Znovu doma - napsala Vladimíra Kuchařová

Slyším otvírání brány, mužské hlasy. Psovod vystupuje z autobusu jako první, pak ho následujeme my. Řadíme se do dvojstupu, bágly pokládáme k nohám. Probíhá kontrola „nových přírůstků“. Každý se hlásí jménem a přiděleným číslem. To zvládám dobře, nejsem tu poprvé. 

Z oken nejbližšího baráku na mě volají kámoši. No, to je dost, že už jsi tady, držíme ti místo na cimře. Pokud se mi podaří dostat se k nim, bude to fajn. Znám se s některými už z civilu, s některými jsem byl komplicem ve „společném páchání“. Podařilo se, jsem ubytovaný sice na jiném oddíle, ale na stejném baráku. Setkat se s nimi nebude problém. 

Když mi sundají medvěda (pouta z rukou i nohou) procházím odemčeným katrem a dál jdu chodbou kterou dobře znám. Já jsem tu vlastně už jako doma. 

Vítání na cimře, výměna a dělení dovezených věcí – cigarety, káva,čaj. 

Kluci, bude nám spolu dobře, uvidíte že jo. Jako zkušenému a znalému prostředí mi automaticky náleží horní postel. 

Večer „koňování“ oknem do spodního patra, něco pro staré kámoš. Po večerce usínám s vědomím, že to tady dám, tak jak v minulosti už několikrát.





(Koňování = nedovolená směna věcí okny, mezi patry budovy.)