„Šakalíno!“ volám, pískám, tleskám, jenže už má svoje léta a je nahluchlá. No, a taky teda trošku neposlušná… Jak tak rámusím a nic nevidím, najednou něco zakvílí a vedle mě dopadne míč. Velký, basketbalový… Tedy přesněji - slyším jak dopadne. Vpravo „plesk“, vlevo „plesk, bum“ a poté napříč parkem v přímce na neexistující palubovce „plesk, bum, bum, prásk“!
Jestli jsem byl doteď ještě trochu rozespalý, rychle jsem procitl. Hrůzou. Polkl jsem nasucho:
„Ha…haló! Je tu… Někdo?!“
„Ha…haló! Je tu… Někdo?!“
A znova: „Bum, plesk, plesk!“ Absolutně syrový, reálný ostrý zvuk.
„Šakalínó!!! Domů jdeme!“
„Šakalínó!!! Domů jdeme!“
Šakalína, či spíše její svítící obojek, se zjevily pár metrů přede mnou. Skočil jsem k ní, připnul vodítko a rvu jí do domu.
„Pojď! Jdeme! Jestlis´to - tvoje chyba! Vyčůráš se na chodbě na noviny!“
„Pojď! Jdeme! Jestlis´to - tvoje chyba! Vyčůráš se na chodbě na noviny!“
V tu chvíli jsem byl tak vyděšený, že bych jí dovolil snad i udělat potřebu ke mně do postele…
Celý následující den jsem uvažoval, co to mohlo být? Odpoledne jsem na chodbě našeho činžáku potkal souseda. Aha! Je to vyhlášený šprýmař, tak jsem zacílil najisto:
„Jirko, tys´na mě v noci z okna házel nějaký míče?“
„Jaký míče???“ kouknul na mě s nehraným údivem jak na blázna. Tak jsem mu vše odvyprávěl. Kroutil hlavou: „Tak to nevím, fakt! Třeba v tom parčíku byl kdysi třeba hřbitov a …“
„Jo.... a jak tam bagrujou díry na nový lampy, tak probrali ducha a ten tam teď chodí hrát basket, že jo!“ Dokončil jsem Jirkovu úvahu sarkasticky.
„Jirko, tys´na mě v noci z okna házel nějaký míče?“
„Jaký míče???“ kouknul na mě s nehraným údivem jak na blázna. Tak jsem mu vše odvyprávěl. Kroutil hlavou: „Tak to nevím, fakt! Třeba v tom parčíku byl kdysi třeba hřbitov a …“
„Jo.... a jak tam bagrujou díry na nový lampy, tak probrali ducha a ten tam teď chodí hrát basket, že jo!“ Dokončil jsem Jirkovu úvahu sarkasticky.
Pokrčil jen rameny: „Tak až půjdeš večer venčit, stav se pro mě. Vezmu našeho Rexe, půjdeme s vámi a uvidíme.“
Večer jsme tedy vyšli do parku a naše „němé tváře“ začaly dělat docela rámus. Honily se, poštěkávaly, Šakalína se svítícím obojkem byla jak zběsile pojíždějící éro ztracené v blackoutu na letišti.
A v tom: „PLESK, PRÁSK, PRÁSK!“
Zřetelné, hlasité, oběma slyšené... nevysvětlitelné. Popadli jsme psy a zdrhli do domu.
„Teda, tak to opravdu nevím,“ vypadlo z bledého Jirky. A pokračoval:
„Možná jak je tam ta skoro absolutní tma, tak mozek zbystří, nějak zlepší sluch… Nebo ošálí jako nějak…“
„Neblázni!“ odpovídám. „Slyšeli jsme to oba. A na davovou psychózu u dvou lidí a dvou psů nevěřím. Bylo to reálné! Ale vždycky existuje nějaké rozumné vědecké vysvětlení! I u UFO nakonec mnohdy. Například!“
Jirka si vytrhl z kontextu poslední příklad: „No jasně! Teď jsi na to kápnul! Možná že…“ pokrčil rameny a ukázal mimoděk hlavou někam vzhůru. Představa zelenýho mužíčka, letícího miliardy kilometrů a celé světelné roky jen proto, aby si ve Stránčicích v ulici U Pramene - až tam budou opravovat osvětlení - zatleskal, mi přišlo krajně nepravděpodobné… Záhadu jsme nerozluštili.
„Teda, tak to opravdu nevím,“ vypadlo z bledého Jirky. A pokračoval:
„Možná jak je tam ta skoro absolutní tma, tak mozek zbystří, nějak zlepší sluch… Nebo ošálí jako nějak…“
„Neblázni!“ odpovídám. „Slyšeli jsme to oba. A na davovou psychózu u dvou lidí a dvou psů nevěřím. Bylo to reálné! Ale vždycky existuje nějaké rozumné vědecké vysvětlení! I u UFO nakonec mnohdy. Například!“
Jirka si vytrhl z kontextu poslední příklad: „No jasně! Teď jsi na to kápnul! Možná že…“ pokrčil rameny a ukázal mimoděk hlavou někam vzhůru. Představa zelenýho mužíčka, letícího miliardy kilometrů a celé světelné roky jen proto, aby si ve Stránčicích v ulici U Pramene - až tam budou opravovat osvětlení - zatleskal, mi přišlo krajně nepravděpodobné… Záhadu jsme nerozluštili.
V krátké době osvětlení opravili a už se to neopakovalo. A já měl odteď svou 13. komnatu s „driblujícím duchem“.
Až do minulého týdne. Musel jsem dát auto do servisu a z práce mě přivezl ochotný kolega, bydlící jen o pár vesnic dále. Je to myslivec a rozumí přírodě jako málokdo. Na cestě u našeho domu naproti parku zastavil, vystoupil z auta, aby se protáhl a ještě jsme doprobírali něco z práce. Najednou zpozorněl a sebral pod stromem něco jako šišku. Ale bylo to pod tisem a i já vím, že ten šišky nemá.
„Co to máš?“ ptám se ho.
„To je vývržek.“
„Co že to je?“ koukám nechápavě.
„Vývržek. Tady jsou vidět nestrávené kůstky myšek a jiných hlodavců. Takhle se sovy zbavují nestravitelné potravy. Prostě to vyvrhnou- proto vývržek. Nějakou sovu tu budete mít. Tipuju Puštíka… Ve tmě někdy houkají. Ale ne jako sovy, spíš kvílejí. A i když jsou sovy velmi tiší ptáci, tak když vyplašíš puštíka a neplachtí, ale přelétá ze stromu na strom, tak hrozně hlasitě plácá křídlama. Je malej, ale hlučnej. A jestli chceš, můžeš ho i přikrmovat. Kup kuřecí křídla nebo drůbky a nech pod stromem. On si je najde. Je divný, že o něm nevíš…“
Rozesmál jsem se.
„No, já o něm asi vím.“
A tak, když se mě druhý den večer manželka zeptala, kam jdu s tím kuřecím masem, odpověděl jsem jen: „Jdu nakrmit driblujícího ducha!“
Původní verze:
Driblující duch
Až do minulého týdne. Musel jsem dát auto do servisu a z práce mě přivezl ochotný kolega, bydlící jen o pár vesnic dále. Je to myslivec a rozumí přírodě jako málokdo. Na cestě u našeho domu naproti parku zastavil, vystoupil z auta, aby se protáhl a ještě jsme doprobírali něco z práce. Najednou zpozorněl a sebral pod stromem něco jako šišku. Ale bylo to pod tisem a i já vím, že ten šišky nemá.
„Co to máš?“ ptám se ho.
„To je vývržek.“
„Co že to je?“ koukám nechápavě.
„Vývržek. Tady jsou vidět nestrávené kůstky myšek a jiných hlodavců. Takhle se sovy zbavují nestravitelné potravy. Prostě to vyvrhnou- proto vývržek. Nějakou sovu tu budete mít. Tipuju Puštíka… Ve tmě někdy houkají. Ale ne jako sovy, spíš kvílejí. A i když jsou sovy velmi tiší ptáci, tak když vyplašíš puštíka a neplachtí, ale přelétá ze stromu na strom, tak hrozně hlasitě plácá křídlama. Je malej, ale hlučnej. A jestli chceš, můžeš ho i přikrmovat. Kup kuřecí křídla nebo drůbky a nech pod stromem. On si je najde. Je divný, že o něm nevíš…“
Rozesmál jsem se.
„No, já o něm asi vím.“
A tak, když se mě druhý den večer manželka zeptala, kam jdu s tím kuřecím masem, odpověděl jsem jen: „Jdu nakrmit driblujícího ducha!“
Driblující duchFakt prima nápad, provádět rekonstrukci veřejného osvětlení na sklonku podzimu, když je nejkratší den a pořád tma. Dokud to venku „svítí“, jednomu to ani nepřijde. Ale bez lamp, těsně po půlnoci, navíc když je měsíc v novu, si nevidím ani na špičku nosu. A o Šakalíně, která mě vzbudila, že se jdeme venčit - protože večer jsem zapomněl - ani nemluvě. Pořídil jsem jí sice svítící obojek, ale párkrát poskočí, zaběhne v parku do křoví a už jí nevidím.
„Šakalíno!“ volám, pískám, tleskám, jenže už má svoje léta a je nahluchlá. No a taky teda trošku neposlušná… Jak tak rámusím a nic nevidím, najednou něco zakvílí a vedle mě dopadne míč. Velký, basketbalový… Tedy přesněji- slyším jak dopadne. Vpravo-„plesk“, vlevo „plesk, bum“ a poté napříč parkem v přímce na neexistující palubovce „plesk, bum, bum, prásk“! Jestli jsem byl doteď ještě trochu rozespalý, rychle jsem procitl. Hrůzou. Polkl jsem nasucho:
„Ha…haló! Je tu… Někdo?!“ A znova: „Bum, plesk, plesk!“ Absolutně syrový, reálný ostrý zvuk.
„Šakalínó!!! Domů jdeme!“ Šakalína, či spíše její svítící obojek, se zjevily pár metrů přede mnou. Skočil jsem k ní, připnul vodítko a rvu jí do domu.
„Pojď! Jdeme! Jestlis´to nestihla- tvoje chyba! Vyčůráš se na chodbě na noviny!“ V tu chvíli jsem byl tak vyděšený, že bych jí dovolil snad i udělat potřebu ke mně do postele… Celý následující den jsem uvažoval- co to mohlo být? Odpoledne jsem na chodbě našeho činžáku potkal souseda. Aha! Je to vyhlášený šprýmař, tak jsem zacílil najisto:
„Jirko, tys´na mě v noci z okna házel nějaký míče?“
„Jaký míče???“ Kouknul na mě s nehraným údivem jak na blázna. Tak jsem mu vše odvyprávěl. Kroutil hlavou:
„Tak to nevím, fakt! Třeba v tom parčíku byl kdysi třeba hřbitov a …“
„Jo a jak tam bagrujou díry na nový lampy, tak probrali ducha a ten tam teď chodí hrát basket, že jo!“ Dokončil jsem Jirkovu úvahu sarkasticky. Pokrčil jen rameny:
„Tak až půjdeš večer venčit, stav se pro mě. Vezmu našeho Rexe a půjdeme s vámi a uvidíme.“
„Šakalíno!“ volám, pískám, tleskám, jenže už má svoje léta a je nahluchlá. No a taky teda trošku neposlušná… Jak tak rámusím a nic nevidím, najednou něco zakvílí a vedle mě dopadne míč. Velký, basketbalový… Tedy přesněji- slyším jak dopadne. Vpravo-„plesk“, vlevo „plesk, bum“ a poté napříč parkem v přímce na neexistující palubovce „plesk, bum, bum, prásk“! Jestli jsem byl doteď ještě trochu rozespalý, rychle jsem procitl. Hrůzou. Polkl jsem nasucho:
„Ha…haló! Je tu… Někdo?!“ A znova: „Bum, plesk, plesk!“ Absolutně syrový, reálný ostrý zvuk.
„Šakalínó!!! Domů jdeme!“ Šakalína, či spíše její svítící obojek, se zjevily pár metrů přede mnou. Skočil jsem k ní, připnul vodítko a rvu jí do domu.
„Pojď! Jdeme! Jestlis´to nestihla- tvoje chyba! Vyčůráš se na chodbě na noviny!“ V tu chvíli jsem byl tak vyděšený, že bych jí dovolil snad i udělat potřebu ke mně do postele… Celý následující den jsem uvažoval- co to mohlo být? Odpoledne jsem na chodbě našeho činžáku potkal souseda. Aha! Je to vyhlášený šprýmař, tak jsem zacílil najisto:
„Jirko, tys´na mě v noci z okna házel nějaký míče?“
„Jaký míče???“ Kouknul na mě s nehraným údivem jak na blázna. Tak jsem mu vše odvyprávěl. Kroutil hlavou:
„Tak to nevím, fakt! Třeba v tom parčíku byl kdysi třeba hřbitov a …“
„Jo a jak tam bagrujou díry na nový lampy, tak probrali ducha a ten tam teď chodí hrát basket, že jo!“ Dokončil jsem Jirkovu úvahu sarkasticky. Pokrčil jen rameny:
„Tak až půjdeš večer venčit, stav se pro mě. Vezmu našeho Rexe a půjdeme s vámi a uvidíme.“
Večer jsme tedy vyšli do parku a naše „němé tváře“ začaly dělat docela rámus. Honily se, poštěkávaly, Šakalína se svítícím obojkem byla jak zběsile pojíždějící éro ztracené v blackoutu na letišti. A v tom: „PLESK, PRÁSK, PRÁSK!“ Zřetelné, hlasité, oběma slyšené- nevysvětlitelné. Popadli jsme psy a zdrhli do domu.
„Teda, tak to opravdu nevím…“ vypadlo z bledého Jirky. A pokračoval:
„Možná jak je tam ta skoro absolutní tma, tak mozek zbystří, nějak zlepší sluch… Nebo ošálí jako nějak…“
„Neblázni!“ odpovídám. „Slyšeli jsme to oba. A na davovou psychózu u dvou lidí a dvou psů nevěřím. Bylo to reálné! Vždycky existuje nějaké rozumné vědecké vysvětlení! I u UFO nakonec mnohdy. Například!“
Jirka si vytrhl z kontextu poslední příklad:
„No jasně! Teď jsi na to kápnul! Možná že…“ Pokrčil rameny a ukázal mimoděk hlavou někam vzhůru. Představa zelenýho mužíčka, letícího miliardy kilometrů a celé světelné roky jen proto, aby si ve Stránčicích v ulici U Pramene - až tam budou opravovat osvětlení - zaleskal, mi přišlo krajně nepravděpodobné… Zkrátka- záhadu jsme nerozluštili. V krátké době osvětlení opravili a už se to neopakovalo.
„Teda, tak to opravdu nevím…“ vypadlo z bledého Jirky. A pokračoval:
„Možná jak je tam ta skoro absolutní tma, tak mozek zbystří, nějak zlepší sluch… Nebo ošálí jako nějak…“
„Neblázni!“ odpovídám. „Slyšeli jsme to oba. A na davovou psychózu u dvou lidí a dvou psů nevěřím. Bylo to reálné! Vždycky existuje nějaké rozumné vědecké vysvětlení! I u UFO nakonec mnohdy. Například!“
Jirka si vytrhl z kontextu poslední příklad:
„No jasně! Teď jsi na to kápnul! Možná že…“ Pokrčil rameny a ukázal mimoděk hlavou někam vzhůru. Představa zelenýho mužíčka, letícího miliardy kilometrů a celé světelné roky jen proto, aby si ve Stránčicích v ulici U Pramene - až tam budou opravovat osvětlení - zaleskal, mi přišlo krajně nepravděpodobné… Zkrátka- záhadu jsme nerozluštili. V krátké době osvětlení opravili a už se to neopakovalo.
A já měl od teď svou 13. komnatu s „driblujícím duchem“.
Až do minulého týdne. Musel jsem dát auto do servisu a z práce mě přivezl ochotný kolega, bydlící o jen pár vesnic dále. Je to myslivec a rozumí přírodě jako málokdo. Na parkovišti u našeho domu naproti parku vystoupil z auta, aby se protáhl a ještě jsme doprobírali něco z práce. Najednou zpozorněl a sebral pod stromem něco jako šišku. Ale bylo to pod tisem a i já vím, že ten šišky nemá.
„Co to máš?“ Ptám se ho.
„To je vývržek.“
„Co že to je?“ koukám nechápavě.
„Vývržek. Tady jsou vidět nestrávené kůstky myšek a jiných hlodavců. Takhle se sovy zbavují nestravitelné potravy. Prostě to vyvrhnou- proto vývržek. Nějakou sovu tu budete mít. Tipuju Puštíka… Je divný, že o tom nevíš, Ve tmě někdy houkají. Ale ne jako sovy, spíš kvílejí. A i když jsou sovy velmi tiší ptáci, tak když vyplašíš puštíka a neplachtí, ale přelétá ze stromu na strom, tak hrozně hlasitě plácá křídlama.“
Rozesmál jsem se.
„No tak to já o něm asi vím. A jak je velkej?“
„Asi dvacet- dvacet pět centimetrů. Malej, ale hlučnej. Jestli chceš, můžeš ho i přikrmovat. Kup kuřecí křídla, nebo drůbky a nech na stromě. On si je najde.“
A tak když se mě druhý den večer manželka zeptala kam jdu s tím kuřecím masem, odpověděl jsem jen:
Jdu nakrmit driblujícího ducha.
Až do minulého týdne. Musel jsem dát auto do servisu a z práce mě přivezl ochotný kolega, bydlící o jen pár vesnic dále. Je to myslivec a rozumí přírodě jako málokdo. Na parkovišti u našeho domu naproti parku vystoupil z auta, aby se protáhl a ještě jsme doprobírali něco z práce. Najednou zpozorněl a sebral pod stromem něco jako šišku. Ale bylo to pod tisem a i já vím, že ten šišky nemá.
„Co to máš?“ Ptám se ho.
„To je vývržek.“
„Co že to je?“ koukám nechápavě.
„Vývržek. Tady jsou vidět nestrávené kůstky myšek a jiných hlodavců. Takhle se sovy zbavují nestravitelné potravy. Prostě to vyvrhnou- proto vývržek. Nějakou sovu tu budete mít. Tipuju Puštíka… Je divný, že o tom nevíš, Ve tmě někdy houkají. Ale ne jako sovy, spíš kvílejí. A i když jsou sovy velmi tiší ptáci, tak když vyplašíš puštíka a neplachtí, ale přelétá ze stromu na strom, tak hrozně hlasitě plácá křídlama.“
Rozesmál jsem se.
„No tak to já o něm asi vím. A jak je velkej?“
„Asi dvacet- dvacet pět centimetrů. Malej, ale hlučnej. Jestli chceš, můžeš ho i přikrmovat. Kup kuřecí křídla, nebo drůbky a nech na stromě. On si je najde.“
A tak když se mě druhý den večer manželka zeptala kam jdu s tím kuřecím masem, odpověděl jsem jen:
Jdu nakrmit driblujícího ducha.
