Zadání:
Napište titulek, perex a úvodní odstavec cestopisu tak, aby jej čtenář chtěl okamžitě číst dál.Jak jsme nasrali slona
Martin Paruch
Zblízka se ozvalo zatroubení. Je tady! Čekala nás. Frustrovaná samice, které umírá mládě. S lidmi má nevyřízené účty. Chobot zdvižený do výšky, prudce se rozbíhá. „Jééééď!“ řve Alice vedle mě. Křičí zbytečně. Plynový pedál je zabořený na úroveň podlahy.
Motor řve. Defender skáče po rozbité cestě a všechny věci uvnitř vozu už změnily místo. Nevím, co s autem udělám v prudké zatáčce směřující k řece. Na zlomek vteřiny se podívám na okénko spolujezdce. Sloní hlava je na dosah ruky.
Jsme na hranicích Zimbabwe a Mosambiku. Patnáct let trvající občanská válka si vyžádala víc než milion lidských obětí. Ale taky nespočet mrtvých slonů bezohledně kosených samopaly. Pamatují si to. Nedivím se, že nás nemají rádi. Normálně je slon mírumilovné zvíře, ale tady je to jiné. Nesmíte ho nasrat.
Pouštní krajina okolo nás je zvlněná, plná terénních prohlubní a hlavně výstupků. Ten, na kterém právě stojíme, je o něco vyšší než jeho sousedé. Jsme na vrcholu hory Sedom, nejníže položeném vrcholu světa, v nadmořské výšce – 170 m.
Pokud vám jméno Sedom připadá povědomé, nemýlíte se. Jedná se o biblickou Sodomu a na této hoře ležící na jihozápadním břehu Mrtvého moře v Izraeli najdeme i turisticky atraktivní skalní útvar nazvaný Lotova žena. Popravdě řečeno, je-li to opravdu ona, musela měřit nejméně 20 m.
„Mluví tady někdo anglicky?“ Otázka na vlakovém nádraží v tureckém Iskenderunu. Podobnou větu zde kdysi pronesl Marcus Brody ve filmu s Indianou Jonesem. Teď zazněla od policisty v civilu, který mě podezíral z fotografování nádražní budovy v Iskenderunu, řecky Alexandretta. Pro nenapravitelné romantiky místo vítězné bitvy Alexandra Velikého nad přesilou perského krále Dareia.
Za kopci leží syrské Aleppo a místní ochránce pořádku chce vědět, proč jsem zrovna tady a teď.
Zaparkoval jsem před nádražím. Před budovou seděli na lavicích vojáci se samopaly. Moje zablácené terénní auto vzbudilo pozornost. Špatný začátek. Teď budu těžko předstírat, že mám v plánu odjet vlakem. Přitom chci jen „rychlou a nenápadnou“ fotku nádraží. Kvůli Marcusovi. Kvůli sobě. Dětinský důkaz, že jsem tu byl.
Potomci Nuragů
Vendula Beaujouan Langová
Sardinii od doby bronzové obývali domorodí obyvatelé zvaní Nuragové. Vytvořili si svou kulturu a svá pravidla. Pozornost vzbuzují jejich kamenné sofistikované stavby, do jejichž nitra se můžeme i dnes vnořit, ale i jejich přilnutí k vlastní rodině, komuně a půdě.
Země všech nemožností
Vendula Beaujouan Langová
Jak se cestuje floridskými močály ve vlhkém pětačtyřicetistupňovém vedru s covidem? Jaké je to mít v bouřce za vydatného deště nehodu s postarším úředníkem ve Washington DC? Jak New York City (ne)zvládá problematiku legalizace lehkých drog a chudobu v ulicích Manhattanu? Nabízím vám nekonvenční pohled na Nový svět kritickým okem neortodoxní Západoevropanky.
„Nevadí, že nemáš sedací úvaz, ten ti půjčíme. Můžeme ti také půjčit kompletní vybavení na lezení po laně, ale jestli chceš, tak tě můžu na místech, kde to bude potřeba, vytahovat a spouštět,“ prohlásil náš průvodce Sergio, načež se vysmál mým osmdesáti kilům. Teda aspoň předpokládám, že tak nějak to bylo, neboť mluvil španělsky a anglický překlad mi přišel nepřiměřeně krátký.
Severně od města Puras de Villafranca ukládala před 35 mil. let řeka hrubozrnný štěrk s valouny o velikosti až 1 m. Štěrk byl později zpevněn vápnitým tmelem a vznikla hornina zvaná slepenec. Další řeky a potoky zase vápnitý tmel rozpouštěly a valouny vyplavovaly ven, čímž vytvořily jeskyni jménem Fuentemolinos. Se svými více než 4 km chodeb se jedná o šestou nejdelší jeskyni ve slepencích na světě.
Martin Paruch
Zblízka se ozvalo zatroubení. Je tady! Čekala nás. Frustrovaná samice, které umírá mládě. S lidmi má nevyřízené účty. Chobot zdvižený do výšky, prudce se rozbíhá. „Jééééď!“ řve Alice vedle mě. Křičí zbytečně. Plynový pedál je zabořený na úroveň podlahy.
Motor řve. Defender skáče po rozbité cestě a všechny věci uvnitř vozu už změnily místo. Nevím, co s autem udělám v prudké zatáčce směřující k řece. Na zlomek vteřiny se podívám na okénko spolujezdce. Sloní hlava je na dosah ruky.
Jsme na hranicích Zimbabwe a Mosambiku. Patnáct let trvající občanská válka si vyžádala víc než milion lidských obětí. Ale taky nespočet mrtvých slonů bezohledně kosených samopaly. Pamatují si to. Nedivím se, že nás nemají rádi. Normálně je slon mírumilovné zvíře, ale tady je to jiné. Nesmíte ho nasrat.
Pět let v bretaňské divočině
Vendula Beaujouan Langová
„Už to nevydržím, je mi zle!“ Poryvy větru kymácejí lodí ze strany na stranu a v klidu zůstávají jen rození Bretonci. To že je cesta na Krásný ostrov? Jedna krása! Cítím, že vysypu svou snídani rejnokům, treskám i makrelám. Takhle jsem si svůj nový život nepředstavovala!
Na nejnižším vrcholu světa
Michal Hejna
Vendula Beaujouan Langová
„Už to nevydržím, je mi zle!“ Poryvy větru kymácejí lodí ze strany na stranu a v klidu zůstávají jen rození Bretonci. To že je cesta na Krásný ostrov? Jedna krása! Cítím, že vysypu svou snídani rejnokům, treskám i makrelám. Takhle jsem si svůj nový život nepředstavovala!
Když máte pocit, že vám nebe neustále padá na hlavu, z mraků se valí nekonečné potoky a není živáčka, co by vám poskytl útěchu, otevře vám svou náruč přítel oceán, narážející energicky do pobřežních útesů a vylévající se na písečné pláže. Naučíte se žít s ním v rytmu přílivů a odlivů, čelit životním vichřicím a užívat si snesitelné dny. Nahlédnete do srdce lidí zdrsněných klimatem, přesto s jemnou zasněnou keltskou duší. A možná v té samotě na cestě potkáte sebe.
Michal Hejna
Pouštní krajina okolo nás je zvlněná, plná terénních prohlubní a hlavně výstupků. Ten, na kterém právě stojíme, je o něco vyšší než jeho sousedé. Jsme na vrcholu hory Sedom, nejníže položeném vrcholu světa, v nadmořské výšce – 170 m.
Pokud vám jméno Sedom připadá povědomé, nemýlíte se. Jedná se o biblickou Sodomu a na této hoře ležící na jihozápadním břehu Mrtvého moře v Izraeli najdeme i turisticky atraktivní skalní útvar nazvaný Lotova žena. Popravdě řečeno, je-li to opravdu ona, musela měřit nejméně 20 m.
Také jste si někdy u nějakého města říkali, jak vlastně vznikl jeho název?
Zrovna u Singapuru stará legenda praví, že jednou zakotvil princ jménem Sand Nila Utama u neznámého ostrova. Prý hned poté, co vstoupil na jeho půdu, spatřil lva, a proto se tento kus země rozhodl nazvat Singapure: Lví město.
A právě lev se také stal Singapurským národním symbolem. V zátoce Marina Bay stojí jeho kamenná socha nesoucí jméno Merlion, mořský lev.
„Mluví tady někdo anglicky?“ Otázka na vlakovém nádraží v tureckém Iskenderunu. Podobnou větu zde kdysi pronesl Marcus Brody ve filmu s Indianou Jonesem. Teď zazněla od policisty v civilu, který mě podezíral z fotografování nádražní budovy v Iskenderunu, řecky Alexandretta. Pro nenapravitelné romantiky místo vítězné bitvy Alexandra Velikého nad přesilou perského krále Dareia.
Za kopci leží syrské Aleppo a místní ochránce pořádku chce vědět, proč jsem zrovna tady a teď.
Zaparkoval jsem před nádražím. Před budovou seděli na lavicích vojáci se samopaly. Moje zablácené terénní auto vzbudilo pozornost. Špatný začátek. Teď budu těžko předstírat, že mám v plánu odjet vlakem. Přitom chci jen „rychlou a nenápadnou“ fotku nádraží. Kvůli Marcusovi. Kvůli sobě. Dětinský důkaz, že jsem tu byl.
Agent v civilu mě uviděl s telefonem před obličejem. Špión! Zamával prudce rukama a křikem přivolal uniformovaného policisty. Ten zahájil výslech. Jenže jazyková bariéra neumožňovala ani debatu o počasí. Policista se nejistě rozhlédl. Pak rezignovaně pokročil rameny a byl jsem propuštěn.
Abych demonstroval svoji nevinu, dál jsem se drze potloukal po peróně. S takovým vývojem situace se ovšem „Agent civil“ nehodlal smířit. Vyhlédl si mladou dívku v hijabu, o které se bůhvíproč domníval, že by mohla tlumočit. Chytil ji za ruku.
Abych demonstroval svoji nevinu, dál jsem se drze potloukal po peróně. S takovým vývojem situace se ovšem „Agent civil“ nehodlal smířit. Vyhlédl si mladou dívku v hijabu, o které se bůhvíproč domníval, že by mohla tlumočit. Chytil ji za ruku.
„Mluví tady někdo anglicky?“ zeptal se.
Vendula Beaujouan Langová
Sardinii od doby bronzové obývali domorodí obyvatelé zvaní Nuragové. Vytvořili si svou kulturu a svá pravidla. Pozornost vzbuzují jejich kamenné sofistikované stavby, do jejichž nitra se můžeme i dnes vnořit, ale i jejich přilnutí k vlastní rodině, komuně a půdě.
Za ta staletí se postupně smísili s Puny, Féničany, Římany, Španěly, ale jejich duch je na sardinském venkově stále přítomen. Zemí Nuragů vás provede Paolo. Šedesátník z Tuili, jehož rodina vytrhla ze školy v deseti letech a přestože zkoušel štěstí až v dalekém civilizovaném Miláně, s pokorou a vděčností se vrátil ke kořenům.
„Mě nezajímá italská politika. Je to pořád totéž dokola. Ani ta evropská. Má země je tady, na Sardinii u Nuragů. Jsme sice chudí, ale máme tu všechno, co k životu potřebujeme. Úrodnou půdu, příznivé počasí, žijeme pospolitě a když přiložíme ruku k dílu, máme z čeho žít. Pojďme do Su Nuraxi. Je to naše věčná inspirace. Jak důmyslní a vzdělaní naši předkové před třemi a půl tisíciletími lety byli!“
„Mě nezajímá italská politika. Je to pořád totéž dokola. Ani ta evropská. Má země je tady, na Sardinii u Nuragů. Jsme sice chudí, ale máme tu všechno, co k životu potřebujeme. Úrodnou půdu, příznivé počasí, žijeme pospolitě a když přiložíme ruku k dílu, máme z čeho žít. Pojďme do Su Nuraxi. Je to naše věčná inspirace. Jak důmyslní a vzdělaní naši předkové před třemi a půl tisíciletími lety byli!“
Vendula Beaujouan Langová
Jak se cestuje floridskými močály ve vlhkém pětačtyřicetistupňovém vedru s covidem? Jaké je to mít v bouřce za vydatného deště nehodu s postarším úředníkem ve Washington DC? Jak New York City (ne)zvládá problematiku legalizace lehkých drog a chudobu v ulicích Manhattanu? Nabízím vám nekonvenční pohled na Nový svět kritickým okem neortodoxní Západoevropanky.
„Tak nevím, možná jsme z příletové haly měly směřovat rovnou do odletové,“ pronáším při pohledu na nekonečnou klikatou frontu před imigrační kontrolou po devítihodinovém letu na letišti v Miami. Vůbec na ni v pět ráno středoevropského času nemám náladu. Předbíhat ale nebudu, to by nebyl dobrý začátek roadtripu. Představuji si aspoň všechny ty české celebrity honosící se výlety na Floridu, jak jim tady spadne hřebínek VIP a musí stát pokorně dvě hodiny s Mexičany, Brazilci a Jihoafričany.„Hepčík!“ Sakra, snad na mě něco neleze?!
„Nevadí, že nemáš sedací úvaz, ten ti půjčíme. Můžeme ti také půjčit kompletní vybavení na lezení po laně, ale jestli chceš, tak tě můžu na místech, kde to bude potřeba, vytahovat a spouštět,“ prohlásil náš průvodce Sergio, načež se vysmál mým osmdesáti kilům. Teda aspoň předpokládám, že tak nějak to bylo, neboť mluvil španělsky a anglický překlad mi přišel nepřiměřeně krátký.
Severně od města Puras de Villafranca ukládala před 35 mil. let řeka hrubozrnný štěrk s valouny o velikosti až 1 m. Štěrk byl později zpevněn vápnitým tmelem a vznikla hornina zvaná slepenec. Další řeky a potoky zase vápnitý tmel rozpouštěly a valouny vyplavovaly ven, čímž vytvořily jeskyni jménem Fuentemolinos. Se svými více než 4 km chodeb se jedná o šestou nejdelší jeskyni ve slepencích na světě.
Lví město
Jasmin Carmel
Z vrcholu jedné z kovových konstrukcí Giant super trees se mi naskýtá nádherný výhled na Singapur, halící se do blížícího se soumraku. Město začíná uvádět svou světelnou show. Jeho večerní atmosféra je neskutečná. Tak silný prožitek už jsem dlouho neměla. Z výšky sleduju dva gigantické skleníky, ve kterých se nachází stovky druhů nejrůznějších orchidejí a v jednom z nich dokonce i vodopád.
Jasmin Carmel
Z vrcholu jedné z kovových konstrukcí Giant super trees se mi naskýtá nádherný výhled na Singapur, halící se do blížícího se soumraku. Město začíná uvádět svou světelnou show. Jeho večerní atmosféra je neskutečná. Tak silný prožitek už jsem dlouho neměla. Z výšky sleduju dva gigantické skleníky, ve kterých se nachází stovky druhů nejrůznějších orchidejí a v jednom z nich dokonce i vodopád.
Opodál, po proudu rozsáhlé řeky zaznamenám v zátoce sochu Merliona, mořského lva s rybím ocasem, strážcem Singapuru. Stejně jako on, otočím hlavu směrem k velkolepé Marina Bay Sands. Jsou to tři propojené mrakodrapy, které na svých vrcholcích nesou konstrukci připomínající loď, na níž se nachází prostorný prosklený bazén. Když se v něm ubytovaní hosté koupou, a největší odvážlivci pohlédnou skrz skleněnou podlahu, uvidí pod sebou 200metrovou hloubku, z níž by se jen málokomu neudělalo nevolno a zároveň se jim naskytne majestátní pohled na prostranství pod mrakodrapem. Uvidí mimo jiné i slavné muzeum ve tvaru lotosového květu.
Monumentálnost a kouzlo tohoto města tu na vás dýchá z každého rohu. Barevnými světly se rozzáří i samotné Super trees. Omámeně to všechno sleduju, a když pak ještě navíc zvednu hlavu k nebi, spatřím hvězdami posetou oblohu. Už dlouho jsem je nikde neviděla takhle zářit. Jedno vím jistě. Singapur se mi už navždy vryje do paměti.