„V pátek? Myslel jsem, že když nastupuješ v pondělí na vojnu, že už se ti chtít nebude.“
„Neblázni, dva roky v uniformě, plazit v bahně se budu, protože musím, tak si ještě jednou zaplazím v bahně v montérkách, protože chci.“
Oba mladíci, obalení od hlavy k patě blátem, si s úsměvem podali ruce a každý se vydal svým směrem. Pavel soutěskou vzhůru, Jára dolů podél potoka. Za sebou nechali vstup do jeskyně, do které si chodili hrát jako děti a před nimi jejich otcové, dědové a kdoví kolik dalších generací předků.
Byla to prostorná sluj, která se na konci zavírala do uzoučké pukliny, z níž vždy ještě dlouho po dešti prýštila voda. Pro malé kluky to byla kouzelná jeskyně. Pro Pavla s Járou taky, ale v jiném smyslu. Před několika lety si všimli, že se puklina směrem dolů do hlíny trochu rozšiřuje a že když se tam zahloubí, prokopou možná pod puklinou průleznou chodbu do dalších částí jeskyně. Oběma bylo jasné, že pokud vytéká po dešti z pukliny voda, musí být někde za puklinou velký jeskynní systém, který se vždy po dešti naplní vodou a ta pak puklinou pomalu vytéká jako dírou v neckách.
Kopat chodbu začali asi před rokem. Jeden se vždy naplazil až na konec, kde lopatkou ztěžka loupal mokrý lepivý jíl a nakládal ho do malého vozíku. Druhý, ležící hned za ním, od něj převzal plný vozík, zacvakl ho karabinou za lano, vytahoval vozík z chodby ven a vysýpal před jeskyní. Tak postupovali víkend za víkendem a chodba se pomalu prodlužovala.
„Chlapče, chlapče, ty nemáš rozum,“ kroutila hlavou Pavlova maminka, když se dozvěděla, jak tráví víkendy, „ještě se ti něco stane.“
„Maminečko zlatá, nic se neboj,“ obejmul Pavel o hlavu menší mámu kolem ramen a dal jí pusu na čelo, „dáváme si pozor, a navíc chodbu vydřevujeme, aby na nás nemohla spadnout.“
Nebyla to tak úplně pravda, ale má mamince vysvětlovat, že když člověka pudí touha dozvědět se, jaké tajemství skrývá skála, není čas na zdržování se nějakým zabezpečením chodby.
Chlapci v Čechách, obzvláště ti, co hltají každou knížku o slavných cestovatelích a objevitelích, to mají těžké. Divoké domorodé kmeny tu nežijí, splouvat neznámé toky se nedá, nezlezené hory zde nejsou, žíznit v poušti není kde a chlapecké srdce tak touží po dobrodružství.
Naštěstí jsou u nás místa, kde lze zažít něco neobyčejného, kde lze vstoupit tam, kam lidská noha ještě nevkročila, kde lze objevit poklady, které se sice nedají směnit za peníze, ale jinak mají nevyčíslitelnou hodnotu. Jeskyně.
Pavlův odchod na vojnu se blížil a oba chlapci zvyšovali své úsilí. Ubezpečovali se, že cítí, že jsou blízko, ale zároveň se tomu smáli, že je to vlastně jenom fráze, že je to vlastně jenom knižní obrat, že podobný pocit mají od začátku, ale že to je vlastně to, co jim dodává energii k jejich práci.
Další pátek se sešli před jeskyní naposledy. Venku bylo zataženo, ale oba se shodli na tom, že se mraky honí celý den a na déšť to nevypadá. Jára se odplazil na konec, Pavel za ním. Nabrat mazlavý jíl, seškrábnout ho do vozíku, vyvézt vozík, hodinu za hodinou, strojovým tempem, mlčky. Najednou Járova lopatka projela do prázdna. Okamžitě zapomněli na únavu a pokračovali v kopání s novou energií. Zakrátko byl otvor tak velký, že se jím bylo možné proplazit dále.
Jára se do něj nasoukal a rozpohyboval kužel baterky po stěnách. Světlo se mu vracelo ve formě tisíce záblesků kapiček vody na krápníkové výzdobě. Vstupní sluj měla kdysi také výzdobu, ale po desetiletích či staletích návštěv byla ulámaná, začouzená desítkami ohňů a poškrábaná a počmáraná stovkami nápisů. To, co viděl tady, byla výzdoba panenská, čistá, člověkem dosud nespatřená. Obrovské záclony připomínající sloní ucha, excentrické krápníky pohrdající gravitací a kroutící se po stěnách jako trnité keře, zkamenělé vodopády, bambusový les. Kam oko pohlédlo, viděl něco jiného, a přece stejně krásného.
„Tak co, co tam vidíš?“ vytrhl ho ze snění netrpělivý Pavlův hlas. Uvědomil si, že stále blokuje přístup a jeho přítel čeká, aby se mohl protáhnout za ním. Rychle Pavlovi uvolnil místo.
„Pohádková síň“, vydechl ohromeně Pavel a bezděky tak vybral pro tuto část jeskyně jméno. Když se dostatečně nabažili pohledu na zkamenělý svět kolem, vydali se na další průzkum jeskyně. Ke svému překvapení ale zjistili, že sál končí pevnou skálou, bez náznaku pokračování.
„To přece není možné“, zahudroval Jára, „pokud se jeskyně plní vodou, musí odněkud přitékat. Tohle přece nemůže být konec.“
Prohledávali znovu každý kousek stěny, až se Pavlovi podařilo najít asi dva metry nad zemí úzkou chodbičku, kterou se protáhl dál. Jára ho následoval a octli se ve dvoraně stejně krásné, ne-li krásnější než předchozí.
Objevitelské nadšení však opadlo v okamžiku, kdy si Jára všiml malého pramínku vody, který se objevil u stěny. Sledovali, jak si voda hledá cestu bahnitým dnem a pomalu míří k chodbičce, kterou přišli. Pramínek rychle sílil a stával se z něho potůček. Zatímco se kochali jeskyní, venku se přehnala průtrž mračen. Během bouřky je lepší být v jeskyni než venku, po bouřce už to ale neplatí.
Pavel se otočil a chtěl utíkat ke vstupní chodbě, ale Jára ho chytil za rukáv a zastavil. Pavel se na něj podíval a rychle mu došlo, co Jára beze slov naznačoval. Než doběhnou ke vchodu, bude přístupová cesta zalitá vodou, a i když bude díky novému průkopu odtékat z jeskyně rychleji, než když tekla pouze puklinou, je pravděpodobné, že přítok vody bude sílit a voda v jeskyni bude stoupat. To nejlepší, co můžou udělat, je naopak pokračovat dále do jeskyně a najít nějaké bezpečné vyvýšené místo, kde povodeň přečkají.
Pavlův odchod na vojnu se blížil a oba chlapci zvyšovali své úsilí. Ubezpečovali se, že cítí, že jsou blízko, ale zároveň se tomu smáli, že je to vlastně jenom fráze, že je to vlastně jenom knižní obrat, že podobný pocit mají od začátku, ale že to je vlastně to, co jim dodává energii k jejich práci.
Další pátek se sešli před jeskyní naposledy. Venku bylo zataženo, ale oba se shodli na tom, že se mraky honí celý den a na déšť to nevypadá. Jára se odplazil na konec, Pavel za ním. Nabrat mazlavý jíl, seškrábnout ho do vozíku, vyvézt vozík, hodinu za hodinou, strojovým tempem, mlčky. Najednou Járova lopatka projela do prázdna. Okamžitě zapomněli na únavu a pokračovali v kopání s novou energií. Zakrátko byl otvor tak velký, že se jím bylo možné proplazit dále.
Jára se do něj nasoukal a rozpohyboval kužel baterky po stěnách. Světlo se mu vracelo ve formě tisíce záblesků kapiček vody na krápníkové výzdobě. Vstupní sluj měla kdysi také výzdobu, ale po desetiletích či staletích návštěv byla ulámaná, začouzená desítkami ohňů a poškrábaná a počmáraná stovkami nápisů. To, co viděl tady, byla výzdoba panenská, čistá, člověkem dosud nespatřená. Obrovské záclony připomínající sloní ucha, excentrické krápníky pohrdající gravitací a kroutící se po stěnách jako trnité keře, zkamenělé vodopády, bambusový les. Kam oko pohlédlo, viděl něco jiného, a přece stejně krásného.
„Tak co, co tam vidíš?“ vytrhl ho ze snění netrpělivý Pavlův hlas. Uvědomil si, že stále blokuje přístup a jeho přítel čeká, aby se mohl protáhnout za ním. Rychle Pavlovi uvolnil místo.
„Pohádková síň“, vydechl ohromeně Pavel a bezděky tak vybral pro tuto část jeskyně jméno. Když se dostatečně nabažili pohledu na zkamenělý svět kolem, vydali se na další průzkum jeskyně. Ke svému překvapení ale zjistili, že sál končí pevnou skálou, bez náznaku pokračování.
„To přece není možné“, zahudroval Jára, „pokud se jeskyně plní vodou, musí odněkud přitékat. Tohle přece nemůže být konec.“
Prohledávali znovu každý kousek stěny, až se Pavlovi podařilo najít asi dva metry nad zemí úzkou chodbičku, kterou se protáhl dál. Jára ho následoval a octli se ve dvoraně stejně krásné, ne-li krásnější než předchozí.
Objevitelské nadšení však opadlo v okamžiku, kdy si Jára všiml malého pramínku vody, který se objevil u stěny. Sledovali, jak si voda hledá cestu bahnitým dnem a pomalu míří k chodbičce, kterou přišli. Pramínek rychle sílil a stával se z něho potůček. Zatímco se kochali jeskyní, venku se přehnala průtrž mračen. Během bouřky je lepší být v jeskyni než venku, po bouřce už to ale neplatí.
Pavel se otočil a chtěl utíkat ke vstupní chodbě, ale Jára ho chytil za rukáv a zastavil. Pavel se na něj podíval a rychle mu došlo, co Jára beze slov naznačoval. Než doběhnou ke vchodu, bude přístupová cesta zalitá vodou, a i když bude díky novému průkopu odtékat z jeskyně rychleji, než když tekla pouze puklinou, je pravděpodobné, že přítok vody bude sílit a voda v jeskyni bude stoupat. To nejlepší, co můžou udělat, je naopak pokračovat dále do jeskyně a najít nějaké bezpečné vyvýšené místo, kde povodeň přečkají.
(1. kapitola)
