghovenovu Pátou má v mém telefonu jako vyzváněcí tón jen ona. Vždy když volá, jedná se o něco osudového… Někdy doopravdy, někdy minimálně podle jejího mínění. A z druhé strany, mě má za toho, co nikdy nic nedotáhne- nedokončí. I právě zažité potvrzuje, že na tom něco je. Navíc nedokončená vejška, dokončené manželství, občasná změna práce - většinou k horšímu. Naposled jí naštvalo, když jsem jí oznámil, že je po mně v Praze pojmenovaná ulice…
„Promiňte, zapomněl jsem si vypnout zvonění.“ Omlouvám trapný okamžik, který naštěstí přerušil ještě trapnější. „Zastavte se na osobním oddělení, dostanete ještě písemnou verzi.“ Volá za mnou šéfka a kroutí hlavou. Jak říká moje bejvalka, matka a teď by se asi klidně připojila i ona- s ženami to vůbec neumím.
Odbíhám a zároveň volám zpět na zmeškaný hovor. I bez brýlí a s telefonem v kapse vím, že volala matka. Podle zvonění. Beeghovenovu Pátou má v mém telefonu jako vyzváněcí tón jen ona. Vždy když volá, jedná se o něco osudového… Někdy doopravdy, někdy minimálně podle jejího mínění. A z druhé strany, mě má za toho, co nikdy nic nedotáhne- nedokončí. I právě zažité potvrzuje, že na tom něco je. Navíc nedokončená vejška, dokončené manželství, občasná změna práce - většinou k horšímu. Naposled jí naštvalo, když jsem jí oznámil, že je po mně v Praze pojmenovaná ulice…
„Jako Bártova?!“ divila se.
„Ne,“ Rozesmál jsem se. „Nedokončená!“ V hlavě mi dobíhá vzpomínka, ale to už končí vyzváněcí tón a hlásí se matka.
„Ahoj mami, promiň, nemohl jsem to vzít. K doktorovi? Ségra nemůže? Ale ne, to víš, že nevadí. Jen že bydlíte spolu - má to mnohem blíž… Za čtrnáct dní v pátek? V deset? A kam? NE, ne - prosím tě, ušetři mě detailů, jen jestli Bulovka, Vinohrady… Počkej - ty máš nějaký takový problémy? Jo prevence. Tak jo, odvezu tě. Ahoj!“
Jako vždycky, na taxikařinu k doktorům stačí i ten nedůslednej… I když… Jednu věc bych dotáhnout chtěl. Odjakživa miluju muziku. Poslouchám od lidovek přes klasiku a jazz až k metalu, nestydím se za hezký popík. Vždy jsem chtěl umět hrát na nějaký nástroj, jenže jsem to dotáhl jen k zobcové flétničce, protože nás to učili ve škole, kde nám jí i půjčovali. Takže to bylo bez zátěže pro rodiče. Když jsem jako asi sedmiletý vyslovil doma přání hrát na klavír, rodiče se na sebe podívali vyjeveněji, než kdybych jim oznamoval, že se budu muset ženit.
„A jak se to jako dělá, kam se musí jít?“ Řešil otec. Internet tehdy nebyl, vše si člověk musel oběhnout, vyšlapat, zařídit - často za pomoci „ZNÁMÝCH“. ZNÁMEJ - To bylo zaklínadlo socialismu. Všude jste JE museli mít… „Já nevím, asi se musí zajít do nějaký tý lidový školy umění…“ To jsem ovšem neměl říkat. Pro otce vše, co mělo přídomek socialistický, lidový a podobně bylo krajně nedůvěryhodné. Na milost bral maximálně lidové písně… Rád říkal vtip - nebo spíše hádanku:
„Víte jaký je rozdíl mezi demokracií a socialistickou - lidovou demokracií ? Asi jako mezi aktem a pietním aktem!!! HA, HA, HA !“ Čemuž jsem tenkrát - v sedmi letech - nerozuměl. Nevěděl jsem, co je to ta demokracie…
„Žádná přiblblá lidová škola, zajdu za Pepikem Šmidrou, ten má spoustu známejch, něco poradí.“ Pan Šmidra byl otcův bývalý vedoucí, opravdu se znal se spoustou důležitých lidí a všechno uměl - i tehdy - sehnat. Kolo favorit, šicí stroj, barevnou televizi a znal se díky tomu i s herci, umělci, fotbalisty. „Vem kluka, znám se s akademikem Hurónským, to je špička u nás, virtuóz. Něco mi dluží, určitě pomůže.“
Akademik Hurónský si ode mě nechal něco zazpívat a zahrál jsem mu na flétničku. Sedl k pianu, zahrál ovčáky - čtveráky a říká:
„Posaď se ke klavíru chlapče, dokážeš to zahrát?“
Na flétnu jsem to uměl, ale na klavíru jsem nevěděl kde začít - „nedokážu, proto se chci učit!“
„Hm, hm. Ukaž ještě ruce. No jasné! Nezlobte se Josefe,“ otočil se na pana Šmidru, „podívejte na ty krátké prsty a tlusté jako buřtíky - tím přece nejde hrát na klavír… Chlapče, jestli chceš zapůsobit na děvčata, zkus se naučit pár akordů na kytaru. Konec konců, klavír k táboráku stejně nedostaneš, že?“
Nechápal jsem, co to ten pán povídá, jaký holky, jaká kytara, já prostě chtěl umět hrát na klavír… Upřímně řečeno, holky pro mě tehdy ještě byly jen uječený stvoření, se kterýma není žádná legrace. Neuměj kopnout do míče, nesmí se jim dát jedna do zubů, bojej se, že se umažou, pořád se chichotaj a navíc jsou úplně blbý… Moje přemítání tenkrát ukončil pragmaticky otec:
„No, taks´ to slyšel. Klavír by se stejně do baráku nevešel, koupím ti někde kytaru a bude.“ Tak tam je možná prapůvod mého nedokončování. Většinu v životě máme okoukanou od starších. Ale dost čtyřicet let starých vzpomínek. Na druhou stranu, na reparát jsem měl za tu dobu času dost.
Uběhlo čtrnáct dní a já čekal na matku v čekárně Mamografie nemocnice Na Bulovce. Naštěstí tady objednávají na přesný čas, tak jsem byl v čekárně jen s jednou starší dámou. Pípnul mi telefon v kapse.
Přijímám hovor a snažím se v čekárně mluvit co nejtišeji: „Ahoj Jirko, zjistils mi něco? No od toho vašeho klávesáka - jestli by byl ochotnej mě učit.“ Jirka byl jeden z mých nejlepších a jediných kamarádů, co mi zbyli. Jak se člověk blíží k padesátce a musí se otáčet v práci, aby ho nevyměnili za novější model zaměstnance, nemá čas na kamarády a přátele. S Jirkou jsem nedávno u pivka sdílel svůj dávný sen o klavíru a protože hraje v relativně známé a úspěšné kapele, slíbil, že se zeptá jejich klávesáka na možnou výuku.
„Ne na klavír, ani na klávesy jsem nehrál nikdy. Jako kluka mě otec přes známýho vzal k Hurónskýmu - no fakt, k tomu, jo! No ale ten tenkrát řek, že mám prsty jako buřty, že na klavír hrát nemůžu… Šlo by to? Super! Aha. Patnáct set za hodinu??? No, ty vole! Jo ze známosti. Tak díky moc, ale já si to budu muset ještě… To víš, kluk staví, potřebuju mu pomáhat… Ale děkuju moc.“
Paní, co seděla v čekárně najednou prohodila:
„Tedy mladíku, já vím, že se nemají poslouchat cizí hovory…“ Normálně bych jí odpálil, ať je tedy neposlouchá a hledí si svého… Ale dostala mě tím mladíkem a vlastně to byla taková docela sympatická babča - proč nepoklábosit.
„V pořádku, asi jsem byl trochu hlučnější, nezlobte se…“ usmál jsem se.
Zasmála se také. „Jen hlupák šeptá, když je třeba volat. Například o pomoc. On vás potom totiž nikdo neslyší… A já mám pocit, že tak trochu voláte. Akademik Hurónský byl opravdu virtuóz. A také opravdu neuvěřitelný kretén! No ano, to se bohužel nevylučuje, znala jsem ho. Proč se chcete nyní - na sklonku svého dlouhého mládí - učit na klavír?“
Rozřehtal jsem se. Paní mi byla čím dál tím sympatičtější. Mluvila jako prvorepubliková dáma, pak to rozštípla tím kreténem, přesto nezněla vulgárně…
„Víte, asi je to blbý, prostě se mi jenom líbí hra na klavír, obdivoval jsem pana Maláska, Berku z Olympicu i spoustu dalších a chtěl jsem to umět taky, jen tak.. Zahrát sobě, nebo i někomu jinému pro radost,“ pokrčil jsem rameny. Jenže v mém věku už ty všechny stupnice, prstoklady a… Navíc ten čas… Myslím, že na to už je pro mě pozdě.“
„Ten váš důvod mi naopak přijde jako dobrý. A zkuste se nadýchnout prosím. Tak. A vydýchnout. Jde to? Tak vidíte! Dokud dýcháte, na nic není pozdě. Zajímá vás klavír a klávesy. Znáte Stojana?“
„Jako na noty? Ty se na klavíru ale dávaj´ na takovej ten výkleneček, ne?“
Teď se rozesmála pro změnu paní. „Myslím Jaroslava Stojana. Podle něj se učí trochu jiná metoda. Bez těch stupnic- přesně pro vás. Klidně bych vás mohla učit. Jsem učitelka v důchodu - mimo jiné - hudební výchovy.“
Zpozorněl jsem. „To by mě zajímalo. Ale, ta metoda, neznám jí a takhle jednoduše mi přijde trochu pokoutná a ještě bych se chtěl zeptat…“
„To ona tak trochu pokoutná je, ale roky hrát ty stupnice vydrží opravdu jen děti. Podívejte se, já si na kole bezpečně dojedu do obchodu, nebo ke kamarádce v ulici. Pro radost z pohybu. Stačí mi to, Tour de France nikdy nepojedu. Mluvil jste o radosti z hudby. Hodláte vystupovat s vlastním recitálem v Rudolfinu? Ne. Tak vidíte. Pan Stojan pro vás bude jako dělaný. No a… Dvě stě za hodinu? A jsem z Běchovic. Když vaše - asi maminka, že - říkala sestře PSČ, napadlo mě, že jsme pravděpodobně skoro sousedky…“
„To by bylo skvělý, jste moc hodná, to se domluvíme. Já už tam sice nebydlím, ale daleko to nemám!“
Paní Bártková - tak se jmenovala (skoro jako my, až na to „K“) mě učila na klavír a klávesy dva roky. Nejen že jsem se naučil hrát jednoduché písničky - trochu jsem to zvládal i z not, ale vždy jsem se dozvěděl i něco zajímavého z oblasti hudby i běžného dění. Na penzistku měla neuvěřitelnou energii a přehled. Myslím, že si mě také oblíbila. Většinu času byla sama. Občas vyprávěla o dceři, ta ale bydlela někde v Anglii. Okouzlení šarmantním cizincem, stěhování. Ale brzy prý zklamání, na svatbu nedošlo, ale „tam venku“ už zůstala.
„Vidíte, už vám to docela jde! Máte ještě nějaké plány z mládí? Zeptala se, ten večer dost unaveně. Ještě bych se chtěl naučit anglicky - zase kvůli písničkám, abych rozuměl textům.“ Vysvětloval jsem.
„Ale na to už je asi opravdu pozdě - stejně jako teď. Asi už půjdu, bude devět večer…“
Zvedla ruku v nesouhlasném gestu - „nadýchněte se, vydýchněte…!
Zasmál jsem se. „Já vím, dýchám, není pozdě, ale večer už je. Ještě přehraju jednou dnešní cvičení a půjdu…“
To bylo naposled, co jsem jí viděl. Druhý den nad ránem odešla za panem Maláskem, Roklem i Mirkem Berkou do klavíristického nebe. I když na pohřby moc nechodím, tady jsem cítil, že bych měl. A vlastně jsem i chtěl. Po povinné a stresující kondolenci jsem odcházel a přitočila se ke mně hezká černovláska - něco pod čtyřicet let. Ještě se slzami v očích mi podávala ruku:
„Já jsem Eliška Bártková . Maminka by byla ráda, že jste se přišel rozloučit. Občas jsme si volaly přes SKYPE a dost mi o vás vyprávěla. Byla ráda, že má před sebou ještě nějaký úkol. Asi se přestěhuji do domku po ní. V Anglii mě nic nedrží a tady mi to teď připomnělo dětství. Budu ráda, když se někdy zastavíte, vlastně tu teď moc lidí neznám…“
Uběhl asi rok a půl. Stal jsem se - relativně mladým dědečkem a podruhé se oženil. Smutek se pomalu rozpustil v dále plynoucím životě a na milou paní zbyly - tak jak to má být, hezké vzpomínky. Občas si zahraju na klavír. Pro Elišku. Tedy ne skladbu „Pro Elišku“, ale pro mojí Elišku. Nebo jen tak pro radost. Ano. Na ten samý, na kterém jsem se učil. A novomanželka si nechala své „dívčí“ jméno. Ono se od toho mého zas tak moc neliší. Teď se učím s Eliškou anglicky a každým dnem čekám, že se narodí strýc mého vnuka a bratr mého syna. Ten sice říkal, že podle něj je na to trochu pozdě, ale s Eliškou jsme se na sebe podívali, nadechli se, vydechli a rozesmáli se…
„Ahoj mami, promiň, nemohl jsem to vzít. K doktorovi? Ségra nemůže? Ale ne, to víš, že nevadí. Jen že bydlíte spolu - má to mnohem blíž… Za čtrnáct dní v pátek? V deset? A kam? NE, ne - prosím tě, ušetři mě detailů, jen jestli Bulovka, Vinohrady… Počkej - ty máš nějaký takový problémy? Jo prevence. Tak jo, odvezu tě. Ahoj!“
Jako vždycky, na taxikařinu k doktorům stačí i ten nedůslednej… I když… Jednu věc bych dotáhnout chtěl. Odjakživa miluju muziku. Poslouchám od lidovek přes klasiku a jazz až k metalu, nestydím se za hezký popík. Vždy jsem chtěl umět hrát na nějaký nástroj, jenže jsem to dotáhl jen k zobcové flétničce, protože nás to učili ve škole, kde nám jí i půjčovali. Takže to bylo bez zátěže pro rodiče. Když jsem jako asi sedmiletý vyslovil doma přání hrát na klavír, rodiče se na sebe podívali vyjeveněji, než kdybych jim oznamoval, že se budu muset ženit.
„A jak se to jako dělá, kam se musí jít?“ Řešil otec. Internet tehdy nebyl, vše si člověk musel oběhnout, vyšlapat, zařídit - často za pomoci „ZNÁMÝCH“. ZNÁMEJ - To bylo zaklínadlo socialismu. Všude jste JE museli mít… „Já nevím, asi se musí zajít do nějaký tý lidový školy umění…“ To jsem ovšem neměl říkat. Pro otce vše, co mělo přídomek socialistický, lidový a podobně bylo krajně nedůvěryhodné. Na milost bral maximálně lidové písně… Rád říkal vtip - nebo spíše hádanku:
„Víte jaký je rozdíl mezi demokracií a socialistickou - lidovou demokracií ? Asi jako mezi aktem a pietním aktem!!! HA, HA, HA !“ Čemuž jsem tenkrát - v sedmi letech - nerozuměl. Nevěděl jsem, co je to ta demokracie…
„Žádná přiblblá lidová škola, zajdu za Pepikem Šmidrou, ten má spoustu známejch, něco poradí.“ Pan Šmidra byl otcův bývalý vedoucí, opravdu se znal se spoustou důležitých lidí a všechno uměl - i tehdy - sehnat. Kolo favorit, šicí stroj, barevnou televizi a znal se díky tomu i s herci, umělci, fotbalisty. „Vem kluka, znám se s akademikem Hurónským, to je špička u nás, virtuóz. Něco mi dluží, určitě pomůže.“
Akademik Hurónský si ode mě nechal něco zazpívat a zahrál jsem mu na flétničku. Sedl k pianu, zahrál ovčáky - čtveráky a říká:
„Posaď se ke klavíru chlapče, dokážeš to zahrát?“
Na flétnu jsem to uměl, ale na klavíru jsem nevěděl kde začít - „nedokážu, proto se chci učit!“
„Hm, hm. Ukaž ještě ruce. No jasné! Nezlobte se Josefe,“ otočil se na pana Šmidru, „podívejte na ty krátké prsty a tlusté jako buřtíky - tím přece nejde hrát na klavír… Chlapče, jestli chceš zapůsobit na děvčata, zkus se naučit pár akordů na kytaru. Konec konců, klavír k táboráku stejně nedostaneš, že?“
Nechápal jsem, co to ten pán povídá, jaký holky, jaká kytara, já prostě chtěl umět hrát na klavír… Upřímně řečeno, holky pro mě tehdy ještě byly jen uječený stvoření, se kterýma není žádná legrace. Neuměj kopnout do míče, nesmí se jim dát jedna do zubů, bojej se, že se umažou, pořád se chichotaj a navíc jsou úplně blbý… Moje přemítání tenkrát ukončil pragmaticky otec:
„No, taks´ to slyšel. Klavír by se stejně do baráku nevešel, koupím ti někde kytaru a bude.“ Tak tam je možná prapůvod mého nedokončování. Většinu v životě máme okoukanou od starších. Ale dost čtyřicet let starých vzpomínek. Na druhou stranu, na reparát jsem měl za tu dobu času dost.
Uběhlo čtrnáct dní a já čekal na matku v čekárně Mamografie nemocnice Na Bulovce. Naštěstí tady objednávají na přesný čas, tak jsem byl v čekárně jen s jednou starší dámou. Pípnul mi telefon v kapse.
Přijímám hovor a snažím se v čekárně mluvit co nejtišeji: „Ahoj Jirko, zjistils mi něco? No od toho vašeho klávesáka - jestli by byl ochotnej mě učit.“ Jirka byl jeden z mých nejlepších a jediných kamarádů, co mi zbyli. Jak se člověk blíží k padesátce a musí se otáčet v práci, aby ho nevyměnili za novější model zaměstnance, nemá čas na kamarády a přátele. S Jirkou jsem nedávno u pivka sdílel svůj dávný sen o klavíru a protože hraje v relativně známé a úspěšné kapele, slíbil, že se zeptá jejich klávesáka na možnou výuku.
„Ne na klavír, ani na klávesy jsem nehrál nikdy. Jako kluka mě otec přes známýho vzal k Hurónskýmu - no fakt, k tomu, jo! No ale ten tenkrát řek, že mám prsty jako buřty, že na klavír hrát nemůžu… Šlo by to? Super! Aha. Patnáct set za hodinu??? No, ty vole! Jo ze známosti. Tak díky moc, ale já si to budu muset ještě… To víš, kluk staví, potřebuju mu pomáhat… Ale děkuju moc.“
Paní, co seděla v čekárně najednou prohodila:
„Tedy mladíku, já vím, že se nemají poslouchat cizí hovory…“ Normálně bych jí odpálil, ať je tedy neposlouchá a hledí si svého… Ale dostala mě tím mladíkem a vlastně to byla taková docela sympatická babča - proč nepoklábosit.
„V pořádku, asi jsem byl trochu hlučnější, nezlobte se…“ usmál jsem se.
Zasmála se také. „Jen hlupák šeptá, když je třeba volat. Například o pomoc. On vás potom totiž nikdo neslyší… A já mám pocit, že tak trochu voláte. Akademik Hurónský byl opravdu virtuóz. A také opravdu neuvěřitelný kretén! No ano, to se bohužel nevylučuje, znala jsem ho. Proč se chcete nyní - na sklonku svého dlouhého mládí - učit na klavír?“
Rozřehtal jsem se. Paní mi byla čím dál tím sympatičtější. Mluvila jako prvorepubliková dáma, pak to rozštípla tím kreténem, přesto nezněla vulgárně…
„Víte, asi je to blbý, prostě se mi jenom líbí hra na klavír, obdivoval jsem pana Maláska, Berku z Olympicu i spoustu dalších a chtěl jsem to umět taky, jen tak.. Zahrát sobě, nebo i někomu jinému pro radost,“ pokrčil jsem rameny. Jenže v mém věku už ty všechny stupnice, prstoklady a… Navíc ten čas… Myslím, že na to už je pro mě pozdě.“
„Ten váš důvod mi naopak přijde jako dobrý. A zkuste se nadýchnout prosím. Tak. A vydýchnout. Jde to? Tak vidíte! Dokud dýcháte, na nic není pozdě. Zajímá vás klavír a klávesy. Znáte Stojana?“
„Jako na noty? Ty se na klavíru ale dávaj´ na takovej ten výkleneček, ne?“
Teď se rozesmála pro změnu paní. „Myslím Jaroslava Stojana. Podle něj se učí trochu jiná metoda. Bez těch stupnic- přesně pro vás. Klidně bych vás mohla učit. Jsem učitelka v důchodu - mimo jiné - hudební výchovy.“
Zpozorněl jsem. „To by mě zajímalo. Ale, ta metoda, neznám jí a takhle jednoduše mi přijde trochu pokoutná a ještě bych se chtěl zeptat…“
„To ona tak trochu pokoutná je, ale roky hrát ty stupnice vydrží opravdu jen děti. Podívejte se, já si na kole bezpečně dojedu do obchodu, nebo ke kamarádce v ulici. Pro radost z pohybu. Stačí mi to, Tour de France nikdy nepojedu. Mluvil jste o radosti z hudby. Hodláte vystupovat s vlastním recitálem v Rudolfinu? Ne. Tak vidíte. Pan Stojan pro vás bude jako dělaný. No a… Dvě stě za hodinu? A jsem z Běchovic. Když vaše - asi maminka, že - říkala sestře PSČ, napadlo mě, že jsme pravděpodobně skoro sousedky…“
„To by bylo skvělý, jste moc hodná, to se domluvíme. Já už tam sice nebydlím, ale daleko to nemám!“
Paní Bártková - tak se jmenovala (skoro jako my, až na to „K“) mě učila na klavír a klávesy dva roky. Nejen že jsem se naučil hrát jednoduché písničky - trochu jsem to zvládal i z not, ale vždy jsem se dozvěděl i něco zajímavého z oblasti hudby i běžného dění. Na penzistku měla neuvěřitelnou energii a přehled. Myslím, že si mě také oblíbila. Většinu času byla sama. Občas vyprávěla o dceři, ta ale bydlela někde v Anglii. Okouzlení šarmantním cizincem, stěhování. Ale brzy prý zklamání, na svatbu nedošlo, ale „tam venku“ už zůstala.
„Vidíte, už vám to docela jde! Máte ještě nějaké plány z mládí? Zeptala se, ten večer dost unaveně. Ještě bych se chtěl naučit anglicky - zase kvůli písničkám, abych rozuměl textům.“ Vysvětloval jsem.
„Ale na to už je asi opravdu pozdě - stejně jako teď. Asi už půjdu, bude devět večer…“
Zvedla ruku v nesouhlasném gestu - „nadýchněte se, vydýchněte…!
Zasmál jsem se. „Já vím, dýchám, není pozdě, ale večer už je. Ještě přehraju jednou dnešní cvičení a půjdu…“
To bylo naposled, co jsem jí viděl. Druhý den nad ránem odešla za panem Maláskem, Roklem i Mirkem Berkou do klavíristického nebe. I když na pohřby moc nechodím, tady jsem cítil, že bych měl. A vlastně jsem i chtěl. Po povinné a stresující kondolenci jsem odcházel a přitočila se ke mně hezká černovláska - něco pod čtyřicet let. Ještě se slzami v očích mi podávala ruku:
„Já jsem Eliška Bártková . Maminka by byla ráda, že jste se přišel rozloučit. Občas jsme si volaly přes SKYPE a dost mi o vás vyprávěla. Byla ráda, že má před sebou ještě nějaký úkol. Asi se přestěhuji do domku po ní. V Anglii mě nic nedrží a tady mi to teď připomnělo dětství. Budu ráda, když se někdy zastavíte, vlastně tu teď moc lidí neznám…“
Uběhl asi rok a půl. Stal jsem se - relativně mladým dědečkem a podruhé se oženil. Smutek se pomalu rozpustil v dále plynoucím životě a na milou paní zbyly - tak jak to má být, hezké vzpomínky. Občas si zahraju na klavír. Pro Elišku. Tedy ne skladbu „Pro Elišku“, ale pro mojí Elišku. Nebo jen tak pro radost. Ano. Na ten samý, na kterém jsem se učil. A novomanželka si nechala své „dívčí“ jméno. Ono se od toho mého zas tak moc neliší. Teď se učím s Eliškou anglicky a každým dnem čekám, že se narodí strýc mého vnuka a bratr mého syna. Ten sice říkal, že podle něj je na to trochu pozdě, ale s Eliškou jsme se na sebe podívali, nadechli se, vydechli a rozesmáli se…
