Lodí nás Thomas odvezl do zátoky Longa-Longa, kde jsme měli strávit tři dny. Cesta vedla kolem mnoha malých ostrůvků přírodních i umělých - z korálů, postavených cca před 400 lety. Zátoka byla průhledná, čekal nás čistý domeček včetně postele s moskytiérou. Vydali jsme se na průzkum pevniny. Mohli jsme jen vpravo, vlevo jsou nějaké místní rozbroje. Museli jsme překonat nepředstavitelný přechod přes vodu. Japonci ostrov bombardovali, a tak jim vlastně udělali ostrovy dva. Zřejmě od té doby je zde přes vodu obří, ale už vykotlaný kmen, který má pevné pouze venkovní části, ale ty jsou strašně úzké, a tak přejít na druhou stranu bylo opravdu složité. O smočení nešlo, voda pod kládou byla čistá, ale se spoustou velikánských ježků, s bodlinami alespoň 30 cm. To jsem ještě neviděla, na toho stoupnout, tak je bodlina snad až u kolene. Domečky byly malinkaté, dětí kolem plno, ale nejvíce nás překvapily chlívky pro prasátka. To byly klece umístěné nad vodou, a tudíž měli stále čisto, vše padalo přímo dolů.
Vnoci nás vzbudily divné zvuky. Něco mezi vytím, nářkem, modlitbou, ale hlasitou. Nevěděli jsem, co to je, ale bylo to dost děsivé, ven se nikdo z nás neodvážil. Ráno jsme se dozvěděli, že v těsném sousedství umřela devatenáctiletá dívka – měla nemocná játra. Celou noc ji všichni oplakávali.
Ráno jsme jeli na trh na sousední ostrov. Lidé z okolí tam chodí mnoho hodin pěšky, aby se pokusili prodat pár rajčat, ale opravdu jen hromádku, ryby, oříšky a různou zeleninu, sladké brambory apod. Koupili jsme si oříšky, něco jako mandle. Zabalili nám to do banánového listu, převázali liánou, to byla ekologie. Cestou kvetly drobné orchideje, na políčkách rostlo taro, sladké brambory, kakaové boby, ságové palmy a jiné pro ně nutné rostliny a všechno možné, co jsme neznali.
Na zpáteční cestě se Thomas zastavil na jejich poliklinice. Ten den se očkovalo, a tak stejnou vakcínu dostalo malinkaté miminko i Thomas. Měli to tu už všechno natažené ve stříkačkách a sestra jen sáhla do krabice a kdo byl a řadě, tak ji dostal. Všichni stejnou.
Středisko mělo i lůžkovou část, a to byly dvě drátěné postele (bez matrací a prostěradel, jen drátěnka). Když je zde někdo „hospitalizovaný“, tak se o něj musí rodina starat, jak o jídlo a pití, tak i o „pohodlí“. No ještě, že jsme ošetření nepotřebovali my.
Vrátili jsme se z druhého konce laguny a Thomas nám ukázal tři ostrovy, které vlastní. Chce tu postavit přístav (velký, jak jinak), na dalším ostrově bude rekreační zóna. Sice nevím, kdo sem bude jezdit, když on tu má 10 lůžek a jsme tu po 14 měsících první hosté.
Doma jsme se podívali, jak se kope hrob kamennou motykou. Hřbitov byl hned u domečků, vlastně je to součást vesnice. Docela jim to šlo. Vyparáděné děti si hrály na hrobech, lezly po nich a přeskakovaly je. Vití věnců se zúčastnili i muži, pokud nespali na slunci, ale udělali jich všichni spoustu, jak z umělých, tak živých kytek.
I následující noc pozůstalí střídavě naříkali a hráli, zpívali a když došel dech, tak pustili muziku nevím z čeho, ale pěkně hlasitě, a ještě to chrastilo a bylo to jak u kolotoče. Díky generátoru byla zde občas i elektřina.
Vrátili jsme se z druhého konce laguny a Thomas nám ukázal tři ostrovy, které vlastní. Chce tu postavit přístav (velký, jak jinak), na dalším ostrově bude rekreační zóna. Sice nevím, kdo sem bude jezdit, když on tu má 10 lůžek a jsme tu po 14 měsících první hosté.
Doma jsme se podívali, jak se kope hrob kamennou motykou. Hřbitov byl hned u domečků, vlastně je to součást vesnice. Docela jim to šlo. Vyparáděné děti si hrály na hrobech, lezly po nich a přeskakovaly je. Vití věnců se zúčastnili i muži, pokud nespali na slunci, ale udělali jich všichni spoustu, jak z umělých, tak živých kytek.
I následující noc pozůstalí střídavě naříkali a hráli, zpívali a když došel dech, tak pustili muziku nevím z čeho, ale pěkně hlasitě, a ještě to chrastilo a bylo to jak u kolotoče. Díky generátoru byla zde občas i elektřina.
V noci ještě také ztloukli rakev, přeci to nebudou dělat ve dne, že? Dnes má být pohřeb, tak jsme se těšili, že se vyspíme. Hrůza, pohřeb se odkládá, nesehnali všechny příbuzné, a tak následovala další bezesná noc. Když je smutek, tak se až do pohřbu nesmí lovit ryby, a tak začínáme mít hlad. Jen rýže, taro a olejovky v tomatě, ale teplé, brr.
Nastalo poslední ráno na ostrově. V noci sice už nebyla žádná diskoška, jen zpěv, ale pro nás ne moc příjemný, a ještě kolem našeho domečku stále někdo chodil a šustil listím. Spaní jsme si tam moc neužili. Byli jsme pozváni na poslední rozloučení do domu nebožtíka. To se nedalo odmítnout a taky jsme byli zvědaví. Domeček byl doslova obalen květinami a zelení, uvnitř rakev nebyla skrz výzdobu ani vidět. U rakve se stále někdo z pozůstalých loučil, za zpěvu zvláštních písní. I my jsme se poklonili a samozřejmě nevěděli, jak dlouho tam musíme zůstat, abychom nikoho neurazili. Chovali se k nám všichni celou dobu moc hezky. Až náš Thomas nás vysvobodil a vyzval k odchodu.
Měli jsme smůlu, vlastně štěstí, kdo z Čechů viděl na Šalamounových ostrovech kopat hrobeček, vít věnce, vyrábět rakve, slyšel výt pozůstalé a zúčastnit se posledního rozloučení v domě nebožtíka? Asi jich moc nebylo, pokud vůbec někdo, možná ani ne pan Stingl. Sice nebylo co jíst a pít, i čaj došel, ale na teplé olejovky nikdy nezapomeneme.
Před nedávnem ještě výroba platidel, dnes již jen krásných korálků.
Thomas, náš ubytovatel a průvodce v jednom, nám chtěl naše hladovění a bezesné noci nahradit a zajistil pro nás předvedení výroby dnes již jen korálků, ale do nedávné doby platidel z mušlí. Teď již používají peníze. Museli jsme jít do sousední vesnice, zde byl smutek, a to se krom věcí spojených s pohřbem nedělá nic.
Výroba korálků je přímo „pásová. Vše se dělá v sedě na zemi. 1. žena roztlouká mušle na malé kousky, 2. je osekává na přibližně stejné a kulaté tvary, 3. si je namáčkne na dřevo pokryté nějakým blátem z písku, a to pak brousí na placatém kameni na přibližně stejnou výšku. Čtvrtá dělá v kokosovém ořechu a vodě do těch kousků dírky, úžasným předmětem – takovou tyčkou s křemenným hrotem na které je provázek tedy asi liána a pohybem ruky nahoru a dolů roztáčí ten klacek a vrtá dírky. Poslední ženskou prací na korálkách je „barvení“ na růžovo na nahřátých kamenech. Koukali jsme na to naprosto fascinovaně. Když je to takto připravené, navléknou korálky na dlouhé šňůry (asi 4 m). Ženy měly jen rákosové, vlastně palmové sukénky a množství korálků. Zajímavé bylo také jejich tetování, ve tvářích i na prsou. Na tvářích jim to dělá matka po 2 – 3 měsících po narození. Když jsem to slyšela jezdil mi mráz po zádech, při představě, že takto ubližuju svému čerstvě narozenému miminku. Do vyřezaných různých kruhů a podobných ornamentů jim do jizev dávají mateřské mléko smíchané s vápnem, aby se to hned nezahojilo a zůstaly jizvy napořád. Strašná představa, to jsou ale tradice, které prostě my nemůžeme chápat.
Konečnou úpravu korálků dělají dva muži a obrousí je dokulata. Natáhnou šnůru na rovné prkno, sedí proti sobě a kamenem, kde jsou tři drážky různých velikostí podle právě broušených placatých korálků, po šňůře jezdí a zároveň to točí a tím se to obrušují do kulata. Takto se to brousí asi 2 hodiny v jednom kuse, v podstatě se o to přetahují a je to dost náročný tělocvik.
Na závěr nám ženy uvařily ve dřevěných nádobách mezi horkými kameny sladké brambory a mangrovové výhonky, což byla taková šlichta, ale brambory docela šly. Hlad je hlad, urazit je nesmíš a bylo to lepší než teplé olejovky v tomatě, které jsme dva poslední dny jedli.
Vyvrcholením odpoledne byla malá módní přehlídka, když krásnou mladou dívku – Thomasovu dceru, oblékly ženy do svatebních šatů celých z korálků a mušliček, včetně ozdoby na hlavu. To si vzít já za mlada, tak bych se asi určitě nevdala, ale my všichni jsme mohli na ní oči nechat. Moc jí to slušelo.
Původní verze:
Z Guadalcanalu jsme se přeplavili na ostrov Malaita, do jejího hlavního města Auki. Po přistání nás čekal náš ubytovatel Thomas. Koupili jsme tuňáka žlutoploutvého, jiného neměli... a pak že je na celém světě ohroženým druhem.
Lodí nás Thomas odvezl do zátoky Longa-Longa, kde jsme měli strávit 3 dny. Cesta vedla kolem mnoha malých ostrůvků přírodních i umělých - z korálů, postavených cca před 400 lety. Zátoka byla průhledná, čekal nás čistý domeček včetně postele s moskytiérou. Vydali jsme se na průzkum pevniny. Mohli jsme jen vpravo, vlevo jsou nějaké místní rozbroje. Museli jsme překonat nepředstavitelný přechod přes vodu. Japonci ostrov bombardovali, a tak jim vlastně udělali ostrovy dva. Zřejmě od té doby je zde přes vodu obří, ale už vykotlaný kmen, který má pevné pouze venkovní části, ale ty jsou strašně úzké, a tak přejít na druhou stranu bylo opravdu složité. O smočení nešlo, voda pod kládou byla čistá, ale se spoustou velikánských ježků, s bodlinami alespoň 30 cm. To jsem ještě neviděla, na toho stoupnout, tak je bodlina snad až u kolene. Domečky byly malinkaté, dětí kolem plno, ale nejvíce nás překvapily chlívky pro prasátka. To byly klece umístěné nad vodou, a tudíž měli stále čisto, vše padalo přímo dolů.
Noc byla hodně náročná. Vzbudily nás divné zvuky. Něco mezi vytím, nářkem, modlitbou, ale hlasitou. Nevěděli jsem, co to je, ale bylo to dost děsivé, ven se nikdo z nás neodvážil. Ráno jsme se dozvěděli, že v těsném sousedství umřela 19 letá dívka – měla nemocná játra. Celou noc ji všichni oplakávali.
Ráno jsme jeli na trh na sousední ostrov. Lidé z okolí tam chodí mnoho hodin pěšky, aby se pokusili prodat pár rajčat, ale opravdu jen hromádku, ryby, oříšky a různou zeleninu, sladké brambory apod. Koupili jsme si oříšky, něco jako mandle. Zabalili nám to do banánového listu, převázali liánou, to byla ekologie. Cestou kvetly drobné orchideje, na políčkách rostlo taro, sladké brambory, kakaové boby, ságové palmy a jiné pro ně nutné rostliny a všechno možné, co jsme neznali.
Nastalo poslední ráno na ostrově. V noci sice už nebyla žádná diskoška, jen zpěv, ale pro nás ne moc příjemný, a ještě kolem našeho domečku stále někdo chodil a šustil listím. Spaní jsme si tam moc neužili. Byli jsme pozváni na poslední rozloučení do domu nebožtíka. To se nedalo odmítnout a taky jsme byli zvědaví. Domeček byl doslova obalen květinami a zelení, uvnitř rakev nebyla skrz výzdobu ani vidět. U rakve se stále někdo z pozůstalých loučil, za zpěvu zvláštních písní. I my jsme se poklonili a samozřejmě nevěděli, jak dlouho tam musíme zůstat, abychom nikoho neurazili. Chovali se k nám všichni celou dobu moc hezky. Až náš Thomas nás vysvobodil a vyzval k odchodu.
Měli jsme smůlu, vlastně štěstí, kdo z Čechů viděl na Šalamounových ostrovech kopat hrobeček, vít věnce, vyrábět rakve, slyšel výt pozůstalé a zúčastnit se posledního rozloučení v domě nebožtíka? Asi jich moc nebylo, pokud vůbec někdo, možná ani ne pan Stingl. Sice nebylo co jíst a pít, i čaj došel, ale na teplé olejovky nikdy nezapomeneme.
Před nedávnem ještě výroba platidel, dnes již jen krásných korálků.
Thomas, náš ubytovatel a průvodce v jednom, nám chtěl naše hladovění a bezesné noci nahradit a zajistil pro nás předvedení výroby dnes již jen korálků, ale do nedávné doby platidel z mušlí. Teď již používají peníze. Museli jsme jít do sousední vesnice, zde byl smutek, a to se krom věcí spojených s pohřbem nedělá nic.
Výroba korálků je přímo „pásová. Vše se dělá v sedě na zemi. 1. žena roztlouká mušle na malé kousky, 2. je osekává na přibližně stejné a kulaté tvary, 3. si je namáčkne na dřevo pokryté nějakým blátem z písku, a to pak brousí na placatém kameni na přibližně stejnou výšku. Čtvrtá dělá v kokosovém ořechu a vodě do těch kousků dírky, úžasným předmětem – takovou tyčkou s křemenným hrotem na které je provázek tedy asi liána a pohybem ruky nahoru a dolů roztáčí ten klacek a vrtá dírky. Poslední ženskou prací na korálkách je „barvení“ na růžovo na nahřátých kamenech. Koukali jsme na to naprosto fascinovaně. Když je to takto připravené, navléknou korálky na dlouhé šňůry (asi 4 m). Ženy měly jen rákosové, vlastně palmové sukénky a množství korálků. Zajímavé bylo také jejich tetování, ve tvářích i na prsou. Na tvářích jim to dělá matka po 2 – 3 měsících po narození. Když jsem to slyšela jezdil mi mráz po zádech, při představě, že takto ubližuju svému čerstvě narozenému miminku. Do vyřezaných různých kruhů a podobných ornamentů jim do jizev dávají mateřské mléko smíchané s vápnem, aby se to hned nezahojilo a zůstaly jizvy napořád. Strašná představa, to jsou ale tradice, které prostě my nemůžeme chápat.
Konečnou úpravu korálků dělají dva muži a obrousí je dokulata. Natáhnou šnůru na rovné prkno, sedí proti sobě a kamenem, kde jsou tři drážky různých velikostí podle právě broušených placatých korálků, po šňůře jezdí a zároveň to točí a tím se to obrušují do kulata. Takto se to brousí asi 2 hodiny v jednom kuse, v podstatě se o to přetahují a je to dost náročný tělocvik.
Na závěr nám ženy uvařily ve dřevěných nádobách mezi horkými kameny sladké brambory a mangrovové výhonky, což byla taková šlichta, ale brambory docela šly. Hlad je hlad, urazit je nesmíš a bylo to lepší než teplé olejovky v tomatě, které jsme dva poslední dny jedli.
Vyvrcholením odpoledne byla malá módní přehlídka, když krásnou mladou dívku – Thomasovu dceru, oblékly ženy do svatebních šatů celých z korálků a mušliček, včetně ozdoby na hlavu. To si vzít já za mlada, tak bych se asi určitě nevdala, ale my všichni jsme mohli na ní oči nechat. Moc jí to slušelo.
Původní verze:
Z Guadalcanalu jsme se přeplavili na ostrov Malaita, do jejího hlavního města Auki. Po přistání nás čekal náš ubytovatel Thomas. Koupili jsme tuňáka žlutoploutvého, jiného neměli... a pak že je na celém světě ohroženým druhem.
Lodí nás Thomas odvezl do zátoky Longa-Longa, kde jsme měli strávit 3 dny. Cesta vedla kolem mnoha malých ostrůvků přírodních i umělých - z korálů, postavených cca před 400 lety. Zátoka byla průhledná, čekal nás čistý domeček včetně postele s moskytiérou. Vydali jsme se na průzkum pevniny. Mohli jsme jen vpravo, vlevo jsou nějaké místní rozbroje. Museli jsme překonat nepředstavitelný přechod přes vodu. Japonci ostrov bombardovali, a tak jim vlastně udělali ostrovy dva. Zřejmě od té doby je zde přes vodu obří, ale už vykotlaný kmen, který má pevné pouze venkovní části, ale ty jsou strašně úzké, a tak přejít na druhou stranu bylo opravdu složité. O smočení nešlo, voda pod kládou byla čistá, ale se spoustou velikánských ježků, s bodlinami alespoň 30 cm. To jsem ještě neviděla, na toho stoupnout, tak je bodlina snad až u kolene. Domečky byly malinkaté, dětí kolem plno, ale nejvíce nás překvapily chlívky pro prasátka. To byly klece umístěné nad vodou, a tudíž měli stále čisto, vše padalo přímo dolů.
Noc byla hodně náročná. Vzbudily nás divné zvuky. Něco mezi vytím, nářkem, modlitbou, ale hlasitou. Nevěděli jsem, co to je, ale bylo to dost děsivé, ven se nikdo z nás neodvážil. Ráno jsme se dozvěděli, že v těsném sousedství umřela 19 letá dívka – měla nemocná játra. Celou noc ji všichni oplakávali.
Ráno jsme jeli na trh na sousední ostrov. Lidé z okolí tam chodí mnoho hodin pěšky, aby se pokusili prodat pár rajčat, ale opravdu jen hromádku, ryby, oříšky a různou zeleninu, sladké brambory apod. Koupili jsme si oříšky, něco jako mandle. Zabalili nám to do banánového listu, převázali liánou, to byla ekologie. Cestou kvetly drobné orchideje, na políčkách rostlo taro, sladké brambory, kakaové boby, ságové palmy a jiné pro ně nutné rostliny a všechno možné, co jsme neznali.
Na zpáteční cestě se Thomas zastavil na jejich poliklinice. Ten den se očkovalo, a tak stejnou vakcínu dostalo malinkaté miminko i Thomas. Měli to tu už všechno natažené ve stříkačkách a sestra jen sáhla do krabice a kdo byl a řadě, tak ji dostal. Všichni stejnou. Středisko mělo i lůžkovou část, a to byly dvě drátěné postele (bez matrací a prostěradel, jen drátěnka). Když je zde někdo „hospitalizovaný“, tak se o něj musí rodina starat, jak o jídlo a pití, tak i o „pohodlí“. No ještě, že jsme ošetření nepotřebovali my.
Vrátili jsme se z druhého konce laguny a Thomas nám ukázal 3 ostrovy, které vlastní. Chce tu postavit přístav (velký, jak jinak), na dalším ostrově bude rekreační zóna. Sice nevím, kdo sem bude jezdit, když on tu má 10 lůžek a jsme tu po 14 měsících první hosté.
Doma jsme se podívali, jak se kope hrob kamennou motykou. Hřbitov byl hned u domečků, vlastně je to součást vesnice. Docela jim to šlo. Vyparáděné děti si hrály na hrobech, lezly po nich a přeskakovaly je. Vití věnců, se zúčastnili i muži, pokud nespali na slunci, ale udělali jich všichni spoustu, jak z umělých, tak živých kytek.
I následující noc pozůstalí střídavě naříkali a hráli, zpívali a když došel dech, tak pustili muziku nevím z čeho, ale pěkně hlasitě, a ještě to chrastilo a bylo to jak u kolotoče. Díky generátoru byla zde občas i elektřina. V noci ještě také ztloukli rakev, přeci to nebudou dělat ve dne, že? Dnes má být pohřeb, tak jsme se těšili, že se vyspíme. Hrůza, pohřeb se odkládá, nesehnali všechny příbuzné, a tak následovala další bezesná noc. Když je smutek, tak se až do pohřbu nesmí lovit ryby, a tak začínáme mít hlad. Jen rýže, taro a olejovky v tomatě, ale teplé, brr.
Nastalo poslední ráno na ostrově. V noci sice už nebyla žádná diskoška, jen zpěv, ale pro nás ne moc příjemný, a ještě kolem našeho domečku stále někdo chodil a šustil listím. Spaní jsme si tam moc neužili. Byli jsme pozváni na poslední rozloučení do domu nebožtíka. To se nedalo odmítnout a taky jsme byli zvědaví. Domeček byl doslova obalen květinami a zelení, uvnitř rakev nebyla skrz výzdobu ani vidět. U rakve se stále někdo z pozůstalých loučil, za zpěvu zvláštních písní. I my jsme se poklonili a samozřejmě nevěděli, jak dlouho tam musíme zůstat, abychom nikoho neurazili. Chovali se k nám všichni celou dobu moc hezky. Až náš Thomas nás vysvobodil a vyzval k odchodu.
Měli jsme smůlu, vlastně štěstí, kdo z Čechů viděl na Šalamounových ostrovech kopat hrobeček, vít věnce, vyrábět rakve, slyšel výt pozůstalé a zúčastnit se posledního rozloučení v domě nebožtíka? Asi jich moc nebylo, pokud vůbec někdo, možná ani ne pan Stingl. Sice nebylo co jíst a pít, i čaj došel, ale na teplé olejovky nikdy nezapomeneme.
Před nedávnem ještě výroba platidel, dnes již jen krásných korálků.
Thomas, náš ubytovatel a průvodce v jednom, nám chtěl naše hladovění a bezesné noci nahradit a zajistil pro nás předvedení výroby dnes již jen korálků, ale do nedávné doby platidel z mušlí. Teď již používají peníze. Museli jsme jít do sousední vesnice, zde byl smutek, a to se krom věcí spojených s pohřbem nedělá nic.
Výroba korálků je přímo „pásová. Vše se dělá v sedě na zemi. 1. žena roztlouká mušle na malé kousky, 2. je osekává na přibližně stejné a kulaté tvary, 3. si je namáčkne na dřevo pokryté nějakým blátem z písku, a to pak brousí na placatém kameni na přibližně stejnou výšku. Čtvrtá dělá v kokosovém ořechu a vodě do těch kousků dírky, úžasným předmětem – takovou tyčkou s křemenným hrotem na které je provázek tedy asi liána a pohybem ruky nahoru a dolů roztáčí ten klacek a vrtá dírky. Poslední ženskou prací na korálkách je „barvení“ na růžovo na nahřátých kamenech. Koukali jsme na to naprosto fascinovaně. Když je to takto připravené, navléknou korálky na dlouhé šňůry (asi 4 m). Ženy měly jen rákosové, vlastně palmové sukénky a množství korálků. Zajímavé bylo také jejich tetování, ve tvářích i na prsou. Na tvářích jim to dělá matka po 2 – 3 měsících po narození. Když jsem to slyšela jezdil mi mráz po zádech, při představě, že takto ubližuju svému čerstvě narozenému miminku. Do vyřezaných různých kruhů a podobných ornamentů jim do jizev dávají mateřské mléko smíchané s vápnem, aby se to hned nezahojilo a zůstaly jizvy napořád. Strašná představa, to jsou ale tradice, které prostě my nemůžeme chápat.
Konečnou úpravu korálků dělají dva muži a obrousí je dokulata. Natáhnou šnůru na rovné prkno, sedí proti sobě a kamenem, kde jsou tři drážky různých velikostí podle právě broušených placatých korálků, po šňůře jezdí a zároveň to točí a tím se to obrušují do kulata. Takto se to brousí asi 2 hodiny v jednom kuse, v podstatě se o to přetahují a je to dost náročný tělocvik.
Na závěr nám ženy uvařily ve dřevěných nádobách mezi horkými kameny sladké brambory a mangrovové výhonky, což byla taková šlichta, ale brambory docela šly. Hlad je hlad, urazit je nesmíš a bylo to lepší než teplé olejovky v tomatě, které jsme dva poslední dny jedli.
Vyvrcholením odpoledne byla malá módní přehlídka, když krásnou mladou dívku – Thomasovu dceru, oblékly ženy do svatebních šatů celých z korálků a mušliček, včetně ozdoby na hlavu. To si vzít já za mlada, tak bych se asi určitě nevdala, ale my všichni jsme mohli na ní oči nechat. Moc jí to slušelo.
Vrátili jsme se z druhého konce laguny a Thomas nám ukázal 3 ostrovy, které vlastní. Chce tu postavit přístav (velký, jak jinak), na dalším ostrově bude rekreační zóna. Sice nevím, kdo sem bude jezdit, když on tu má 10 lůžek a jsme tu po 14 měsících první hosté.
Doma jsme se podívali, jak se kope hrob kamennou motykou. Hřbitov byl hned u domečků, vlastně je to součást vesnice. Docela jim to šlo. Vyparáděné děti si hrály na hrobech, lezly po nich a přeskakovaly je. Vití věnců, se zúčastnili i muži, pokud nespali na slunci, ale udělali jich všichni spoustu, jak z umělých, tak živých kytek.
I následující noc pozůstalí střídavě naříkali a hráli, zpívali a když došel dech, tak pustili muziku nevím z čeho, ale pěkně hlasitě, a ještě to chrastilo a bylo to jak u kolotoče. Díky generátoru byla zde občas i elektřina. V noci ještě také ztloukli rakev, přeci to nebudou dělat ve dne, že? Dnes má být pohřeb, tak jsme se těšili, že se vyspíme. Hrůza, pohřeb se odkládá, nesehnali všechny příbuzné, a tak následovala další bezesná noc. Když je smutek, tak se až do pohřbu nesmí lovit ryby, a tak začínáme mít hlad. Jen rýže, taro a olejovky v tomatě, ale teplé, brr.
Nastalo poslední ráno na ostrově. V noci sice už nebyla žádná diskoška, jen zpěv, ale pro nás ne moc příjemný, a ještě kolem našeho domečku stále někdo chodil a šustil listím. Spaní jsme si tam moc neužili. Byli jsme pozváni na poslední rozloučení do domu nebožtíka. To se nedalo odmítnout a taky jsme byli zvědaví. Domeček byl doslova obalen květinami a zelení, uvnitř rakev nebyla skrz výzdobu ani vidět. U rakve se stále někdo z pozůstalých loučil, za zpěvu zvláštních písní. I my jsme se poklonili a samozřejmě nevěděli, jak dlouho tam musíme zůstat, abychom nikoho neurazili. Chovali se k nám všichni celou dobu moc hezky. Až náš Thomas nás vysvobodil a vyzval k odchodu.
Měli jsme smůlu, vlastně štěstí, kdo z Čechů viděl na Šalamounových ostrovech kopat hrobeček, vít věnce, vyrábět rakve, slyšel výt pozůstalé a zúčastnit se posledního rozloučení v domě nebožtíka? Asi jich moc nebylo, pokud vůbec někdo, možná ani ne pan Stingl. Sice nebylo co jíst a pít, i čaj došel, ale na teplé olejovky nikdy nezapomeneme.
Před nedávnem ještě výroba platidel, dnes již jen krásných korálků.
Thomas, náš ubytovatel a průvodce v jednom, nám chtěl naše hladovění a bezesné noci nahradit a zajistil pro nás předvedení výroby dnes již jen korálků, ale do nedávné doby platidel z mušlí. Teď již používají peníze. Museli jsme jít do sousední vesnice, zde byl smutek, a to se krom věcí spojených s pohřbem nedělá nic.
Výroba korálků je přímo „pásová. Vše se dělá v sedě na zemi. 1. žena roztlouká mušle na malé kousky, 2. je osekává na přibližně stejné a kulaté tvary, 3. si je namáčkne na dřevo pokryté nějakým blátem z písku, a to pak brousí na placatém kameni na přibližně stejnou výšku. Čtvrtá dělá v kokosovém ořechu a vodě do těch kousků dírky, úžasným předmětem – takovou tyčkou s křemenným hrotem na které je provázek tedy asi liána a pohybem ruky nahoru a dolů roztáčí ten klacek a vrtá dírky. Poslední ženskou prací na korálkách je „barvení“ na růžovo na nahřátých kamenech. Koukali jsme na to naprosto fascinovaně. Když je to takto připravené, navléknou korálky na dlouhé šňůry (asi 4 m). Ženy měly jen rákosové, vlastně palmové sukénky a množství korálků. Zajímavé bylo také jejich tetování, ve tvářích i na prsou. Na tvářích jim to dělá matka po 2 – 3 měsících po narození. Když jsem to slyšela jezdil mi mráz po zádech, při představě, že takto ubližuju svému čerstvě narozenému miminku. Do vyřezaných různých kruhů a podobných ornamentů jim do jizev dávají mateřské mléko smíchané s vápnem, aby se to hned nezahojilo a zůstaly jizvy napořád. Strašná představa, to jsou ale tradice, které prostě my nemůžeme chápat.
Konečnou úpravu korálků dělají dva muži a obrousí je dokulata. Natáhnou šnůru na rovné prkno, sedí proti sobě a kamenem, kde jsou tři drážky různých velikostí podle právě broušených placatých korálků, po šňůře jezdí a zároveň to točí a tím se to obrušují do kulata. Takto se to brousí asi 2 hodiny v jednom kuse, v podstatě se o to přetahují a je to dost náročný tělocvik.
Na závěr nám ženy uvařily ve dřevěných nádobách mezi horkými kameny sladké brambory a mangrovové výhonky, což byla taková šlichta, ale brambory docela šly. Hlad je hlad, urazit je nesmíš a bylo to lepší než teplé olejovky v tomatě, které jsme dva poslední dny jedli.
Vyvrcholením odpoledne byla malá módní přehlídka, když krásnou mladou dívku – Thomasovu dceru, oblékly ženy do svatebních šatů celých z korálků a mušliček, včetně ozdoby na hlavu. To si vzít já za mlada, tak bych se asi určitě nevdala, ale my všichni jsme mohli na ní oči nechat. Moc jí to slušelo.
