HLUBINY MATEŘSKÉ LÁSKY - napsala Anna Vocelová

„Ano, mami, přijedu zítra na oběd, už jsem ti to potvrzovala předevčírem. A už mi, prosím tě, nevolej dopoledne, víš, že jsem v práci,“ opakuju jako kolovrátek do telefonu, zatímco v kanceláři neonovým zvýrazňovačem podtrhávám nesplněné úkoly z tohoto týdne. 

Vidím černé na bílém, že do příští středy musím mít podanou žádost o grant, opravené dvě studentské práce a stihnout spoustu dalších důležitých maličkostí. 

V rádiu rozjásaný Michal David zpívá „My máme príma rodiče“ a mě polévá horko při myšlence na to, co mě zítra čeká. 

Ani noc probdělá nad opravami faktických nedostatků v diplomce mě nevycucá tolik jako povinná zdvořilostní návštěva u našich a sáhodlouhé nikam nevedoucí debaty s mámou. 

Je mi pětatřicet, ale tváří v tvář jí si stále připadám jako malá holka zahnaná do kouta.

…

„Jak si můžeš dovolit mi tohle říct? To já bych si ke svý mámě nikdy nedovolila!“ zaútočí ve snaze vyvolat ve mně pocit provinění za to, že nenaplňuji její představy o ideální dceři. 

Ani ona je nenaplňovala. 

Babička chtěla, aby po ní převzala vesnickou ordinaci, ale máma si postavila hlavu a zdrhla s modrookým sošným vojákem. Nikdy jí to neodpustila. Byla černou ovcí rodiny. Chlapec ji za chvíli opustil, ale domů se už vrátit nemohla. 

Kdykoli jsem o babičce chtěla vědět víc, zmohla se maximálně na to, aby mi řekla: „No, nebylo to mezi námi růžový a pak prostě umřela moc mladá.“ 

Babička měla nemocné srdce, které v pětačtyřiceti dotlouklo. Nikdy si to nestihly vyříkat, na to byly obě dost tvrdé palice. 

Možná už od té doby máma raději řeší životy jiných, než by řešila ten svůj.
„No jo, my jsme na tebe byli celej život zlí, nikdy jsme tě nepodporovali, s ničím ti nepomohli,“ pronese zčistajasna při jednom z rodinných obědů. Svíčková mi zhořkne v puse a já jen tupě zírám před sebe. „Co mi k tomu řekneš?“
„Nic.“
„No, jasně, najednou mlčíš.“
„Víš, někdy se vyplatí mlčet, kor když víš, že tě ten druhej stejně neposlouchá.“
„Jako že já tě neposlouchám?“
„Možná posloucháš, ale nevnímáš,“ odpovídám klidně, ačkoli mi buší srdce a chce se mi zvracet.
„No jo, já jsem přece úplně blbá, já holt nemám vysokou školu jako ty.“ 

Kdykoli je v úzkých a neví kudy kam, mrští po mně zaklínadlem o absolvovaných vysokých školách, ze kterých se „hlavně nemám zbláznit“. Ze škol jsem se přitom nikdy nezbláznila, zatímco z ní mi ke zbláznění moc nechybí. 

Její negativní energie mě vysává jako nejvýkonnější Eta gratus.
„Víš, co si myslím? Že vysoká škola z tebe lepšího člověka neudělá… A přidej si knedlík!“ pokračuje jakoby nic v sáhodlouhém monologu.
„Nemám chuť, děkuju. Fakt nechápu, jak můžeš během vteřiny přepnout z výčitek na knedlíky.“
„Měla jsi jenom dva, dej si, mám jich dost.“
„Já prostě nechci.“
„Tak jí něco řekni, Karle,“ obrátí se na tátu, který celou dobu sedí v koutě, nic neříká a jen poslouchá proud máminých jedů. Jako celý život.
„Když nechce, tak ji nenuť!“ podpoří mě táta k velké nelibosti jeho velitelky. Můj mozek svádí lítý boj se srdcem – opakuji si, že je to moje matka, kterou bych měla uznávat. Zároveň vím, že se nemůžu dál dusit v pocitech, že jenom já jsem ta špatná.
„Jdu se projít,“ řeknu poté, co domyju nádobí, zatímco naši už svorně leží na kanapi a koukají na Vychytávky Ládi Hrušky.
„A kam jdeš?“ vyzvídá máma.
„Ven.“
„S kým?“
„Sama. Co je ti vůbec do toho?“
„No, snad se můžu zeptat, ne? Stejně si myslím, že půjdeš s nějakou kamarádkou.“
„Mysli si, co chceš.“
„Počkej, teď zrovna pan Hruška dělá něco z PET lahví, to by tě mohlo zajímat, když jsi studovala ty odpady.“
„Ne, nemohlo. Čau.“
„A kdy se vrátíš?“
„Nevím.“

Venku je krásně, potřebuji si vyčistit hlavu. Nemám chuť se s nikým bavit. Sedám si na lavičku u rybníka. Koukám do blba, oddávám se do zpěvu ptáků a po tvářích mi tečou slzy. 

Začíná poprchávat. 

Je čas jít domů a podrobit se další salvě výčitek a nepochopení, kterého se do konce života nezbavím.

…

„Kdes byla?“
„Venku.“
„Tak dlouho? Čekáme na tebe s kafem.“
„To jste nemuseli, víš přece, že kafe nepiju.“
„Nepiješ?“ diví se máma, jako by to slyšela poprvé.
„Ne, mami, kafe nepiju celý život.“
„Aha, no já myslela, jestli jsi náhodou nezačala.“
„Je vidět, jak málo mě znáš. Nevíš, že nepiju kafe, nemám ráda knedlíky, Láďu Hrušku, ani přiblblý seriály. Nevíš ale ani mnohem zásadnější věci a nepřijde ti to divný.“
„Řekni mi, proč ty jsi taková?“ ptá se se slzami v očích.
„Jaká?“
„Taková... No... Taková jiná! Jako moje matka!“ vmete mi do tváře rychlostí světla.
„Prosím?“
„Ty máš jen tu svoji vědu, paní docentko, ale jinak nemáš nic. Nemáš manžela, protože ti nikdo není dost dobrej, nemáš děti. Ty nemáš oproti mně žádný starosti.“
„Co prosím?“ zírám na ni paralyzovaná s otevřenou pusou. Nemá cenu cokoli komentovat.
„No tak, řekni mi na to něco,“ pobízí mě.
„A co chceš jako slyšet? Ano, maminko, máš pravdu, měla jsem zůstat s prvním klukem jen proto, že byl na mě hodnej, vykašlat se na školu jako ty, mít s ním dvě děti a spokojeně okopávat zahrádku?“ spouštím ironicky. „Jenže já tohle nikdy neřeknu. Buhví, jak by to dopadlo, kdybych s ním zůstala. Třeba bych splňovala tvoje představy o ideální rodině, ale rozhodně bych nežila tak zajímavý život, jaký prožívám teď. Ty prostě nikdy nepřijmeš, že já se – na rozdíl od tebe – nenechávám ovlivňovat tím, co by tomu asi řekli sousedi...  že mě nezajímá, co je normální v jejich očích, protože moje oči na svět nahlížejí jinak.“

Vypadá, že neví, co mi na to říct, ale opak je pravdou. Odpověď si najde vždycky. 

„Co je to, prosím tě, za zajímavej život, když máš jenom práci a hejno kamarádů? Žádný zázemí nemáš, žádnou jistotu.“
„Tak třeba mi to hejno kamarádů dává víc podpory než vlastní rodiče!“
„Jak to můžeš říct? Já pro tebe chci přece to nejlepší,“ odvětí ublíženě s lesknoucíma očima.
„Protože je to pravda, kterou ty nechceš vidět. Tebe nezajímá, co chci já. Pro tebe je přijatelný jen to, jak žiješ ty. Vzala sis tátu, přestěhovala se k němu do Kladna, i když jsi věděla, že na Moravě bys byla šťastnější. Držela jsi celý život hubu a krok a polykala slzy jen proto, aby nikdo neviděl, že jsi nešťastná. Aby se snad někdo za plotem nedozvěděl, že si Karlík vzal hysterku! Porodila jsi mu dvě děti, o které ses starala, chodila do práce od šesti do dvou, protože tak se to přece dělá. Akorát ses nedokázala smířit s tím, že děti postupně začaly objevovat jiný svět a začaly si žít po svém.“

„No, já jsem vám tak ubližovala. Nikdy jsem vás nemlátila, tak jakýpak ubližovala.“
„Ne, nemlátila, ale vnucovala jsi nám své představy a dusila nás tím, že mít jiný názor než ostatní, je špatně. Víš, že to je stokrát horší než nějaká ta rána na zadek?!“ 

Dívám se jí zpříma do očí, ve kterých vidím čím dál větší odcizení. Nechápe.
„Víš co, ty si vzpomeneš, až tady nebudeme. Ale to už bude pozdě,“ přechází opět do útoku.
Nemá cenu prodlužovat utrpení. 

„Já už radši půjdu na vlak. Myslím, že jsem se opět dozvěděla víc, než jsem chtěla.“