Sušit, sušit, sušit. Tak znělo heslo posledních dní.
Listopadové plískanice tomu moc nepomáhají, větru dešti zatím ještě poručit
neumím. Kdo si vymyslel jarní termín kolaudace? My. My, novomanželé, co si
stihli založit na barák, zadělat na dítě, a hlavně nepoznat jeden druhého.
Jinak by se nic z předešlého nestalo.
„Hergot, to byl nápad, vždyť budu v dubnu rodit. A
vůbec, seš normální? Nemůžeš se aspoň jeden pátek ovládnout? Já už ten sušák
neutáhnu,“ nadávám, když cestou ke dveřím rozkopnu pár lahváčů vedle botníku.
Proč je sebou přinesl z hospody, nevím. Chci se vůbec ptát?
„Hů, pojedu. Vydrž, dám si brufen, jednoho vyprošťováka a
máš mně v autě jako vyměněnýho, hiihi,“ zasměje se on vlastnímu vtipu.
„Nebudu na tebe čekat. To bysme tam taky nemuseli dorazit
vůbec,“ hodím po něm smradlavé ponožky. Napůl vzteky a taky proto, že se mi
z nich jednoduše zvedl žaludek.
„Marti, počkej. Zapni si aspoň vysílačku, ať, kdyby něco, se
mi můžeš ozvat. Víš, jak je to tam se signálem,“ zmátoří se on. Vida, to je
dnes jeho první kloudná věta, pomyslím si.
„Čau, uvidím,“ houknu, zabouchnu dveře a po tváři mi teče
další slza. Ten víkend už tisící, možná. Seběhnu po schodech bytovky, hodím
kabelku na sedačku spolujezdce a nastartuji. Náš stařičký golf spolehlivé
německé výroby, co doposud odtahal tuny cihel, odvozil tašky nákupů, a hlavně
slouží jako vysílací stanice OK20JPG, zaheká. Hlavně, že naběhl. Nádrž je plná,
jen ve vysílačce to divně chrčí. Mávnu rukou. To je dnes to poslední, co chci
řešit. Čeká mně totiž dvacet kilometrů okresní silnice plné výmolů, ostrých
zatáček a na konci extrémně vlhká novostavba.
„Get daun, get daun,“ vyťukávám si do volantu rytmus hitovky
od Backstreet boys a snažím se zapomenout na ponurou náladu dnešního dopoledne.
Sakra, co je to s tou vysílačkou? Jiskra. A další. To snad ne. Zhaslo i rádio.
Zdá se mi to nebo cítím kouř?
Už to vidím. Do prčic, z vysílačky srší jiskry. Hoří
drátky. Hoří mi v autě. Musím zastavit! Kde asi, když mám kolem sebe jen
samé škarpy? Popojedu pár desítek metrů, kde si vybavuji malý betonový plácek. Ten
je teď moje záchrana. Vystoupit. Musím vystoupit. Oheň se začíná šířit ke
dveřím spolujezdce. Plamínky najednou olizují i přední okno. Popadnu kabelku,
vyběhnu z auta a najednou mi dojde, že mám v kufru ipu a
propanbutanovou bombu.
„Vyndej to,“ napovídá mi cosi. Tak nějak si představuji
vnitřní hlas.
Nejdřív bomba, pryč s ní. Pokládám ji opatrně o několik
metrů dál, běžím pro ipu. Jednou rukou stále křečovitě svírám kabelku, mám
v ní řidičák a posledních pár stovek. Druhá končetina páčí z kufru
obrovskou roli roztavujícího se plastu.
„Au, to pálí,“ nadávám. Mrsknu s ní do trávy a začínám
překotně dýchat. Teprve teď si uvědomuji, co se děje. Stará kraksna, které mne
ještě před chvílí vezla z místa A do místa B, je v plamenech a já se
právě nejspíš podruhé narodila. To ta vysílačka. Byla špatně zapojená a já si
toho nevšimla. Jak bych taky mohla. Nejsem elektrikář. Nejsem mechanik. Chci
jen fungující, spolehlivé auto.
Stopuji. Proč to dělám? Nevím. Nic lepšího mne nenapadlo. Nokia
už nemá ani čárku a teď ji evidentně nikde nenabiji. Jako zázrakem někdo
zastaví.
„Slečno, potřebujete pomoct?“ překvapí mne svým dotazem
projíždějící v šedém Volvu.
„Ne asi, jen tak si tady stojím a nevím, co s časem,“ projede
mi hlavou.
„Jste moje záchrana. Prosím, můžete zavolat hasiče? Mám
vybitý telefon,“ odpovím však nahlas a ze srdce mi právě spadnul jeden obrovský
pomyslný balvan.
„Opřete se tady, jdu za Vámi ven,“ naviguje mne, zatímco
vychází z auta a vytáčí trojčíslí poslední záchrany. Naznačuje, že do auta
si rozhodně sedat nemám.
„Dobrý den, prosím přijeďte do Sedláčkovic, hoří tady auto.
U něj stojí mladá těhotná žena a šedivé Volvo s řidičem. Zraněná?“
pozvedne obočí.
„Slečno, jste zraněná? Zapomněl jsem se Vás zeptat,“ hodí po
mně zachránce vyděšený pohled.
Kroutím hlavou na znamení pořádku a unaveně se opírám o
korbu auta. Zraněná ne, jen vyděšená, naštvaná. Ale to s otázkou
nesouvisí. Další černý puntík. Další mínus na znamení špatného životního
rozhodnutí. Koukám do plamenů a jen stěží si dokážu představit, že jsem tam
mohla ještě před chviličkou být. Nebo spíše sedět teď a nestát o pár metrů dál.
„Slyšíte mne? Bolí vás něco?“ Vůbec jsem nezaregistrovala,
že přijela záchranka. Doktor vybaluje svoji kápézetku, připravuje si cosi do
stříkačky a já jen odezírám z jeho rtů. Prý v jakém jsem měsíci.
Ukazuji na prstech číslovku čtyři, přičemž se snažím udržet na nohou. Zvládám
to, i když jen tak tak. Proč si nedovolím zkolabovat? Nemůžu, musím se zatnout.
Odjel. Anděl jménem Volvo odjel. Prostě zdrhnul. Nechtěl na
sebe nechat kontakt ani jméno. Nikdo ho nestačil zadržet. Vlastně nic
neprovedl. Pomohl, tam nahoře má odškrtnutý jeden dobrý skutek. Kam a odkud
vlastně spěchal? Těžko říct, má fantazie je v tu chvíli utlumená
zklidňujícím prostředkem a prodělaným traumatizujícím zážitkem.
„Slečno, kde bydlíte?“ Další nepříjemná otázka. Záchranářům
nadiktuji adresu rodičů. Nechci k němu, musela bych ho zabít. Dívám se na
statečné hasiče, jak likvidují plech po plechu a vstřebávám informaci o
neskutečném štěstí. Kdybych tam prý zůstala o pár minut déle, dveře by se
rozehřály natolik, že bych už nemohla vystoupit. Neuvěřitelný pud sebezáchovy.
Proč tak nefunguje i čich na chlapy? Asi se mám ještě co učit.
Je léto, teplo, červenec. Čekám s rozvodovými papíry
před okresním soudem. Bez kočárku. Druhé srdíčko uvnitř mne totiž neustálo listopadovou
apokalypsu. Tupě zírám na přicházejícího ještěmanžela v závěsu s právníkem
a nevěřím svým očím. Vystupují ze zánovního šedivého Volva.
