14. října 2022

Malér na moři - napsal Václav Ettler

Co dělat, když vám dojde benzín víte? Obvykle to znamená poctivě napochodovat k nejbližší benzínce nebo zavolat asistenční službu. Ale co když vám dojde benzín na moři? 
Bylo jaro 2017 a my s manželkou jsme po dvou usoudili, že svatební cesta do na Itálie byla málo exotická a s touhou poprvé uvidět jižní kříž jsme vyrazili na Mauricius. Po několika dnech v unaveném hotelovém resortu jsme se začali trochu nudit. Když ani paddleboard či jízda na pneumatice za motorovým člunem nenaplnily adrenalinová očekávání, přihlásili jsme se na nevinně znějící „Jednodenní výlet na romantický ostrov s grilováním“. 
Na recepci nám oznámili, že jsme první zájemci a pokud se najdou další dva, tak pro nás tento výlet zorganizují. Po dvou dnech nám slečna v hotelové uniformě hlásí, že výlet bude, a že nás bude pět. Druhý den v deset přicházíme na pláž, já s manželkou, starší pár ze Švýcarska a naše hlučná sousedka z Německa, která asi jako jediná touží po větší dávce povyražení. 
K našemu překvapení si nás nevyzvedává žádná místní cestovka, nýbrž opálený hotelový beachboy, donedávna teenager půjčující klientům kajaky, paddleboardy a škodolibou ochotou vám v nafukovací pneumatice kdykoliv provést masáž sedací části těla. Sice není moc spokojen s objemem benzínu v kanystru, ale protože se potřebujeme vrátit ještě, než odpoledne dorazí změna počasí.

Cesta desetimístným výletním člunem s proskleným dnem začíná fantasticky. Život pod hladinou je jistě pestrý, stejně jako na hladině, kde míjíme párty čluny anglické zlaté mládeže. Pobřeží je mírně členité s nízkým porostem, kde hnízdí spousta ptactva. V jednu chvíli míjíme dokonce hejno létajících ryb, kterým teplé vody indického oceánu dělají dobře. 
Náš průvodce nám chce dokázat znalost místního terénu a celkem drze s námi vpluje do odlehlé luxusní soukromé laguny, kde se můžeme pokochat výhledem opalující se ruskojazyčnou klientelu, která se sem dostává jedině červeným hydroplánem. Když opouštíme bezpečné vody pobřeží a zamíříme k cílovému ostrovu, dostihne nás námořní policie. Prý jde o běžnou kontrolu lodi a jejího kapitána. Čekáme rychlé vyřízení, ale zřejmě nejde o žádnou formalitu. Čtvrthodinová komunikace s policejní centrálou v místním nesrozumitelném francouzském dialektu naštěstí neznamená otočit kormidlo o 180 stupňů. a Vítězoslavně můžeme v plné rychlosti vyrazit k blížícímu se ostrovu, spíše ostrůvku, nad kterým krouží hejno spokojených racků.
V kryté zátoce nechává náš kapitán ukotvený člun proměnit na základnu pro DJ a za zvuků dunivých rytmů rozkládá gril a připravuje naložené maso z naší hotelové kuchyně. Ostrov o přibližné rozloze staroměstského náměstí a čnící pouhý metr nad hladinu moře je spíše takovým parčíkem, než námi očekávanou divočinou z filmu Trosečník. Rackům zde společnost dělají pouze početní kraby. Ty naštěstí na gril nemíří, pochoutek nám kuchaři nabalili dostatek, jen toho piva místní značky Fénix mohlo být pro česko-německo-švýcarskou posádku poněkud více více. 
Po dvou hodinách, které utečou jako voda je čas zamířit zpět a bylo by dobré to zvládnout ještě dřív, než přijde avizovaná změna počasí. Nikomu se do člunu zpět nechce, ale pohled směrem k pevnině ukazuje, že nástup studené fronty je realita.
Ve svižném tempu kopírujeme pobřeží a míříme zpět do zálivu, kde jsme ubytovaní. Cestou můžeme zahlédnout známý kostelík s červenou střechou známý z titulky časopisu National Geographic. Dva kilometry od cíle se však začne motor zadrhávat, dochází mu benzín. Zatímco naše rychlost klesá, začíná se zvedat vítr i vlny. V sedačce člunu jsou schovaná pádla i plavací vesty, ale nikdo z posádky si takový závěr výletu rozhodně nepřeje. Naštěstí mobilní síť u pobřeží funguje a náš kapitán beachboy, v jehož tváři nelze zastřít, že tato etapa naší cesty rozhodně plánovaná nebyla, domluví dotankování benzínu v nejbližším hotelu na pobřeží. Jako satisfakce je nám nabídnuto šnorchlování, ale jak se ukáže, rybičky se už dávno schovaly pod útesy v očekávání středně velké bouře. Bohužel návrat do hotelu je nemožný, v pětimetrové hloubce jsme ztratili jsme špatně uvázanou kotvu a musíme jí najít, protože bez ní se náš kapitán Sparow vrátit nemůže. Bylo by to už podruhé, a tentokrát by těch 500 dolarů co stojí, musel platit ze svého. 
Jako zázrakem hledání kotvy netrvá dlouho, to už ovšem začíná pršet a vzduch se pocitově ochladil o 10 stupňů. Šťastni se vracíme na hotelovou pláž a přemýšlíme, jestli se nám to celé jenom nezdálo. 
Až druhý den zjistíme, že jsme dvakrát propluli kolem Cap Malheureux, tedy mysu malérů…