„Co si obleču dnes?" honilo se ji v hlavě.
„Opět nemám, co na sebe“ pronesla a zoufale hleděla do přeplněné skříně.
Pak ji padly do oka ty elegantní světle béžové pouzdrové šaty.
„Bingo, to je ono“ rozradostnila se Laura.
„Sice jsem si je chtěla vzít příští týden na oslavu, ale nakonec jsem si koupila jiné, takže tyhle je nejvyšší čas provětrat do práce.“
Ke světle béžové barvě se hodily téměř všechny doplňky. Chvíli se rozhodovala mezi červenými a zelenými korálky. Pak si vybrala dřevěné a přizpůsobila náramek. Spokojeně vklouzla do bot.
„Tak ještě šaty a můžu vyrazit“ pomyslela si.
Odepnula dlouhý zip vzadu, který dosahoval až k sedícím místům.
Horko letního rána se prudce zvýšilo.
Věřte, že nasoukat se do šatů, které nějak omylem mají spodničku, v tom letním horkém ránu opravdu nebylo jednoduché.
Došlo k prvnímu zamotání.
Délka šatů původně ke kolenům, zůstala záhadně v půli stehen.
Kapičky potu byly naprosto všude. Laura přiskákala uvězněna v krásném modelu k balkónovým dveřím a prudce je otevřela. Osvěžující vánek se nekonal. Vzduch by se dal krájet.
Zvláštním přískokem se dostala zpět do chodby. Levou rukou nahmatala zip na zadnici, pravou natáhla ruku za krk a snažila se vypnout látku.
Zip se ani nehnul.
Pot se vesele řinul jako prudká horská řeka. Čas neúprosně pokročil a řidiči autobusu nikdo neoznámil, že má dnes přijet alespoň s desetiminutovým zpožděním.
Další škubnutí.
Zip se dostal do toho nejhoršího možného místa v půli zad.
Opravdová past byla na světě.
„Ani nahá, ani oblečená. Kdo je tahle žena?“ ptala se Laura zoufale svého vlastního odrazu v nemilosrdném zrcadle.
„Chytrá horákyně“ začala neúprosně bojovat. Se zipem, horkem, přechodem, vztekem, záchvaty smíchu, s časem.
Jak ráda by se převlékla, ale bohužel, zip se ani nehnul.
Ruka šátrající shora do půli zad hrozila vážným vykloubením v ramenním kloubu. Druhá se odmítala přidat.
Nebyla možnost se doobléci, bohužel nebylo možné se ani svléci. Její fantazie běžela na plné obrátky.
Přemýšlela, který soused by si zasloužil brzké ranní probuzení s nevinnou žádostí o pomoc při zapnutí, eventuálním odepnutí toho proklatého zipu.
„Nikdo“ křičel na ní vnitřní hlas. Laura cítila, že tentokráte by bylo vhodné ho poslechnout.
S dalšími přískoky hledala mobil. Zavolá do práce a nahlásí dovolenku. Snad se jí nikdo nebude ptát na důvod.
„Škoda dovolené“ říkala si při tanci hadí ženy, když v kuchyni hledala nůž a rozhodla se ten báječný model sprovodit nejen ze svého utýraného těla, ale nejlépe z povrchu zemského.
„Na vyprošťování se má volat hasiče“ smála se sama sobě, neboť jiné řešení už nevymyslela ani její jindy bujná fantazie.
Snad se nad ní smilovalo samotné nebe a zip povolil. Z posledních sil sjela zpět dolů a téměř volně spustila šaty na zem.
Zavděk vzala jedním ze svých starých modelů a s velkou dávkou sportovního nadšení proměnila svou ranní cestu na autobus v těžce popsatelný sprint. Řidič autobusu byl velmi milostivý. Počkal.
Cestou z práce se musí stavit do butiku, kde šaty koupila.
Teď už ví, že k šatům potřebuje osobního asistenta a chladné počasí.
Jen nechápe, proč ji ten manuál „Jak lehce a bezpečně obléci pouzdrové šaty“ nedali hned při nákupu.
