.jpg)
Přestože počasí nezvalo k projížďce na koních, v Loučenských stájích bylo od časného rána rušno. Kníže Alexandr se svým přítelem princem Hohenlohe a ostatními přáteli se chystají na vyjížďku. Nenechávají se odradit nesouhlasnými výrazy přihlížejícího podkoního a zahradníka Milla. „Pane, počasí dnes k jízdě vskutku nevhodné,“ zkouší knížete varovat Mill.
Sotva to dořekl, dveře do stáje prudce rozrazil poryv větru. Alexandr se ani neohlédl a s klidem v hlase pronesl „Mille, je chvályhodné, že se mě snažíte odradit a obzvlášť má matka by vaši starost jistě ocenila. Důvěřujte mi však trochu. V místních lesích se vyznám lépe než v některých křídlech zámku.“ Spiklenecky mrkl a vydal se s připraveným koněm ven ze stáje.
Nespoutané, veselé mladé muže plné nadšení a touhy po dobrodružství není možné zastavit dobře myšlenou radou a už vůbec ne varováním před nebezpečím. Jako vždy zvítězila vášeň pro pobyt v sedle. Jsou odhodlaní překonat každou nástrahu počasí.
Toulky okolní krajinou lesem
Od severu se zdvihl prudký vítr a listím se ozvaly první
dopadající kapky deště. Okolní stromy najednou vypadaly, jako by se les roztančil. Tu a tam odlétla ve víru vichřice větev. Alexandr
zastavil družinu zdviženou pravicí a rázně pokynul k návratu. Nejprve to
vypadalo na běžný déšť, jenž s sebou přinesl vítr, ale krápání brzy přešlo do
vytrvalého lijáku a místo lesní cesty byla vidět jen vodní clona. Všichni
jezdci jeli jako jeden muž, soustředění pouze na pár metrů země před sebou. Pršelo
nepřetržitě a hustě. Déšť mimořádně zesiloval a jízda na koni se stávala
náročnější. Koňská kopyta klouzala o promáčenou cestu.
Cesta zpět se zdála nekonečnou. Alexandrovi blesklo hlavou,
že se všichni závratnou rychlostí blíží ke srázu. Než stihl cokoli udělat, uslyšel
koňské zaúpění současně s tupým výkřikem jednoho z jezdců. Prudce
zatáhl za otěže a nutil svého koně k zastavení. Netušil, kdo z jeho přátel
se řítí srázem dolů a najednou jakoby neslyšel burácející krajinu, hlasité
zastavování ostatních ani hrom, který právě zaduněl, ale jen svůj vlastní zrychlený
dech. Váhal jen chvíli, jen tak dlouho, než přišel na nejkratší cestu na dno
srázu. O pár okamžiků později po obratném seskoku ze sedla odvracel od země
tvář prince Hohenlohe. S odhodláním a zároveň opatrně otočil zablácené
tělo svého přítele. Krátký, téměř neslyšný výdech, jež vyšel z jeho plic,
zněl Alexandrovi jako rajská hudba. S úlevou ze zjištění, že princ žije,
jej začal prohmatávat, aby zjistil, jak je zraněný. Zdánlivě děsivý pád skončil
zlomenou nohou a pár odřeninami.
Netuší, že do dveří právě vstoupila jeho nastávající.
