Kostička se mi na chvíli přilepila k ruce. Další pohyb, možná spíš pokus o pohyb a znovu narážím na něco hranatého. Au, zase vzpomínám na svoji maminku. Ty kostičko jedna blbá, víš ty vůbec jak bolíš? S mým dalším neohrabaným pohybem se kostička odlepí a odpadne.
Posouvám se centimetr po centimetru po duhovém koberci. Hraje všemi barvami. Pořídili mi ho rodiče na hraní. Jak často u něj slýchám: „Pěkně se tady posaď a hrej si!“ Jenže, jak si mám hrát sám. Jim se to řekne. Nemám žádné kamarády, jako jsem já. A byl bych mooc rád, kdybych nějaké měl, a mohl s nima objevovat z našeho přízemního prostoru všechny ty místa, která se mi zdají tak hrozně vzdálená.
I předměty, mýma očima, někdy tak obrovské.
Vlastně si říkám, že všechno kolem mě je taaak obrovské!
Postýlka, ve které spávám, vypadá z mé níže spíš jak vězení. Obrazy na zdech mi připomínají dveře do cizích světů. Tam všude by se mohly dít věci. Páááni, to by byla zábava!
Někdy si říkám, že bude fajn, až povyrostu a všechny rohy, ostré hrany, medvídci, krabice s hračkami, nebo jen obyčejné lego, se mi budou zdát nestrašidelné, víc přátelské a začneme ve dle sebe žít tak nějak normálně.
Někdy si říkám, že bude fajn, až povyrostu a všechny rohy, ostré hrany, medvídci, krabice s hračkami, nebo jen obyčejné lego, se mi budou zdát nestrašidelné, víc přátelské a začneme ve dle sebe žít tak nějak normálně.
