Ilustrace: Kateřina Hrachovcová |
„Ha…haló! Je tu… Někdo?!“
„Pojď! Jdeme! Jestlis´to - tvoje chyba! Vyčůráš se na chodbě na noviny!“
„Jirko, tys´na mě v noci z okna házel nějaký míče?“
„Jaký míče???“ kouknul na mě s nehraným údivem jak na blázna. Tak jsem mu vše odvyprávěl. Kroutil hlavou: „Tak to nevím, fakt! Třeba v tom parčíku byl kdysi třeba hřbitov a …“
„Jo.... a jak tam bagrujou díry na nový lampy, tak probrali ducha a ten tam teď chodí hrát basket, že jo!“ Dokončil jsem Jirkovu úvahu sarkasticky.
„Teda, tak to opravdu nevím,“ vypadlo z bledého Jirky. A pokračoval:
„Možná jak je tam ta skoro absolutní tma, tak mozek zbystří, nějak zlepší sluch… Nebo ošálí jako nějak…“
„Neblázni!“ odpovídám. „Slyšeli jsme to oba. A na davovou psychózu u dvou lidí a dvou psů nevěřím. Bylo to reálné! Ale vždycky existuje nějaké rozumné vědecké vysvětlení! I u UFO nakonec mnohdy. Například!“
Jirka si vytrhl z kontextu poslední příklad: „No jasně! Teď jsi na to kápnul! Možná že…“ pokrčil rameny a ukázal mimoděk hlavou někam vzhůru. Představa zelenýho mužíčka, letícího miliardy kilometrů a celé světelné roky jen proto, aby si ve Stránčicích v ulici U Pramene - až tam budou opravovat osvětlení - zatleskal, mi přišlo krajně nepravděpodobné… Záhadu jsme nerozluštili.
Až do minulého týdne. Musel jsem dát auto do servisu a z práce mě přivezl ochotný kolega, bydlící jen o pár vesnic dále. Je to myslivec a rozumí přírodě jako málokdo. Na cestě u našeho domu naproti parku zastavil, vystoupil z auta, aby se protáhl a ještě jsme doprobírali něco z práce. Najednou zpozorněl a sebral pod stromem něco jako šišku. Ale bylo to pod tisem a i já vím, že ten šišky nemá.
„Co to máš?“ ptám se ho.
„To je vývržek.“
„Co že to je?“ koukám nechápavě.
„Vývržek. Tady jsou vidět nestrávené kůstky myšek a jiných hlodavců. Takhle se sovy zbavují nestravitelné potravy. Prostě to vyvrhnou- proto vývržek. Nějakou sovu tu budete mít. Tipuju Puštíka… Ve tmě někdy houkají. Ale ne jako sovy, spíš kvílejí. A i když jsou sovy velmi tiší ptáci, tak když vyplašíš puštíka a neplachtí, ale přelétá ze stromu na strom, tak hrozně hlasitě plácá křídlama. Je malej, ale hlučnej. A jestli chceš, můžeš ho i přikrmovat. Kup kuřecí křídla nebo drůbky a nech pod stromem. On si je najde. Je divný, že o něm nevíš…“
Rozesmál jsem se.
„No, já o něm asi vím.“
A tak, když se mě druhý den večer manželka zeptala, kam jdu s tím kuřecím masem, odpověděl jsem jen: „Jdu nakrmit driblujícího ducha!“
„Šakalíno!“ volám, pískám, tleskám, jenže už má svoje léta a je nahluchlá. No a taky teda trošku neposlušná… Jak tak rámusím a nic nevidím, najednou něco zakvílí a vedle mě dopadne míč. Velký, basketbalový… Tedy přesněji- slyším jak dopadne. Vpravo-„plesk“, vlevo „plesk, bum“ a poté napříč parkem v přímce na neexistující palubovce „plesk, bum, bum, prásk“! Jestli jsem byl doteď ještě trochu rozespalý, rychle jsem procitl. Hrůzou. Polkl jsem nasucho:
„Ha…haló! Je tu… Někdo?!“ A znova: „Bum, plesk, plesk!“ Absolutně syrový, reálný ostrý zvuk.
„Šakalínó!!! Domů jdeme!“ Šakalína, či spíše její svítící obojek, se zjevily pár metrů přede mnou. Skočil jsem k ní, připnul vodítko a rvu jí do domu.
„Pojď! Jdeme! Jestlis´to nestihla- tvoje chyba! Vyčůráš se na chodbě na noviny!“ V tu chvíli jsem byl tak vyděšený, že bych jí dovolil snad i udělat potřebu ke mně do postele… Celý následující den jsem uvažoval- co to mohlo být? Odpoledne jsem na chodbě našeho činžáku potkal souseda. Aha! Je to vyhlášený šprýmař, tak jsem zacílil najisto:
„Jirko, tys´na mě v noci z okna házel nějaký míče?“
„Jaký míče???“ Kouknul na mě s nehraným údivem jak na blázna. Tak jsem mu vše odvyprávěl. Kroutil hlavou:
„Tak to nevím, fakt! Třeba v tom parčíku byl kdysi třeba hřbitov a …“
„Jo a jak tam bagrujou díry na nový lampy, tak probrali ducha a ten tam teď chodí hrát basket, že jo!“ Dokončil jsem Jirkovu úvahu sarkasticky. Pokrčil jen rameny:
„Tak až půjdeš večer venčit, stav se pro mě. Vezmu našeho Rexe a půjdeme s vámi a uvidíme.“
„Teda, tak to opravdu nevím…“ vypadlo z bledého Jirky. A pokračoval:
„Možná jak je tam ta skoro absolutní tma, tak mozek zbystří, nějak zlepší sluch… Nebo ošálí jako nějak…“
„Neblázni!“ odpovídám. „Slyšeli jsme to oba. A na davovou psychózu u dvou lidí a dvou psů nevěřím. Bylo to reálné! Vždycky existuje nějaké rozumné vědecké vysvětlení! I u UFO nakonec mnohdy. Například!“
Jirka si vytrhl z kontextu poslední příklad:
„No jasně! Teď jsi na to kápnul! Možná že…“ Pokrčil rameny a ukázal mimoděk hlavou někam vzhůru. Představa zelenýho mužíčka, letícího miliardy kilometrů a celé světelné roky jen proto, aby si ve Stránčicích v ulici U Pramene - až tam budou opravovat osvětlení - zaleskal, mi přišlo krajně nepravděpodobné… Zkrátka- záhadu jsme nerozluštili. V krátké době osvětlení opravili a už se to neopakovalo. A já měl od teď svou 13. komnatu s „driblujícím duchem“.
„Co to máš?“ Ptám se ho.
„To je vývržek.“
„Co že to je?“ koukám nechápavě.
„Vývržek. Tady jsou vidět nestrávené kůstky myšek a jiných hlodavců. Takhle se sovy zbavují nestravitelné potravy. Prostě to vyvrhnou- proto vývržek. Nějakou sovu tu budete mít. Tipuju Puštíka… Je divný, že o tom nevíš, Ve tmě někdy houkají. Ale ne jako sovy, spíš kvílejí. A i když jsou sovy velmi tiší ptáci, tak když vyplašíš puštíka a neplachtí, ale přelétá ze stromu na strom, tak hrozně hlasitě plácá křídlama.“
Rozesmál jsem se.
„No tak to já o něm asi vím. A jak je velkej?“
„Asi dvacet- dvacet pět centimetrů. Malej, ale hlučnej. Jestli chceš, můžeš ho i přikrmovat. Kup kuřecí křídla, nebo drůbky a nech na stromě. On si je najde.“
A tak když se mě druhý den večer manželka zeptala kam jdu s tím kuřecím masem, odpověděl jsem jen:
Jdu nakrmit driblujícího ducha.
Editace pro knihu:
Fakt
prima nápad, provádět rekonstrukci stránčického veřejného osvětlení na sklonku
podzimu, když je nejkratší den a pořád tma. Dokud lampy venku „svítí“, jednomu
to ani nepřijde. Ale bez světel těsně po půlnoci, navíc když je měsíc v novu,
si nevidím ani na špičku nosu. A o Šakalíně, kterou musím venčit, ani nemluvě.
Pořídil jsem jí sice svítící obojek, ale párkrát poskočí, zaběhne v parku do
křoví a je fuč.
„Šakalíno!“
volám fenku, pískám, tleskám. Jenže už má svoje léta a je nahluchlá. No, a taky
teda trošku neposlušná. Jak tak rámusím a nic nevidím, najednou něco zakvílí a
vedle mě dopadne míč. Velký, basketbalový. Tedy přesněji – slyším, jak dopadne.
Vpravo „plesk“, vlevo „plesk, bum“ a poté napříč parkem v přímce na
neexistující palubovce „plesk, bum, bum, prásk“!
Jestli
jsem byl doteď ještě trochu rozespalý, rychle jsem procitl. Hrůzou. Polkl jsem
nasucho:
„Ha…
haló! Je tu někdo?!“
A
znova: „Bum, plesk, plesk!“ Absolutně syrový, reálný ostrý zvuk.
„Šakalínó!!!
Domů! Jdeme!“ Šakalína, či spíše její svítící obojek, se zjevily pár metrů
přede mnou. Skočil jsem k ní, připnul vodítko a rvu jí do domu.
„Pojď!
Jdeme! Jestli jsi to nestihla, vyčůráš se na chodbě na noviny!“
V tu
chvíli jsem byl tak vyděšený, že bych jí dovolil snad i udělat potřebu ke mně
do postele…
Celý
následující den jsem uvažoval, co to mohlo být? Odpoledne jsem na chodbě našeho
činžáku potkal souseda. Aha! Je to vyhlášený šprýmař, tak jsem zacílil téměř
najisto:
„Jirko,
ty jsi na mě v noci z okna házel míče!“
„Jaký
míče?“ koukl na mě jak na blázna. Tak jsem mu vše odvyprávěl. Kroutil hlavou: „Fakt
nevím! V tom parčíku byl třeba kdysi hřbitov a…“
„Jo!
A jak tam bagrujou díry na nový lampy, tak probrali ducha a ten tam teď chodí
hrát basket, že jo!“ dokončil jsem Jirkovu úvahu sarkasticky.
Pokrčil
rameny: „Až půjdeš večer venčit, stav se. Vezmu Rexe, půjdeme s vámi a uvidíme.“
Večer
jsme vyšli do parku společně a naše „němé tváře“ začaly dělat docela rámus.
Honily se, poštěkávaly, Šakalína se svítícím obojkem byla jak zběsile
pojíždějící éro ztracené v blackoutu na letišti.
A v
tom: „PLESK, PRÁSK, PRÁSK!“
Zřetelné,
hlasité, nevysvětlitelné. Popadli jsme psy a zdrhli do domu.
„Možná,
jak je tam ta absolutní tma, mozek zbystří, nějak zlepší sluch…“ vypadlo z
bledého Jirky.
„Neblázni!“
odpovídám. „Slyšeli jsme to oba. A na davovou psychózu u dvou lidí a dvou psů
nevěřím. Musí být nějaké rozumné vědecké vysvětlení! I každé UFO se nakonec
obvykle vysvětlí!“
„No
jasně! Teď jsi na to kápnul! Možná že…“ ukázal hlavou někam vzhůru.
Představa
zeleného mužíčka, letícího miliardy kilometrů a celé světelné roky jen proto,
aby si ve Stránčicích v ulici U Pramene, až tam budou opravovat osvětlení,
zatleskal, mi přišlo krajně nepravděpodobné…
Záhadu
jsme nerozluštili.
V
krátké době osvětlení opravili a už se to neopakovalo. A já jsem měl od té doby
svou 13. komnatu s „driblujícím duchem“. Až do minulého týdne. Musel jsem dát
auto do servisu a z práce mě přivezl ochotný kolega, co bydlí jen o pár vesnic
dále. Je to myslivec a rozumí přírodě jako málokdo. Na cestě u našeho domu
naproti parku zastavil, vystoupil z auta, aby mi vyndal věci z kufru. A najednou
zpozorněl a sebral pod stromem jakousi šišku.
„Co
to máš?“ ptám se ho. Bylo to totiž pod tisem a i já vím, že ten šišky nemá.
„To
je vývržek.“
„Co
že to je?“ koukám nechápavě.
„Vývržek.
Nestrávené kůstky myšek a jiných hlodavců. Takhle se sovy zbavují nestravitelné
potravy. Prostě to vyvrhnou, proto vývržek. Nějakou sovu tu budete mít.“
„Nic
tady nehouká.“
„Tak
bych tipoval puštíka. Ten spíš tak kvílí. A když ho vyplašíš, takže neplachtí,
nýbrž jen přelétá ze stromu na strom, pak hrozně hlasitě plácá křídly. Je
malej, ale hlučnej. Je divný, že o něm nevíš…“
Rozesmál
jsem se: „No, já o něm asi vím.“
„Jestli
chceš, můžeš ho i přikrmovat. Kup kuřecí křídla nebo drůbky a nech pod stromem.
On si je najde.“ A tak, když se mě druhý den večer manželka zeptala, kam jdu s
tím kuřecím masem, odpověděl jsem jen: „Jdu nakrmit driblujícího ducha!“