27. května 2022

Betonový květ - napsal Jiří B.

Foto: Wikipedie - Petar Milošević
Západní Slavonie, Chorvatsko 1993

„Už jedou,“ houkl jsem na Mattiho dívaje se dalekohledem přes Sávu.
Zahleděl se na druhý břeh
 a jako pravý Fin dlouho mlčel. 
„Snad tady dnes nikdo neumře,“ pronesl po chvíli svým severským basem.
Zamrazilo mě. 
Betonový památník ve tvaru obrovského květu, kam Srbové mířili, stál na chorvatské straně.

Vztahy mezi Chorvaty a Srby nebyly nikdy láskyplné. Někteří lidé se mě po návratu z mise ptali, proč vlastně v bývalé Jugoslávii tato bratrovražedná válka vznikla. Vysvětloval jsem jim, že to není nový konflikt po delším období míru, ale naopak. To jen v dlouhatánském, po staletí trvající krvavém sváru bylo donedávna relativně krátké období klidu. A nyní boj „jen“ pokračuje.

I za druhé světové války stáli Srbové a Chorvati na opačných stranách. Nenáviděli se tak, že dokonce zřizovali vyhlazovací koncentrační tábory. Jeden takový Chorvati postavili u řeky Sávy ve vesnici Jasenovac v západní Slavonii. Drželi v něm primárně Srby.
Teď se blížilo 48. výročí osvobození Koncentračního tábora Jasenovac a Srbové chtěli pod památníkem uctít své povražděné předky. Nás, vojenské pozorovatele OSN, požádali, zda bychom mohli s chorvatskou stranou na jedno odpoledne vyjednat klid zbraní. 
Na první pohled to vypadalo snadně. Zajedeme za Chorvaty a domluvíme to. Srbové žádali zastavení palby na čtyři hodiny. To by nebylo nic nereálného, ale…
Naše „ale“ spočívalo v tom, že bývalý tábor Jasnovac ležel na chorvatské straně na severním břehu řeky Sávy, kterou v tom místě tvoří široký meandr ve tvaru obráceného písmene „U“. Srbové se potřebovali přeplavit z jihu přes Sávu. K tomu chtěli použít dřevěné loďky pro asi patnáct lidí, jenž by postupně kyvadlově vozily Srby sem a tam. Ty, kteří se chtěli poklonit u betonového květu, na sever a ty, kteří již památku padlých uctili, zpět na jižní srbský břeh.

Když jsme viděli situaci na místě, dostali jsme strach. Kolem tábora Chorvati zřídili palebná postavení s lehkými i těžkými kulomety. Asi třicet metrů za nimi výhrůžně čněly obrněné transportéry a bojová vozidla pěchoty. Bylo to, jako kdyby se chystali na regulérní válku. Srbům nevěřili.
Na opačném břehu se do loděk pomalu soukali starci, ženy s dětmi i muži, kteří nesli velké kytice… Všichni beze zbraní.
My jsme zaujali postavení na půl cesty mezi Chorvaty a památníkem. 
Měli jsme fyzicky oddělovat obě strany, aby, nedej Bože, nedošlo k jakémukoliv kontaktu. Měli jsme pět Toyot Landcruiser a na pomoc nám dorazily i dva kanadské obrněné transportéry. Na každém jeden kulomet. To bylo vše. 
Měl jsem tep snad sto dvacet. Jestli dnes někomu rupnou nervy, bude tu masakr.

Srbové disciplinovaně přistávali na severním břehu, pomalu vylézali z lodiček a chodili se mlčky poklonit svým zavražděným krajanům. Všude bylo překvapivé, až nepřirozené ticho. Chorvati je pozorovali dalekohledy, jako by je chtěli nachytat, že u sebe mají zbraně a porušují tak dohodu o příměří. Srbové ale připlouvali neozbrojení.
Vše šlo dobře. Dobře, ale pomalu....
Srbů byly stovky a lodičky řeku křižovaly jen velmi zvolna. Už asi po hodině bylo jasné, že čtyři hodiny stačit nebudou. 
Náš velitel se vysílačkou spojil s oběma protivníky. Srby připravoval na to, že asi nebude možné, aby Sávu překročili všichni, jelikož se to prostě nestihne. Chorvatům avizoval, že možná bude potřeba klid zbraní prodloužit o hodinu či dvě.

Obě strany znervózněly. Ani jedna s návrhem našeho velitele nesouhlasila. 
Blížil se konec čtvrté hodiny, ale Srbové odmítali přerušit přepravu svých lidi k památníku. 
Teď jsme znervózněli my. Zamračený chorvatský velitel vylezl ze svého džípu, nedokouřenou cigaretu vztekle mrštil na zem a vykročil ke mně: „Řekni jim, že když někdo vstoupí na chorvatskou půdu po skončení příměří, budeme střílet.“
Hrklo ve mně. Okamžitě jsem to rádiem zahlásil veliteli akce.
„Neblázněte,“ spustil jsem. „Vždyť jsou to neškodní civilisté. A jsou tam děti! Slyšíš, kapitáne? Děti! Kdybyste chtěli uctít své mrtvé vy, taky byste požadovali jistou vstřícnost a velkorysost“.
„Velkorysost? Od Srbů?!“ Podíval se úkosem na mou vlaječku na rameni: „Ty jsi Čech?“
„Ano, proč?“
„Tak jak můžeš, kurva, chránit ty pravoslavné děvky?!“
„Ja sam UNPROFORac. Ja sam neutralan. Ja zaščičam vaše ljude i ljude ot vašega protivnika. Ja zaščičam mir i pokoj,“ řekl jsem mu rádoby chorvatsky.
Zamračil se: „Jestli překročí čtyři hodiny, tak porušili příměří oni. My pak máme právo reagovat, jak uznáme za vhodné.“ 
Odkráčel. Začínalo jít do tuhého.
Náš velitel nás svolal ke svému džípu. Všem bylo jasné, že čtyři hodiny stačit nebudou a že přesto nesmí dojít ke krveprolití. Dorazily další dva bílé kanadské obrněné transportéry s velkým černým označením „UN“. 
Napětí vzrůstalo.
Velitel, obvykle spíše tichý finský major Matti, promluvil: „Nějaké návrhy, pánové?“
Všichni mlčeli. 
Přihlásil jsem se: „Musíme se postavit mezi ně. Bude to spíš symbolické, ale na personál OSN si střílet nedovolí. Uděláme hradbu z kanadských obrňáků a našich aut. A na tu dlouhou anténu prostředního transportéru pověsíme velkou vlajku OSN, co máme.“
Velitel se rozhlédl po ostatních. Mlčky přikyvovali.
„OK, dejte se do toho“.

Chorvaté nás pozorovali se značným rozladěním.
Jejich velitel ke mně opět přiběhl: „Co to kurva děláte?! Tak přece jenom bráníte ty srbské pičky!“
„Nebráníme Srby. Chráníme neozbrojené civilisty pro případ, že by po nich chtěl někdo střílet. Všichni tady víme, že za čtyři hodiny se to prostě nestihne. Musíme příměří prodloužit. Vám to nijak neublíží. Oni chtějí jen položit květiny. Nic víc! Most jste vyhodili do povětří vy, a proto teď oni musejí do loděk. Buďte, prosím, trochu vstřícní. Za pár dní zase budete potřebovat něco od nás vy.“
„Nevím co!“ vyštěkl Chorvat.
„Nevíš? Tak už vám třeba nepřevezeme nic přes frontu. A jak byl váš kapitán Milan šťastný, když jsem mu doručil z jihu od jeho dcery fotku vnoučka a on se tak dozvěděl, že se stal dědečkem…“
„Jebiga, neser mě, kurva!“ rozbalil si žvýkačku, hodil si ji do úst a chvatně odkráčel.
Myslel jsem, že máme vyhráno.
Za pár minut se však chorvatská obrněná technika dala do pohybu a přijela k nám na nějakých patnáct metrů. Atmosféra jiskřila zhmotněným nepřátelstvím. 
Měl jsem strach. Jedinou naší ochranou byly naše modré barety. My, pozorovatelé, jsme sloužili beze zbraní a naše auta nebyla obrněná.
Srbové dál vystupovali z lodí, jako by se nic nedělo a v tichosti se klaněli u památníku. Pieta a klid, které z nich vyzařovaly, mě ohromovaly. Kytic pod obřím květem úctyhodně přibývalo.
Chorvati stočili své hlavně přímo na nás. Snažili se nás znervóznět a dařilo se jim to. Stál jsem na střeše Toyoty a střídavě sledoval pohyb na řece a chování vojáků. 
Nikdy před tím jsem nezažil, že by na mně z patnácti metrů mířil ostře nabitý kulomet. 
Střelec seděl za ním a kouřil. To bylo dobré znamení. Takže se zatím nechystají k palbě. Na nikoho.
Opět ke mně přikvapil chorvatský velitel: „Tak co?! Ukončíte to vy, nebo to máme ukončit my?!“
Byl rozžhavený do běla. „My fakt ze sebe nenecháme dělat blbce. Obzvlášť ne od těch srbských hajzlů“.
Uklidňoval jsem ho a chlácholil, aby neztratili nervy. Přece jenom mezi jeho vojáky bylo dost kluků, kteří ve válce o někoho přišli. Většinou rukou Srbů.
Nedal si říct a neustále na mně agresivně naléhal.
Už jsem nevěděl, jak dál, tak jsem rezignovaně ironicky spustil: „Tak jo, začněte střílet! Nic strašného se vám neděje. Oni jen pokládají květiny a za chvíli odjedou. Ale jo, začněte střílet. Na ně! Na nás! Do toho!“
Zarazil se. Nečekal, že na něj nastoupím.
Pokračoval jsem: „Ale to si, milý kapitáne, zpečetíš svůj osud! Střelba na civilisty. Válečný zločin! Střelba na neutrální neozbrojený personál OSN. Válečný zločin! A jednou tahle válka skončí. A pak ty skončíš taky! Ale u Mezinárodního soudu v Haagu a po něm v kriminále. Na doživotí. To fakt chceš?!“ Poslední slova už jsem skoro křičel.
Hleděl na mě nevěřícně, s pohledem plným mrazivé nenávisti a v hlavě mu to šrotovalo. Neříkal nic. Uvědomil si, že mám pravdu.
Mezitím se žhavily telefonní linky mezi Velitelstvím UNPROFOR v Zagrebu a Velitelstvím Hrvatske vojske v Nove Gradišce, pod které zdejší vojáci spadali. Občas zachrčela vysílačka v našich bílých autech, občas ve vozidlech s maskáčovou kamufláží.
 
Po šesti hodinách a dvaceti pěti minutách vysedl poslední Srb z poslední loďky na jižním, srbském, břehu. Počkali jsme ještě asi deset minut, než všichni zmizeli v lesíku za řekou.
Spadl mi ze srdce kámen velký jako betonový květ. 
Slezl jsem ze střechy našeho Landcruiseru a mávnul na Kanaďany, že je vše oukej: „Thank you very much for your support, sergeant.“
Seržant se usmál a zvedl ruku na pozdrav: „Glad we could have helped, sir.“
Nemluvný Matti svou angličtinou se silným finským přízvukem pomalu pronesl: „Pánové, na základně vás zvu na pivo! Dnes si ho obzvlášť zasloužíme. Dnes nám nikdo nezemřel...“ Odmlčel se a po chvíli dodal: „Přece jen má naše práce smysl.“

Otočil jsem se směrem k Chorvatům. 
Kapitán na mně vztyčil prostředníček a vyrazil se svými transportéry zpět na sever.

Foto: Wikipedie - Bern Bartsch
































































































































Původní verze:


Vztahy mezi Chorvaty a Srby nebyly nikdy láskyplné. Někteří lidé se mě po návratu z mise ptali, proč vlastně v bývalé Jugoslávii tato bratrovražedná válka vznikla. Vysvětloval jsem jim, že to není nový konflikt po delším období míru, ale naopak. To jen v dlouhatánské, po staletí trvající válce, bylo do nedávna relativně krátké období klidu. A nyní válka „jen“ pokračuje.

Za Druhé světové války stáli Srbové a Chorvati taky na opačných stranách a bojovali proti sobě. Nenáviděli se tak, že dokonce zřizovali koncentrační tábory se vším všudy. Jeden takový Chorvati postavili u řeky Sávy ve vesnici Jasenovac v západní Slavonii. Drželi v něm primárně Srby.

Teď se blížilo 48. výročí osvobození Koncentračního tábora Jasenovac a my, vojenští pozorovatelé OSN, jsme dostali požadavek od srbské strany, zda bychom mohli s Chorvaty na jedno odpoledne vyjednat klid zbraní. Srbové chtěli v Jasenovci uctít památku svých povražděných předků.

Na první pohled to vypadalo snadno. Pojedeme za Chorvaty a dojednáme to. Srbové žádali zastavení palby na čtyři hodiny. To by nebylo nic nereálného, ale…

Asi všechno na světě má své „ale“. Naše „ale“ spočívalo v tom, že bývalý Koncentrační tábor ležel na severním břehu řeky Sávy, kterou v tom místě tvoří široký meandr ve tvaru obráceného písmene „U“. Tábor leží na chorvatské straně a Srbové se budou muset přeplavit ze svého území přes Sávu. Použít k tomu chtěli dřevěné loďky pro asi patnáct lidí. Ty by postupně kyvadlově vozily Srby sem a tam. Ty, kteří se chtěli poklonit u památníku ve tvaru obrovského betonového květu na chorvatskou stranu, a ty, kteří již památku uctili zpět na jižní břeh Sávy.

Když jsme viděli situaci na místě, dostali jsme strach. Kolem tábora Chorvati rozestavěli kulometná hnízda s lehkými i těžkými kulomety. Asi padesát metrů za nimi stály obrněné transportéry a bojová vozidla pěchoty. Bylo to, jako kdyby se chystali na regulérní válku. Srbům neveřili.

Na opačném břehu se do loděk začali pomalu soukat, ženy, děti, starci i muži s kyticemi v rukách… Všichni beze zbraní.

My jsme stáli mezi Chorvaty a koncentračním táborem. Měli jsme fyzicky oddělovat obě strany, aby, nedej Bože, nedošlo k jakémukoliv kontaktu. Měli jsme pět Toyot Landcruiser a na pomoc nám přijely dva kanadské obrněné transportéry. Na každém jeden kulomet. To bylo vše. Měl jsem tep snad sto dvacet. Jestli teď někomu rupnou nervy, bude tu masakr.

Srbové disciplinovaně přistávali na severním břehu, pomalu vylézali z lodiček a chodili se mlčky poklonit svým zavražděným předkům. Všude bylo překvapivé, až nepřirozené ticho. Chorvati je pozorovali dalekohledy, jako by je chtěli nachytat, že u sebe mají zbraně a porušují tak dohodu o čtyřhodinovém příměří. Srbové ale přijížděli neozbrojení.

Vše šlo dobře. Dobře, ale pomalu. Srbů byly stovky a lodičky řeku křižovaly jen zvolna. Už asi po hodině bylo jasné, že čtyři hodiny stačit nebudou. Náš velitel začal vysílačkou komunikovat s oběma stranami. Srby připravoval na to, že asi nebude možné, aby Sávu přejeli všichni, jelikož se to prostě nestihne. Chorvatům avizoval, že možná bude potřeba příměří prodloužit o hodinu či dvě.

Obě strany znervózněly. Ani jedna s návrhem našeho velitele nechtěla souhlasit. Blížil se konec čtvrté hodiny, ale Srbové nechtěli přestat své lidi převážet ke koncentračnímu táboru. Teď jsme znervózněli my. Zamračený Chorvatský velitel vylezl ze svého džípu, rozkouřenou cigaretu vztekle mrštil na zem a vykročil ke mně.

„Řekni jim, že když někdo vstoupí na Chorvatskou půdu po skončení příměří, budeme střílet. Hrklo ve mně. Okamžitě jsem to rádiem zahlásil veliteli akce.

„Neblázněte,“ spustil jsem. „Vždyť jsou to neškodní civilisté. A jsou tam děti! Slyšíš, kapitáne? Děti! Kdybyste chtěli uctít své mrtvé vy, taky byste požadovali jistou vstřícnost a velkorysost.“

„Velkorysost? Od Srbů?!“

Podíval se úkosem na mou vlaječku na rameni: „Ty jsi Čech?“

„Ano, proč?“

„Tak jak můžeš, kurva, chránit ty pravoslavné děvky?!“

„Ja sam UNPROFORac. Ja sam neutralan. Ja zaščičam vaše ljude i ljude ot vašega protivnika. Ja zaščičam mir i pokoj,“ řekl jsem mu rádoby chorvatsky.

Podíval se na mě: „Jestli překročí čtyři hodiny, tak porušili příměří oni. My pak máme právo reagovat, jak uznáme za vhodné.“ Odešel. Začínalo jít do tuhého.

Velitel si nás svolal ke svému džípu. Všem bylo jasné, že čtyři hodiny stačit nebudou a že nesmí dojít ke krveprolití. Dorazily další dva bílé kanadské obrněné transportéry s velkým černým označením „UN“. Napětí vzrůstalo.

Velitel, obvykle spíše tichý finský kapitán Matti, promluvil: „Nějaké návrhy, pánové?“

Všichni mlčeli. Přihlásil jsem se: „Musíme se postavit mezi ně. Bude to spíš symbolické, ale na personál OSN si nedovolí střílet. Uděláme hradbu z kanadských obrňáků a našich aut. A na tu dlouhou anténu prostředního transportéru pověsíme tu velkou vlajku OSN, co máme v autě.“

Velitel se rozhlédl po ostatních. Mlčky přikyvovali.

„OK, dejte se do toho.“

Chorvaté nás pozorovali se značným rozladěním.

Jejich velitel ke mně opět přišel.

„Co to, kurva, děláte?!“ řekl výhrůžně„Tak přece jenom chráníte ty srbské pičky!“

„Nechráníme Srby. Chráníme neozbrojené civilisty pro případ, že by po nich chtěl někdo střílet. Všichni tady víme, že čtyři hodiny prostě stačit nebudou. Musíme příměří prodloužit. Vám to nijak neublíží. Oni chtějí jen položit květiny. Nic víc. Most jste vyhodili do povětří, a proto teď musejí na loďkách. Buďte, prosím, trochu vstřícní. Za pár dní zase vy budete potřebovat něco po nás.“

„Nevím co!“ vyštěkl Chorvat.

„Nevíš? Tak třeba už nepřevezeme ani jeden dopis vašim příbuzným přes frontu. A jak byl váš kapitán Milan rád, když jsem mu přivezl dopis z jihu a on se dozvěděl, že se stal dědečkem…“

„Jebiga, neser mě, kurva!“ rozbalil si žvýkačku, chvatně si ji hodil do úst a briskně odkráčel.

Myslel jsem, že máme vyhráno. Za pár minut se však chorvatská obrněná technika dala do pohybu a přijela k nám na nějakých patnáct metrů. Atmosféra jiskřila zhmotněným nepřátelstvím. Měl jsem strach. Jediné, co nás chránilo, byl náš modrý baret. My, pozorovatelé, jsme totiž sloužili bez zbraně a naše auta nebyla obrněná.

Srbové dál vystupovali z lodí, jako by se nic nedělo a v tichosti se klaněli u památníku. Pieta a klid, které z nich vyzařovaly, mne ohromovaly. Kytic pod obřím betonovým květem úctyhodně přibývalo.

My jsme stáli před hlavněmi Chorvatů, kteří se nás snažili znervóznět. Dařilo se jim to. Stál jsem na střeše Toyoty a střídavě sledoval pohyb na řece a chování Chorvatů. Nikdy před tím jsem nezažil, že by na mně z patnácti metrů mířil ostře nabitý kulomet. Střelec seděl za ním a kouřil. To bylo dobré znamení. Takže se zatím nechystají k palbě. Na nikoho.

Chorvatský velitel za mnou přišel s výhrůžkami ještě dvakrát. Uklidňoval jsem ho a chlácholil, aby neztratili nervy. Přece jenom mezi jeho vojáky bylo dost kluků, kteří někoho ve válce ztratili. Většinou rukou Srbů.

Mezitím se žhavily telefonní linky mezi Velitelstvím UNPROFOR v Zagrebu a Velitelstvím Hrvatske vojske v Nove Gradišce, pod které chorvatští vojáci spadali. Občas zachrčela vysílačka v našich autech, občas u Chorvatů.

Po šesti hodinách a dvaceti pěti minutách vysedl poslední Srb z poslední loďky na jižním, srbském, břehu. Počkali jsme ještě asi deset minut, než všichni Srbové zmizeli v lesíku za řekou.

Spadl mi kámen ze srdce. Slezl jsem ze střechy našeho auta a mávnul na Kanaďany, že je vše „oukej“: „Thank very much you for your support, sargeant.“

Usmál a zvedl ruku na pozdrav: „Glad we have helped“.

Otočil jsem se směrem k Chorvatům. Chorvatský velitel na mně vztyčil prostředníček a nechal nastartovat svůj obrněný transportér. Jejich konvoj odjel. My za pár minut taky.

Dorazili jsme na základnu a Matti svou angličtinou s nenapodobitelným finským přízvukem zvolal: „Pánové, je čas na pivo! Dnes si ho obzvlášť zasloužíme. Dnes nikdo nezemřel. Naše práce má smysl.“ A otevřel ledničku.

„Nemáš tam radši něco ostřejšího?“ zasmál se kolega z Dánska…