31. ledna 2023

KDE TO MÁ PÁSY? - NAPSAL PETR CHARVÁT

V žaludku mě šimralo už od večera, ale teď bylo ráno a já seděl ve vlaku do Watfordu s jednostrannou jízdenkou v kapse a se snahou nemyslet na zpáteční cestu do Londýna. Tu budu muset zvládnout už za pár hodin.
Pocházím ze středně velkého města, které se po propařené noci, bez koruny v kapse, dá bez nutnosti volat taxíka přejít z jednoho konce na druhý pěšky. Člověk si u toho krásně vyčistí hlavu a dopoledne následujícího volného dne se pak pěkně spí.
V době, kdy jsem seděl v tom vlaku, už jsem však více než dva roky celkem v pohodě zvládal život v jedné z evropských metropolí, o kterém jsem snil jako puberťák. V Londýně se pěšky nikam nedostanu a jenom cesta do práce mi trvá hodinu třemi autobusy nebo podobně dlouho, kombinací vlaku a metra. Mám ale v batohu mapu celého města „A to Z“ a průkazku na čtyři zóny. Můžu proto kombinovat, přestupovat a pokud zrovna nikam nespěchám i objevovat.
Možná právě touha po objevování v kombinaci se skrytým obdivem ke spolubydlícímu, motorkáři, způsobila proč jsem si v létě toho roku na dovolené ve svém rodném městě rozšiřoval řidičák. Proč mi po neúspěšných testech z teorie k mému velkému zděšení nejprve sebrali i „béčko“ a „áčko“ jsem vynervovaný dostal až při opakovaném testu, den před odletem zpátky do Londýna. Možná to je důvod, proč si dnes jedu vlakem do Watfordu pro svou první dvěstěpadesátku, se kterou budu muset absolvovat zhruba hodinovou cestu domů, do Cricklewoodu na severu Londýna. 
„Pojedu na motorce, pojedu sám, pojedu v šíleným provozu a pojedu vlevo!“ 
Furt na to myslím a fakt mě z toho šimrá v žaludku.
Při setkání se starým pánem jsem ale na šimrání brzy zapomněl. Ukázal mi dvorek svého domu, kde kromě už připravené dvěstěpadesátky stálo několik dalších motorek a dvě starší sportovní auta. 
Uvnitř domu u šálku čaje mi pak vyprávěl o svém zájmu o auta z bývalého východního bloku. O příteli z Československa, se kterým si léta dopisoval a o tom, že manželka už není a děti jsou někde daleko ve světě. 
Připomínal mi mého dědu, za kterým jsem často jako kluk jezdil na vesnici na svém kole Sobi 20 a vůbec starší chlapíci (dědkové) mě z neznámého důvodu dojímají v podstatě dodnes. 
Kamarád psycholog by určitě mluvil o nenaplněné potřebě mužského vzoru, potřebě vyrovnat se s nevyhnutelností vlastního stárnutí, nebo obecně o hledání, o touze po nějaké formě životní moudrosti a bla bla. No každý máme svoje, asi – nad čím se dojímáme. Z předání motorky se vyklubalo setkání s moc fajn chlapíkem. V povídání o změnách v Česku po rozpadu železné opony, o životě v Anglii a o všem možném, prostě tak jak to mám rád.
Za dvěstěpadesátku jsem zaplatil symbolických 250 liber a šlo se na dvůr. Vysvětlení k údržbě, kam se lije benzín, blinkry, řazení, neutrál, stojan, zkušební kick start, nechat protočit motor. A pak ještě jednou, nasadit helmu, odklopit visor a celé znovu a sám. Sedím, motor pode mnou běží, ještě se připoutat... „Kde to má pásy?!“ říkám si. 
„Vole, motorka pásy nemá.“ Řadím jedničku, pomalu pouštím spojku a ze dvorku na chodník a na ulici. Odbočuju vpravo, takže pustím autobus co jede na druhou stranu a jsem na silnici. Spojka, řadím dvojku a už jedu.
John při mém odjezdu ještě neváhal sednout do své Škody Fabia, aby mě doprovodil na okraj Watfordu, na výpadovku směrem na Londýn, tam na mě zatroubil a už jsme se neviděli.
S dvěstěpadesátkou jsem strávil celkem asi dva a půl roku. Byla mým každodenním společníkem při cestách do práce a taky pro víkendové objevitelské výpravy. Když mi někdo tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla, tak já vím svoje. Na každých světlech s ostatními, s motorem na dvou kolech vždy jako první. Spiklenecké pohledy pod odklopenými visory. Holky – kluci, mladší – starší, ale vždycky rozsvícené a šťastné oči.