Vyzvedli jsme ji ve školce a všichni tři šli pěšky domů. Vedli jsme ji s mužem za ruce. Houpala se, poskakovala a najednou se zeptala: „Mami, kdy pro mě příjde zase ten indián?"
„Jaký indián?“ ptá se překvapeně můj muž a nevím, proč slyším v jeho hlase jemné podráždění.
„No ten, co mě občas vyzvedává ze školky," pokračuje tříletý človíček jako by se nechumelilo.
„Prosím tě, jak jsi na něco takového přišla?“ ptám se jí zvědavě.
„No vždyť to víš, občas pro mě přijde indián a jdeme spolu domů,“ odpoví bezstarostně.
Na zbytek cesty mezi námi zavládne významné ticho. Večer se muž domáhá vysvětlení, které neexistuje. Chce vědět, kdo to je a jak často do školky chodí.
„Žádný indián neexistuje, všechno si vymyslela, nikdy nikdo takový nebyl," vysvětluji.
Je to marné. Odvolávám se na nekonečnou fantazii tříletého caparta, ale ani to nezabírá. Cítím, jak míra nedůvěry ze strany mého muže narůstá, a nemohu s tím nic dělat. Indián se zhmotnil a byl mezi námi. Nějaký čas o tom hodně o tom přemýšlím. Co se to vlastně stalo? Jak to, že mám pocit, jako kdyby se mezi námi objevila se prasklina, o které vím, že nepůjde spravit? Nemám odpovědi a po nějakém čase tuhle příhodu zavál prach dní a běžných starostí.
Střih v čase. O dvacet let později.
Wyoming, midle of nowhere, město Cody. Jsem v galerii umění divokého západu. Na zdi září obraz mladého muže. Jeho tvář s výraznými rty lemují černé copy propletené červenou stužkou, na krku červený náhrdelník, na sobě červenou košili s jemným vzorkeem květin, ve vlasech vetknuté orlí pero. Z obrazu na mě dýchá jeho klid, vyrovnanost, síla a moudrost. Náčelník.
„Hókahé,“ říká mi s vážnou tváří.
„Moc rád tě vidím, “ pokračuje, “ čekám na tebe už dlouho….“
„Já na tebe také, “ posílám odpověď a nemohu od něj odtrhnout oči.
Víc si nepotřebujeme říkat. Právě jsme se potkali. Vím, kdo to je, a vím, že je v něm vše, co potřebuji ke svému životu.
„Hókahé,“ říká mi s vážnou tváří.
„Moc rád tě vidím, “ pokračuje, “ čekám na tebe už dlouho….“
„Já na tebe také, “ posílám odpověď a nemohu od něj odtrhnout oči.
Víc si nepotřebujeme říkat. Právě jsme se potkali. Vím, kdo to je, a vím, že je v něm vše, co potřebuji ke svému životu.
