19. července 2022

Záře reflektorů - napsala Sára Schejbalová

“Tak dneska to nesmíme posrat!” vykřiknu snad až přespříliš nahlas, protože Jakub sebou nervózně cukne a já se na něj omluvně ušklíbnu.
“Je všechno ready?” 
Zkoumám obličeje mých parťáků, kteří se divoce zvednou z gauče a jejich naláda se změní jako lusknutím prstu.
“Tak samo,” zahučí Šimon a natahuje se pro svou kytaru.
Dám mu ruku na rameno a podívám se na Marka.
“A když už by to někdo posral, prostě pokračujme jakoby to bylo od začátku v plánu, rozumíme si?”
Marek zakroutí očima a souhlasně zahučí. On sám ví, že je z nás ten nejslabší článek … upřímně mě děsí jak se jeho dlaně třesou...
Tak snad nám to nepokazí, jinak bych ho musel vyštípnout. Nahlas si povzdechnu a cítím jak se mi na zádech tvoří studený pot.
“Panejo náš první koncert…” usměji se sám pro sebe, mé tělo plné natěšení míšené nervozitou popadlo láhev vody, z které jsem se preventivně napil, abych zahnal všechno žízeň, která by mě na podiu mohla nečekaně popadnout. 
Počkat mi vlastně máme menší pauzy mezi songy co? Tak to je dobrý. Prohrábnu si kudrliny a prsty si namasiruji kořen nosu. Zlozvyk na uklidnění.
“Jestli to chceš mít všechno tak strašně úžasný, měl by ses teď uráčet jít na podium Michale, nebo budeš ty tím kdo nám to posere.”
Hodím po Šimonovi nejbližší možnou věc, což byl ručník, a se smíchem ho následuji pryč z místnosti.