BERUŠKA - napsal Vojtěch Polák

Určitě se divíte, který člen z mé rodiny se jmenuje po takovém drobném hmyzu se sedmi tečkami na zádech. Není to žádná přezdívka ani překlep. Beruška je babiččina fenka. Babička ji pořád chválí, jak se k ní hezky lísá, jak si hezky hraje v pelechu s hračkami a prosí, když má chuť na pamlsek. Nenechte se, ale mýlit jejím roztomilým jménem a chováním. I v takovém malém stvoření se skrývá kus čerta.

Vždy, když nás přijdou navštívit, tak babička Berušku odepne z vodítka. V tu ránu prosviští skrz kuchyň a vyskočí na gauč, který je o dvě hlavy vetší jak ona, mezi bráchu a tátu. Teď začíná drbací rozkoš. Beruška se rozplácne jako měkký sýr. Řeč jejího těla jasně říká ,,vem si mě“. Brácha ji začne drbat na zadku a táta za ušima. Když slastné přivítání skončí, tak Beruška vyrazí na výzvědy do kuchyně. Vyluxuje tam všechny drobečky a vrací se za námi do obyváku. V tu chvíli se z malého jorkšíra stane upištěné morče, které vás svým omrzováním nenechá v klidu dojíst váš zákusek ke kafi. Od každého si nakonec vydobije kus nějaké mňamky, až na mě. Beruna moc dobře ví, že na mě její kňučení neplatí.
Když si nacpe pupek, tak přichází čas na šlofíka. Jenže Beruška si nemůže lehnout na zem jako normální pes. Ona se musí nacpat do té nejužší skuliny mezi mamkou a babičkou a čeká až se jí uhnou, aby obsadila chlupatý polštář, který si oblíbila.
Běda tomu, kdo se na ni v tuhle chvíli pokusí sáhnout. Natáhnete k ní ruku a v tu ránu jí zrudnou oči, vycení tesáky a vyletí po vašich prstech jako piraňa lačnící po kusu šťavnatého masa. ,,Když po tobě takhle vyjede, tak ji čapni a pleskni, ať ví, že to nesmí dělat,“ poučuje mě babička. ,, Já na tu obludu nebudu sahat.!“ Odpovídám babičce. V tu ránu Berunu, ale odchytí mamka, a to se z krvelačné příšery stává znovu hodný brouček co si chce nechat podrbat pupek.
Po odpoledním odpočinku berou mamka s babičkou Berušku za odměnu na procházku. Ale její výraz říká, že je to pro ní spíš za trest. Pomalu nevyjde ani ze dveří a už ze sebe dělá nehybnou psí sochu. Babička ji musí vždy kus popotáhnout, aby Beruně došlo, že nemá šanci a prostě musí obejít kolečko kolem naší vesnice. 

Cestou si s ní mamka snaží hrát. Jenže to v Beruščiných očích vidíte ryzí nezájem. Jakoby její výraz ve tváři říkal: ,,Jestli tě baví běhat do kopce, tak si posluž, ale já se kvůli tomu namáhat nebudu.“ 

Když ale na kraji cesty spatří hromadu hnoje, tak stačí lusknout prstem a v mžiku se tam rochní. Po návratu z procházky na ni čeká mokrá lázeň, kterou nesnáší.
,,Můžeš si za to sama, ty čuně jedno,“ říká jí babička když čistí její kožich. Po koupeli Beruška běží naštvaná do boudy a do konce dne nevystrčí čenich.