Podnikový autobus nás vyklopil v centru rakouské metropole a my, vyplašení Češi, žmoulajíce v kapsách pár ubohých šilinků jsme nesměle lezli do prvních supermarketů. Přiznejme si, že nějaké památky byly v tu historickou chvíli pro většinu z nás až na druhém místě. Z regálů plných zboží se nám až zatočila hlava.
„Gotiky ani secese se nenajíš,“ říkala Vladěna třímající v ruce obří čokoládu s fialovou krávou Milka. Ze zasněžených alpských vrcholků tyčících se za barevným dobytkem, šla Vladěně hlava kolem. „Tam pojedeme taky. Možná už letos. Na lyže.“ Úplně se chvěla. Milka! Tenkrát takovou neměli ani v Tuzexu a kdopak se běžně do Tuzexu dostal, že jo? A když už se sehnaly bony, tak hlavně na rifle.
Oči vyvalené na čisto, na auta v ulicích, na záplavu zboží, na zářící výlohy obchodů.
„Hele, banány, a žádná fronta. Tý vole, to fakt čumím! Ale draho! Kurs koruny je úplně na houby.“ Vladěna váhavě vrátila obří čokoládu zpět do regálu a do košíku vložila jinou, podstatně menší, hlavně že s krávou i horami.
I já jsem měl oči navrch hlavy. Bylo jaro 1990. Tou dobou měl oči navrch hlavy každý, kdo překročil do té doby nedostupný práh Západu. Já nekupoval nic. Přišlo mně fakt hříšné utratit za pár laskomin takový majlant. To raději třikrát tolik nakoupím dětem u nás, až budeme zpět za čárou. Něco velmi osobního jsem si ovšem stejně odvážel. Před odjezdem jsem navštívil veřejné záchodky a tam, po vykonání potřeby, okukoval automat na preservativy. Uvědomil jsem si, že někdo potřebný a zřejmě nedočkavý do automatu naházel šilinky, ale nečekal, až je mašina přepočítá a zakoupené zboží vydá. Tři krabičky po třech kusech teď ležely na odběrním pultíku a čekaly na svého majitele. Ten byl ovšem pryč. Na WC jsem se nalézal sám. Později mně přišlo směšné, že si z návštěvy jižního bohatého souseda přivážím, mimo zážitky, pouze tohle zboží, se kterým se nikde chlubit nebudu.
Ten krátký, několikahodinový výlet do města na Dunaji byl pro mě na dlouho poslední. Až teď, o rok později, se můžu zase těšit na oční pastvu. Jedu do Švédska.
Revoluce mě u nás ve fabrice vynesla na odborářský vrchol. ROH, čili Revoluční odborové hnutí, bylo rychle zapomenuto. Stal jsem se předsedou svobodných odborů. Netrvalo dlouho a náš odborový svaz navázal spolupráci s nejvyspělejšími odbory v Evropě, s těmi švédskými. A abychom věděli, jak jednat s novými vedeními podniků, Švédové nás k tomu vyškolí. A teď jedu! Pohupuju se spokojeně v zájezdové Karose. Souseda na sedadle vedle nemám. Autobus pro dvaačtyřicet cestujících není plný. Jede nás asi třicet. Dokonce ani přes uličku nikdo nesedí. Nevadí mi to. S ostatními odborářskými předsedy chemických podniků z celého Československa se seznámím později. Je na to čas, vždyť jedeme na deset dnů.
…Příprava byla překotná, ani žádné extra pokyny jsme neobdrželi. Jen stručně: Pas, oblečení na deset dnů (I teplé. Je duben a tam na severu - cestujeme až nahoru nad Stockholm - je ještě zima!!), notes, tužku. Tak tohle bych si vzal i bez toho. Nejsem vůl.
Prahu náš autobus opustil za slunečného pozdního odpoledne. Právě nyní už je tma. Berlín jsme buď projeli, nebo dálnicí minuli, nevím. Škoda. Myslel jsem, že se pokochám, ale tma mě uondala k spánku. Teď míříme přímo na sever do německého přístavu na Rujáně do Sassnitzu. Tam nás i s autobusem naloží na trajekt a přes moře zamíříme do Švédska. Ale to bude až ráno. Karosa uhání svižně a máme, jak nám vedoucí „zájezdu“ oznámil, slušný časový náskok.
Zřejmě nejsem jediný natěšenec. Do Sassnitzu jsme dorazili tak brzy, že se naskytla možnost odplout jiným, dřívějším trajektem. No jasně, nač sedět celou noc v nevyhřátém autobuse a čekat na ranní loď, když celou tu dobu můžeme být v teple lodních kajut. A tak se taky stalo. Akorát kajuty se ukázaly být bludem a zbožným přáním. Tento trajekt není osobní, ale výhradně dopravní. Do jeho útrob postupně najely nejen kamiony, ale i celý vlak. Náš autobus byl jediný, jehož nákladem byli lidé. Také prostory pro cestující odpovídaly nákladnímu trajektu. Jedním slovem - nuzné. Dvě místnosti s tvrdými lavicemi, tepla poskrovnu. Celá loď předla jako hodně hlasitá kočka, a jakoby se chvěla zimou, vyplula napříč Baltem na sever.
Přesto mezi námi panovala uvolněná nálada. Tak už jedeme, už plujeme. Ráno nás přivítá rozlehlé Švédsko. Vedly se řeči, probíhala seznamovací kolečka a kolem dokola putovalo též několik lahví. Na seznámení, na Švédsko a proti zimě. Borovička - tu pustili na trasu Slováci, slivovice od Moravanů a Češi nechali kolovat lak na rakve – fernet. Příliš jsem se nechal euforií unést. Byl jsem prvním, který se křečovitě držel ledového zábradlí a krmil baltské rybičky řízkem v lihovém nálevu. S žaludkem naruby jsem se poté schoulil do kouta a čekal na svítání a s ním, jak jsem doufal, i na švédské břehy.
„Země! Země na obzoru! Švédsko!“ Začal kdosi hulákat. Všichni, včetně mě, se vyhrnuli na palubu. Kalné světlo nabíralo každým okamžikem světlejší barvu a kontury blížící se pevniny byly stále zřetelnější. Pro většinu z nás, možná pro všechny, to byla fascinující podívaná. Na pravoboku se z vln vylouplo bledé dubnové slunce, k němuž se záhy trajekt stočil přídí, jako bychom měli změnit kurz někam do Finska, ale to jen loď zpomalila a vzápětí začala couvat. Přesunuli jsme se na záď a sledovali ten úžasný koncert strojů. Stál jsem, již skoro střízlivý a zíral, jak se loď naprosto přesným manévrem napojuje na koleje, aby mohly vyjíždět železniční vagóny. O patro výše se zaklesla do pevniny sklopná konstrukce mostu a trajekt začaly opouštět kamiony mizející v ulicích Trelleborgu.
Že je něco v nepořádku jsem zjistil v momentě, kdy jsem pod sebou zahlédl náš autobus, jak zařazen mezi kamiony opouští loď. Teprve v tu chvíli jsem se rozhlédl. Byl jsem na palubě docela sám. Fofrem jsem seběhl do útrob trajektu. Nikde nikdo. Našel jsem cestu do obřího břicha, které právě opouštěl poslední nákladní vůz. Měl jsem pocit, že jsem na celé velké lodi zůstal docela sám. To mě vyděsilo. Ne, že jsem sám, ale že mi do Švédska ujel můj autobus! A kdyby jen autobus, ale s ním odjely i všechny moje věci. Já měl na sobě jen zimní bundu. Kufr, příruční taška a v ní doklady, peníze, vše odjelo. Svižně jsem vyběhl z lodi cestou, kudy vyjela vozidla. Po žádném z nich už nebylo ani památky. Váhavě jsem se vydal pěšky do přístavu. Očekával jsem, že na naši Karosu natrefím někde poblíž při celním odbavování. Taky si někdo určitě všiml, nebo co nejdříve všimne, že mají muže přes palubu, že jim jeden pasažér chybí. Ale Švédsko bylo z tohoto směru zcela nehlídané. Nikde nikdo, žádní celníci ani jiné živé bytosti. Navzdory rannímu slunci, panovala nepříjemná zima, foukal kousavý studený vítr hnaný na pevninu Baltem. Po pár minutách jsem zatoužil po nějakém teple.
Nikde nikdo.
Prošel jsem několik okolních ulic a prostor mezi přístavními budovami. Nikoho, pokud mě vůbec někdo viděl, jsem nezajímal. Mohl jsem jako nečekaný a nechtěný emigrant odejít kamkoliv do vnitrozemí. Uvědomil jsem si, že až mě zabásnou, protože nic jiného se nedá očekávat, leda bych se někde přihlásil sám, s nikým se nedomluvím. Neumím anglicky, německy možná sem tam slovo, ale rozhodně ani jediné ze švédštiny.
Zároveň mi došlo, že i kdybych se nakrásně nějak domluvil, nejsem schopen nikomu vysvětlit, komu jsem se ztratil. Tak jasně. Ztratil jsem se skupině odborářů svazu chemie z Československa. Adresu ani telefonní spojení do Prahy v hlavě nemám, jména, jak jsem si s hrůzou uvědomil, neznám také. Jména si nepamatuji obecně, a tak je bláhové myslet si, že bych snad mohl vědět, jak se kdo jmenuje z vedoucích našeho skvělého zájezdu. Nebo alespoň SPZ autobusu, ne – lituji. A kam vůbec cestujeme? Někam nad Stockholm.
„Poslyšte,“ řekl by mi některý z vyslýchajících švédských policistů, „co vy vlastně víte?“
„Nic,“ řekl bych, pokud bych mu rozuměl. „Nic, jen to, že jsem se ztratil.“ Choval bych se jako malé dítě z mateřské školky.
Ale já to nic nemám komu sdělit. Nikdo si mě nevšímá. Je nedělní ráno a Treleborčané mají zřejmě ještě půlnoc. Motám se ulicemi už asi dvě hodiny. Můj autobus už bude takových sto padesát kiláků v útrobách Švédska. Je mi zima…
Potkal jsem pěknou mladou ženu, která se zastavila u nějakého přístroje na zdi. Myslel jsem si, že je to telefonní budka, protože vyťukávala do klávesnice číslo. Vzápětí jí ale ta domnělá budka vydala několik bankovek. Když odešla, zvědavě jsem si ten zázrak prohlížel. Normální televizní obrazovka s klávesnicí a placaté otvory, do kterých se asi vsunují peníze, nebo mi je ta mašina naopak dá.
Ale já to nic nemám komu sdělit. Nikdo si mě nevšímá. Je nedělní ráno a Treleborčané mají zřejmě ještě půlnoc. Motám se ulicemi už asi dvě hodiny. Můj autobus už bude takových sto padesát kiláků v útrobách Švédska. Je mi zima…
Potkal jsem pěknou mladou ženu, která se zastavila u nějakého přístroje na zdi. Myslel jsem si, že je to telefonní budka, protože vyťukávala do klávesnice číslo. Vzápětí jí ale ta domnělá budka vydala několik bankovek. Když odešla, zvědavě jsem si ten zázrak prohlížel. Normální televizní obrazovka s klávesnicí a placaté otvory, do kterých se asi vsunují peníze, nebo mi je ta mašina naopak dá.
Poodešel jsem, až když si mě podezřele začal prohlížet další zákazník, který si přišel pro koruny. Pro švédské koruny. Já nemám ani ty naše.
Do Prčic!
Zkoumal jsem na jakém principu ta minibanka funguje, když vtom hned vedle mne u chodníku zastavilo auto. Policejní auto. Asi mě někdo napráskal, že se ochomýtám podezřele kolem peněz, které mi nepatří, blesklo mi hlavou.
„God dag. Dina papper, tack!“
A je to tady, nerozumím ani ň.
Zkoumal jsem na jakém principu ta minibanka funguje, když vtom hned vedle mne u chodníku zastavilo auto. Policejní auto. Asi mě někdo napráskal, že se ochomýtám podezřele kolem peněz, které mi nepatří, blesklo mi hlavou.
„God dag. Dina papper, tack!“
A je to tady, nerozumím ani ň.
„Dobrý den. Já nerozumím švédštině,“ říkám. Doufám alespoň, že je to švédština.
„Good day. Do you speak English? Your documents, please!“
To vyjde nastejno. Nemluvím, jen krčím rameny.
„What’s your name?“
Name mně něco říká. Asi chtějí jméno. Beze všeho.
„Jiří Hřebíček.“
„How?“
„Jiří Hřebíček.“
„Jiri Herbicek. Come with us. Are you Czech?“
„Yes, yes,“ říkám snad jediné slovo, které anglicky znám a kývu hlavou.
„All right,“ odpověděl jeden z policajtů a už mě vedou do auta. Docela se do něj těším. Předpokládám, že v jejich prostorném Volvu bude teplo. Je v něm teplo. Tiše klaply dveře a vyjeli jsme. Policejní vůz projel křižovatkou a zamířil podél jakéhosi parku někam do nitra přístavního Trelleborgu.
Ulice je široká. Pás podél parku slouží jako parkoviště. Nyní takřka prázdné, proto nešlo přehlédnout naši parkující KAROSU. I barva seděla. Vědí o mně, čekají na mě, hledají mě!
„Plís, plís! Stop! Majn bus hír!!“ hlasitě jsem prokázal svou schopnost domluvit se i venku. Šermoval jsem rukama, které také mohly být klidně v želízkách. Naštěstí nebyly. Policejní vůz zastavil a zacouval zpět asi padesát metrů, kterými autobus předjel. Dva policisté vystoupili a jeden z nich zaklepal na dveře vozu.
Jak jsem se později dozvěděl, chtěl vědět, zda jim někdo nechybí. Prý ne. Posádka je kompletní. Pchá! Oni o mně, že jim chybím, vůbec nevěděli! Teprve až jsem vystoupil z policejního auta, nastalo v české Karose haló.
„Do boha! To je Hřebíček! Jak to, že je venku? Copak on není s náma v autobuse?“ slyším vzrušené hlasy z nitra Karosy. „Ne. Hřebíček tady fakt není, ale věci tu má,“ potvrzuje jiný hlas.
„Ty, vole, kdes byl?“ vítají mě.
„Nechali jste mě na trajektu. Myslel jsem, že už jste dávno fuč, že už frčíte na Stockholm.“
„Tak to máš fakt štěstí. A my vlastně taky, protože víš, co tě zachránilo?“
„Co?“
„To, že jsme odjeli ze Sassnitsu dřívějším trajektem. Byli jsme proto v Treleborgu o hodně dřív, než bylo dohodnuto s tlumočníkem, nějakým Čechošvédem, emigrantem, který nás bude celou dobu pobytu doprovázet. Sraz s ním byl naplánován na desátou dopolední přesně na tohle místo, kde čekáme. Je třičtvrtě na deset, takže by tu měl každou chvilku být.“
Oddechl jsem si. Kochat se příště budu jen s čistou hlavou. Uvelebil jsem se na svém sedadle a autobus se za chvíli rozjel. Než jsme minuli předměstskou trellebogskou zástavbu, už jsem spal.
„Good day. Do you speak English? Your documents, please!“
To vyjde nastejno. Nemluvím, jen krčím rameny.
„What’s your name?“
Name mně něco říká. Asi chtějí jméno. Beze všeho.
„Jiří Hřebíček.“
„How?“
„Jiří Hřebíček.“
„Jiri Herbicek. Come with us. Are you Czech?“
„Yes, yes,“ říkám snad jediné slovo, které anglicky znám a kývu hlavou.
„All right,“ odpověděl jeden z policajtů a už mě vedou do auta. Docela se do něj těším. Předpokládám, že v jejich prostorném Volvu bude teplo. Je v něm teplo. Tiše klaply dveře a vyjeli jsme. Policejní vůz projel křižovatkou a zamířil podél jakéhosi parku někam do nitra přístavního Trelleborgu.
Ulice je široká. Pás podél parku slouží jako parkoviště. Nyní takřka prázdné, proto nešlo přehlédnout naši parkující KAROSU. I barva seděla. Vědí o mně, čekají na mě, hledají mě!
„Plís, plís! Stop! Majn bus hír!!“ hlasitě jsem prokázal svou schopnost domluvit se i venku. Šermoval jsem rukama, které také mohly být klidně v želízkách. Naštěstí nebyly. Policejní vůz zastavil a zacouval zpět asi padesát metrů, kterými autobus předjel. Dva policisté vystoupili a jeden z nich zaklepal na dveře vozu.
Jak jsem se později dozvěděl, chtěl vědět, zda jim někdo nechybí. Prý ne. Posádka je kompletní. Pchá! Oni o mně, že jim chybím, vůbec nevěděli! Teprve až jsem vystoupil z policejního auta, nastalo v české Karose haló.
„Do boha! To je Hřebíček! Jak to, že je venku? Copak on není s náma v autobuse?“ slyším vzrušené hlasy z nitra Karosy. „Ne. Hřebíček tady fakt není, ale věci tu má,“ potvrzuje jiný hlas.
„Ty, vole, kdes byl?“ vítají mě.
„Nechali jste mě na trajektu. Myslel jsem, že už jste dávno fuč, že už frčíte na Stockholm.“
„Tak to máš fakt štěstí. A my vlastně taky, protože víš, co tě zachránilo?“
„Co?“
„To, že jsme odjeli ze Sassnitsu dřívějším trajektem. Byli jsme proto v Treleborgu o hodně dřív, než bylo dohodnuto s tlumočníkem, nějakým Čechošvédem, emigrantem, který nás bude celou dobu pobytu doprovázet. Sraz s ním byl naplánován na desátou dopolední přesně na tohle místo, kde čekáme. Je třičtvrtě na deset, takže by tu měl každou chvilku být.“
Oddechl jsem si. Kochat se příště budu jen s čistou hlavou. Uvelebil jsem se na svém sedadle a autobus se za chvíli rozjel. Než jsme minuli předměstskou trellebogskou zástavbu, už jsem spal.
