,,Můžu zloděje identifikovat!“ vysvětluji s nadějí, že bude lehké pachatele dopadnout.
Prsty dál ďobali do kláves a výraz policajta se nezměnil.
,,Je ještě něco, co vám odcizili?“
Ne, to bylo všechno. Ale můžu je identifikovat. Viděla jsem je a pamatuji si auto. Byli ode mne kousek!“
Policajt vrhnul na mne pohled ponad brýle.
,,Spisuji dvě hodiny. Takhle dlouho nevyšetřuji ani vraha.“ A zase ťukání klávesnice.
Nemohla jsem uvěřit že policajt se vyhýbá mé výpovědi. Vzali mi přece všechno důležité. Jsem cizinka a takové kompletní osobní doklady včetně rodného listu jsou velice atraktivní pro zloděje. To přece musí zajímat policií. Fialová knížka, pas, řidičák, rodný list a peníze s mobilem. Jak na potvoru zrovna dnes jsem vyřizovala záležitosti ohledně podnikání a pobytu v ČR.
Po dalším naléhání se policejní úředník v tichosti postavil. Byl vysoký a já mu sahala sotva po ramena. Do rukou bere složku a otvírá ji.
,,Jsou to oni?“
,,Ano!“
Překvapeně jsem zírala do obličejů podruhé.
,,Je to známa banda! Když si vás tam počkali, vědí kde pracujete. Můžou tam na vás čekat znovu. Ještě je chcete identifikovat?“
,,Je to známa banda! Když si vás tam počkali, vědí kde pracujete. Můžou tam na vás čekat znovu. Ještě je chcete identifikovat?“
Mlčela jsem a věděla, že nemám na výběr. Nemohu si dovolit skončit v nemocnici, doma mě čeká malá školou povinná dcerka, kterou hlídá kamarádka. Odcházím jen s tím co mám na sobě, bez peněz, mobilu, dokladů s potvrzením od policie.
Další den jdu do práce raději dříve. Kdo ví, kdo dnes přijde a v kolik. Můj telefon s čísly na klienty je pryč a diář kde mám objednané lidi taky. Budu sedět a čekat. Budu čekat dnes, zítra, pozítří, týden, měsíc než se vytvoří nový diář. Dobrodružství začíná.
Sedím v bance a vysvětluji že mě okradli. Paní s pochopením posouvá ke mně papír, kde se mám podepsat podle vzoru a mezitím vytahuje papír s okopírovanou fotkou.
,,Vy se tu ale na sebe nepodobáte.“ Podezíravě na mě kouká.
No jo, mladé 25 leté děvče, které pracuje v salonu přece nebude několik let nosit stejný účes a make-up. Podepisuji papír podle vzorového podpisu.
,,Váš podpis se ale taky nepodobá.“
Tá vstřícná chápavá paní se mění v policejního úředníka. Podává mi čistý papír a já už beznadějně píšu podpis vedle podpisu. ,,Nemůžeme Vám peníze dát. Vy se na sebe nepodobáte a podpis nemáte taky stejný“.
Odcházím jen s tím co mám na sobě. Bez peněz, mobilu, dokladů s potvrzením od policie.
Ušetřené peníze mezitím došli. Nemohu objednat další klienty, když nevím kdy mi přijdou Ti již objednaní. Šetřím na jídle, domácí úkoly s dcerkou píšeme při svíčkách.
Sedím na cizinecké policii a opět vysvětluji že mě okradli.
Ochotně zaznamenali odcizení. Je to na dobré cestě, pomyslím si.
„Prosím, potřebuji nový doklad.“ Paní se na mě koukne a oznámí, že si musím ale nejdřív vyřídit ostatní doklady a pak mi vystaví novou fialovou knížku což je průkaz pro cizince.
Odcházím opět jen s tím co mám na sobě. Dobrodružství pokračuje.
Sedím v práci a čekám kdo přijde a v kolik. Tipuji jména klientů a plánuji cestu na Slovensko kde musím začít. Vyrážím brzy ráno. Slovenským úřadům vysvětluji že žiju v Čechách a okradli mě. Zařadili mě do skupiny cizinců a proto musím začít na cizinecké policii.
Mlčím.... Cizinec v rodné zemi a cizinec v zemi kde žiju. Vracím se domů do Čech v pozdních hodinách bez ničeho s českým papírem od policie.
Romantické večery pokračují a kapky vosku na domácích úkolech dcerky přibývají. Úroky rostou. Nové klienty pořád nemohu přijat, objednávky jsem měla několik měsíců dopředu. Lidi v salonu řídnou.
Na další cestě po Slovensku vyzvedávám svou matku, která mi musí osobně schválit můj přechodný pobyt u ní.
Po dlouhé cestě si zasloužíme dobrou restauraci. Prostředí a jídlo bylo skvělé. Jenže moje máma ze staré školy pohotově začala schovávat do kabelky nedojedené karbanátky.
Styděla jsem se ale bylo pozdě. Přece to tam nenechá když je to zaplacené.
Když jsme se dostaly do kanceláře, v budově dávno nikdo nebyl. Podepsaly jsme co jsme měly a po třech měsících jsem mávala prvním papírovým potvrzením. Odcházíme a po nás zůstává jen vůně karbanátků.
Přemýšlela jsem jestli jsem tenkrát neměla raději chtít zloděje předvést. Však, směr cesty jsem si už zvolila.
Za další dva měsíce se mi podařilo získat pas a za další měsíc řidičský průkaz.
Po půl roku vyřizování jsem měla vítězoslavný pocit a potřebu oslavit úspěch dobrým obědem ve vyhlášeném motorestu, který je po cestě domů ze Slovenska. Objednala jsem si jídlo a obdivovala krásu dokladů. Radost mi nezkazilo ani menu které si číšník spletl. Byť mi donesl karbanátky.
Po obědě jsem spokojeně postála před motorestem s myšlenkou že opět jsem někdo a ne jenom cizinec. Když vtom mé rozjímání přerušil ten pomýlený číšník.
,,Berte to jako omluvu“ a podává mi do ruky můj pas s řidičským průkazem který jsem zapomněla na stole. Byl to ten nejlepší číšník který mě kdy obsloužil! Vzhlédla jsem k nebi a poděkovala.
Boj o vlastní identitu a opět normální život však tak brzy neskončil.
Tento boj trval necelé dva roky. Za pomoci právnické podpory a korupce byl však cíl dosažený. A já, směr své cesty s vůní karbanátek jsem nikdy nelitovala.
Další den jdu do práce raději dříve. Kdo ví, kdo dnes přijde a v kolik. Můj telefon s čísly na klienty je pryč a diář kde mám objednané lidi taky. Budu sedět a čekat. Budu čekat dnes, zítra, pozítří, týden, měsíc než se vytvoří nový diář. Dobrodružství začíná.
Sedím v bance a vysvětluji že mě okradli. Paní s pochopením posouvá ke mně papír, kde se mám podepsat podle vzoru a mezitím vytahuje papír s okopírovanou fotkou.
,,Vy se tu ale na sebe nepodobáte.“ Podezíravě na mě kouká.
No jo, mladé 25 leté děvče, které pracuje v salonu přece nebude několik let nosit stejný účes a make-up. Podepisuji papír podle vzorového podpisu.
,,Váš podpis se ale taky nepodobá.“
Tá vstřícná chápavá paní se mění v policejního úředníka. Podává mi čistý papír a já už beznadějně píšu podpis vedle podpisu. ,,Nemůžeme Vám peníze dát. Vy se na sebe nepodobáte a podpis nemáte taky stejný“.
Odcházím jen s tím co mám na sobě. Bez peněz, mobilu, dokladů s potvrzením od policie.
Ušetřené peníze mezitím došli. Nemohu objednat další klienty, když nevím kdy mi přijdou Ti již objednaní. Šetřím na jídle, domácí úkoly s dcerkou píšeme při svíčkách.
Sedím na cizinecké policii a opět vysvětluji že mě okradli.
Ochotně zaznamenali odcizení. Je to na dobré cestě, pomyslím si.
„Prosím, potřebuji nový doklad.“ Paní se na mě koukne a oznámí, že si musím ale nejdřív vyřídit ostatní doklady a pak mi vystaví novou fialovou knížku což je průkaz pro cizince.
Odcházím opět jen s tím co mám na sobě. Dobrodružství pokračuje.
Sedím v práci a čekám kdo přijde a v kolik. Tipuji jména klientů a plánuji cestu na Slovensko kde musím začít. Vyrážím brzy ráno. Slovenským úřadům vysvětluji že žiju v Čechách a okradli mě. Zařadili mě do skupiny cizinců a proto musím začít na cizinecké policii.
Mlčím.... Cizinec v rodné zemi a cizinec v zemi kde žiju. Vracím se domů do Čech v pozdních hodinách bez ničeho s českým papírem od policie.
Romantické večery pokračují a kapky vosku na domácích úkolech dcerky přibývají. Úroky rostou. Nové klienty pořád nemohu přijat, objednávky jsem měla několik měsíců dopředu. Lidi v salonu řídnou.
Na další cestě po Slovensku vyzvedávám svou matku, která mi musí osobně schválit můj přechodný pobyt u ní.
Po dlouhé cestě si zasloužíme dobrou restauraci. Prostředí a jídlo bylo skvělé. Jenže moje máma ze staré školy pohotově začala schovávat do kabelky nedojedené karbanátky.
Styděla jsem se ale bylo pozdě. Přece to tam nenechá když je to zaplacené.
Když jsme se dostaly do kanceláře, v budově dávno nikdo nebyl. Podepsaly jsme co jsme měly a po třech měsících jsem mávala prvním papírovým potvrzením. Odcházíme a po nás zůstává jen vůně karbanátků.
Přemýšlela jsem jestli jsem tenkrát neměla raději chtít zloděje předvést. Však, směr cesty jsem si už zvolila.
Za další dva měsíce se mi podařilo získat pas a za další měsíc řidičský průkaz.
Po půl roku vyřizování jsem měla vítězoslavný pocit a potřebu oslavit úspěch dobrým obědem ve vyhlášeném motorestu, který je po cestě domů ze Slovenska. Objednala jsem si jídlo a obdivovala krásu dokladů. Radost mi nezkazilo ani menu které si číšník spletl. Byť mi donesl karbanátky.
Po obědě jsem spokojeně postála před motorestem s myšlenkou že opět jsem někdo a ne jenom cizinec. Když vtom mé rozjímání přerušil ten pomýlený číšník.
,,Berte to jako omluvu“ a podává mi do ruky můj pas s řidičským průkazem který jsem zapomněla na stole. Byl to ten nejlepší číšník který mě kdy obsloužil! Vzhlédla jsem k nebi a poděkovala.
Boj o vlastní identitu a opět normální život však tak brzy neskončil.
Tento boj trval necelé dva roky. Za pomoci právnické podpory a korupce byl však cíl dosažený. A já, směr své cesty s vůní karbanátek jsem nikdy nelitovala.
