Je pravda, že někdy je to pohodlné. Zvláště při dlouhé jízdě, a když máte nové boty, které tlačí. Taky jsem si je jednou na chvíli sundala, abych si ulevila. Bylo to v Ekvádoru a absolvovala jsem tenkrát přejezd z hlavního města Quito na jih do lázeňského městečka Baňos. Když jsem je znovu nazula, s nevolí jsem zjistila, že se mi začíná rolovat vrchní část vložky v botě. U tak drahých bot, jako byly mé nové goretexky, mi to přišlo dost mrzuté. A to jsem je měla prvně na nohou. No, ale nechtělo se mi je zase sundávat a rovnat. Byla jsem ráda, že jsem je pod tou sedačkou zašněrovala.
Rozhodla jsem se ten cíp rozprostřít a uhladit vytrvalým cvičením prstů u nohou. Než jsme vystoupili z autobusu, už jsem o problému nevěděla.
Dorazili jsme do cíle. Následoval průzkum městečka, večeře a hledání ubytování. Až později jsem si mohla zase svoje neprošlápnuté boty sundat. V ten moment se ovšem pokojem rozlinul puch takové intenzity, že by mohl konkurovat oddělení patologie po odstávce elektřiny. V levé botě jsem měla dokonalý výlisek mrtvé ještěrky.
Vložku v botě jsem tedy měla v pořádku, ale žádnou úlevu mi to nepřineslo. Ta-tam byla vůně nových bot. Vyžehlená ještěrka i s mými ponožkami šly okamžitě do koše, zatímco botu jsem důkladně prolila voňavkou. Tím jsem ale neposloužila ani botě, ani voňavce. Spolehlivá čichová paměť mi neoddělitelně navázala pach rozkládající se ještěrky s odérem parfému a všem zúčastněným se obracel žaludek naruby, jakmile jsem jej použila. Flakonek následoval osud ještěrky s ponožkama. Okolí bylo vděčné za mé vlastní pižmo a moje goretexky mi naštěstí na čerstvém ekvádorském vzduchu do pár dnů milosrdně vyčichly samy.
Jakkoliv je to dneska úsměvný příběh, tehdy jsem z toho měla trauma. Naštěstí ne doživotní. Což se o té ještěrce říci nedá…
Dorazili jsme do cíle. Následoval průzkum městečka, večeře a hledání ubytování. Až později jsem si mohla zase svoje neprošlápnuté boty sundat. V ten moment se ovšem pokojem rozlinul puch takové intenzity, že by mohl konkurovat oddělení patologie po odstávce elektřiny. V levé botě jsem měla dokonalý výlisek mrtvé ještěrky.
Vložku v botě jsem tedy měla v pořádku, ale žádnou úlevu mi to nepřineslo. Ta-tam byla vůně nových bot. Vyžehlená ještěrka i s mými ponožkami šly okamžitě do koše, zatímco botu jsem důkladně prolila voňavkou. Tím jsem ale neposloužila ani botě, ani voňavce. Spolehlivá čichová paměť mi neoddělitelně navázala pach rozkládající se ještěrky s odérem parfému a všem zúčastněným se obracel žaludek naruby, jakmile jsem jej použila. Flakonek následoval osud ještěrky s ponožkama. Okolí bylo vděčné za mé vlastní pižmo a moje goretexky mi naštěstí na čerstvém ekvádorském vzduchu do pár dnů milosrdně vyčichly samy.
Jakkoliv je to dneska úsměvný příběh, tehdy jsem z toho měla trauma. Naštěstí ne doživotní. Což se o té ještěrce říci nedá…
Původní verze:
O dědovi, exotice a drahých botách
V rámci svého domácího úkolu bych vás ráda seznámila s mou nejzajímavější turistickou expedicí, a to s velmi výjimečnou výpravou do Ekvádoru.
Cesta do Jižní Ameriky, před 20i lety, kdy jsem ji absolvovala, byla již sama o sobě výjimečným počinem. Podivuhodné se mohlo zdát i složení výpravy - účastníky jsme byly já a můj manžel, mé dvě stejně staré sestry, a můj 60iletý tatínek, který zdaleka nebyl žádným trpěným přívěskem - naopak o něj při této cestě šlo především. Tatínek totiž tento třítýdenní výlet dostal jako dárek ke svým kulatým narozeninám… Byl to výlet do jeho rodné země, kam se měl znovu podívat po 40i letech života v České Republice…
Jen pro vysvětlení, nejsme indiánského původu. Můj český dědeček a německá babička utekli před hospodářskou krizí v 30. letech minulého století do Jižní Ameriky, kde se jim při pokusu o nový život narodil tatínek, a kde ho vychovávali do jeho 20 let. Na stáří se pak vrátil děda se svou rodinou zpátky do Čech.
Každému čtenáři musí být teď jasné, že tento typ zážitku nelze vměstnat na jednostránkový formát. Nicméně zatímco svou pestrostí tento námět zcela určitě nevyhovuje předepsané velkosti zadaného úkolu, co se týče zajímavosti, mohla bych při svém vyprávění skončit už jen u obyčejné přepravy meziměstským autobusem.
V první řadě v Ekvádoru většinou narazíte na nepřehledné autobusové nádraží, kde stěží najdete jakékoliv informace. Nezbývá, než se zeptat místních postávajících mladíků, resp. zpravidla býváte ochotně osloveni jako první. Jakmile vypustíte z úst název cílové stanice, okamžitě se dozvíte nejen to, že samozřejmě odtud hledaný autobus jede, ale hlavně vám velmi dramaticky naznačí, že ten autobus právě odjíždí a je nutné si popoběhnout, abyste ho ještě stihli. Řidič, který už má nastartováno, na vás počká, ochotně vás usadí, zkasíruje, a pak vás v tom nastartovaném autobuse nechá sedět ještě dobrých 30-40 minut, dokud neuzná, že autobus je dostatečně plný na to, aby se mu vyplatilo vyjet. Spěch od naháněčů je očividně jen snahou nepřijít o zákazníka a dohazovačské rito… nicméně i při stále týž zkušenostech jsme si vždycky raději popoběhli. Člověk nikdy neví…
Že se z autobusu na každé zastávce stává prodejní a předváděcí koutek, kde nám prodavači se zbožím zavěšeným kolem celého těla nabízeli pití, různé druhy jídel a pochutin, suvenýry nebo voňavky, to nás nepřekvapilo. O tom jsme byli obeznámeni z různých cestovatelských reportáží… Že spolu s vámi cestují v autobuse i kozy a slepice, to byl sice velmi netradiční a milý zážitek, ale také nikterak překvapivý. Více už nás zaskočilo, když si náš autobus stopl jakýsi místní motorkář a chlapi z autobusu bez problému vyskočili ven a stopaře i s jeho mašinou narvali mezi sedadla.
Dalším překvapením pro mne bylo, když jsem po příjezdu do cíle nenašla svou bundu, kterou jsem si uložila nad sebe do odkládacího prostoru. Ovšem zpětně na tom nic překvapivého neshledávám, vlastně i o tomto jsme byli informováni z cestovních bedekrů… Úplně největší zážitek z této konkrétní cesty mě ale čekal až později.
Speciálně na tuto výpravu jsem si pořídila nové goretexové boty, které mě měly provázet jak na horské túry, tak na výpravy do džungle, a vůbec… Při delším sezení bez pohybu mě boty začaly tlačit, takže jsem si je na chvíli sundala, abych si ulevila. Po obutí jsem s nevolí zjistila, že se mi začíná rolovat vrchní část vložky v botě, což mi u tak drahých bot hned při prvním nošení přišlo dost mrzuté. Ale protože se mi nechtělo je přešněrovávat, rozhodla jsem se ten cíp rozprostřít a uhladit vytrvalým cvičením prstů u nohou. Než jsme vystoupili z autobusu, už jsem o problému nevěděla. Dorazili jsme akorát do městečka Baňos, kde se tatínek narodil a vyrůstal. A protože trval na tom, že musí své přátele překvapit, následoval průzkum městečka s vyptáváním se na jejich rodiny. Až později odpoledne jsme se zabydleli v hotelu jednoho z těchto překvapených přátel a já si mohla zase sundat neprošláplé boty. V ten moment se ovšem pokojem rozlinul puch takové intenzity, že by lehce mohl konkurovat celému patologickému oddělení po odstávce elektřiny. V levé botě jsem měla dokonalý výlisek mrtvé ještěrky.
Zážitek to byl tenkrát opravdu silný a jakkoliv pro ostatní velmi zábavný, já jsem z toho měla slušné trauma. Ponožky šly samozřejmě okamžitě do koše, zatímco botu jsem důkladně prolila svou voňavkou, čímž jsem neposloužila ani botě, ani voňavce. Spolehlivá čichová paměť nám neoddělitelně navázala pach rozkládající se ještěrky s odérem parfému a všem se nám obracel žaludek naruby, jen jsme ucítili její slabý závan. Voňavka tedy následovala osud ponožek, rodina byla vděčná jen za mé osobní pižmo a moje goretexky mi naštěstí na čerstvém ekvádorském vzduchu do pár dnů milosrdně vyčichly samy.
No a tímto nezapomenutelným uvítáním nám začal překrásný pobyt v Baňos, kde jsme s báječnými lidmi mohli poznávat místní kulturu, krásnou exotickou přírodu a hlavně velmi zajímavou historii taťkovy rodiny a taťkového dětství, kterou jsme do té doby a v takové míře vůbec neznali.
