Snad nejběžnější údaj, když se spolu baví o autě dva chlapi. ,,Sedmdesát sedm.‘‘
,,Ty vole jenom? Tos koupil manželce na nákupy, ne?‘‘
,,Ale ne, to jsem koupil dceři, ať nemusí jezdit sockou. Manželka má Yeťáka.
Řídit neumí, tak jsem ji koupil SUVéčko, ať se mi někde nerozfláká.‘‘
,,No, to máš štěstí chlape, jinak bych si tě snad musel přestat vážit. Sedmdesát sedm,‘‘ dokončí větu první a zakroutí hlavou.
A takhle nějak to může pokračovat dál. Diskuze o autě. A bodejť ne. Auto. Jeden z fenoménů doby. Ze znaků úspěšnosti jedince. Auta jsou různá. Velká, malá, bílá, barevná, osobní
i nákladní. Také výkonná. To jsou ta, která nemají sedmdesát sedm kilowat, ale i nevýkonná, pro důchodce a lůzry.
Pryč jsou doby, kdy byl automobil něco na co se spoří a pak, když už se to konečně koupí, se okolo toho chodí s posvátnou úctou, leštidlem a hadříkem a každý rozmáznutý člen řádu blanokřídlých se odstraňuje z kapoty. Dnes je auto v podstatě spotřební matroš. Ale zároveň také i místo kam rádi utíkáme před světem. Jen si všimněte. Sedíme v nich sami. Každé ráno banda spotřebních mužů, ve spotřebních autech, míří do krabic u dálnic, aby tam produkovali spotřební cokoli. A takhle nějak to potom vypadá.
Blik, blik, blik.
Ondřej jede sto třicet. Nejvyšší povolenou rychlostí. Nespěchá, jede do práce. Jen musel na chvíli přejet do levého pruhu, aby předjel šňůru náklaďáků, šinoucích se vpravo. Slyší, že se něco klepe.
Marek, jede sto osmdesát. Ani on nespěchá. Marek si nečipuje docházku. Nemusí být v práci tehdy nebo tehdy, jako Ondřej. Marek je manažer v korporátu. Jeho každodenním úkolem je pít kafe se stejně důležitými kolegy jako on, účastnit se telekonferencí a být politicky korektní. A to může dělat stejně dobře od osmi jako od devíti.
,,Ten ….píp, píp,‘‘ říká si polohlasem rychle se přibližující Marek a zvyšuje frekvenci blikání.
Ondřej, prvotně se zabývající novým zvukem jeho Fabie, se ho lekne a maličko zakličkuje.
Marek brzdí, troubí a nadává. Mimochodem je to zvláštní, ale i když nám jde o kejhák, řítíme se do stromu, či do protijedoucího auta, zatroubit a zanadávat na toho druhého, stihneme vždycky. Ale zpět do příběhu.
Ondřej zvedne ruku na znamení omluvy. Sice ví, že nic neudělal, ale nechce problémy. Už od dětství byl veden k tomu, že je zkrátka lepší vycouvat a nechat to být. Chce přidat, aby uvolnil blikající Audině cestu, ale jeho sedmdesát sedm kilowat je zatraceně málo. Ale Fabča bojuje. Zvuky plechů, které k sobě pojí snad už jen tmel, jsou hlasitější a hlasitější. Hotový koncert heavymetalové kapely. Nakonec to statečná Fábie vytáhne na 141, ale fronta kamionů je dlouhá. Je jich snad dvacet. A ten devatenáctý, co má polskou poznávací značku a za oknem ceduli Krzystek, chce toho dvacátého předjet. To spustí světelnou symfonii. Vepředu Krzystek levý blinkr plus výstražné světlo, kterým je opatřen jeho návěs, vzadu Marek ve voze, který bliká a troubí, jako věž Nikoly Tesly a uprostřed Ondřej, kterému blikají v mozku všechny myslitelné kontrolky.
Ondřej sundává ruku, která vysílala omluvné gesto, chytá volant a snaží se nevjet Krzystekovi na návěs s auty. Brzdí, bez ohledu na Marka.
,,Ty sráči, ty mě budeš ještě vybržďovat?‘‘ nadává Marek na chudáka Ondřeje a už ví, co mu udělá. Na to, že Ondřej momentálně nemůže udělat nic jiného, na to zvysoka kašle.
Situace frčí dál.
Krzystek plný plyn, Ondřej plná brzda, Marek plná brzda.
Automatická převodovka v Markově Audi maká na plné obrátky, aby se dostala na správný rychlostní stupeň, zatímco Ondřej tam šoupne z pětky rovnou trojku, aby si pomohl při brždění i motorem.
Motor Markovi Audiny zvládá situaci s přehledem, motor Ondřejovi Fabie nikoli.
,,Au, ses asi pomát?‘‘ volají z převodovky ozubená kola rychlostního stupně číslo tři, která tak násilně a v rychlosti, která jim vůbec nepřísluší, musela převzít službu. Ondřej to vnímá
a řadí za čtyři. V duchu se omlouvá a slibuje výměnu oleje.
Nakonec se vše zklidňuje. Rychlosti všech tří aut se ustalují na devadesáti kilometrech a do ranní agrese vstupuje klid. A do toho klidu, labutě. Nikoli živé, ale z plastu. Pouťová atrakce, vezoucí se na podvalníku předjížděného náklaďáku. A s labutěmi shlížejícími z korby, přilétnou vzpomínky.
Na dětství, na cukrovou vatu, strašidelný dům i na ně samé.
,,Tati ještě, ještě,‘‘ prosí malý Ondra, Marek i Krzystek a nadšením jím svítí oči. A jejich táta, ten nejlepší a nejsilnější mezi všemi kupuje další lístky. Další lístky na labutě, na výlet do nebe, s výhledem, co bere dech. ,,Tatíííí, křičí všichni,‘‘ ruce na řídící páce, nahoru, dolů
a zase nahoru. Malí řidiči s radostí, která nevyprchá.
Plastové labutě. Dokázali to. Na minutu. Zpomalit čas, děj, dobu. Na tu jednu minutu, než Krzystek dokončil předjíždějící manévr.
Ondřej zrychlil, Marek se na něj nalepil. Ondřej předjel Krzysteka. Marek předjel oba. Ondřej se zařadil. Marek se zařadil před Ondřeje. A zabrzdil.
,,Ty svině, teď se ukaž, jak umíš kličkovat!‘‘
Ondřej se snažil, zvládl to. Ne tak Krzystek a náklaďák s labutěmi.
Pro Marka nebyl problém nechat situaci za sebou. Sešlápl plyn a A sedmička udělala, to k čemu byla konstruována. A labutě odletěly.
Že to tak je vždycky? Ne není. Auta samotná jsou fajn. Ta starší jsou dokonce krásná. A patří k životu. Jen by bylo fajn, kdyby ti co je řídí, měli v hlavách místo koní pod kapotou, trochu více místa pro labutě.
