Háčky k Ondřejově povídce Úspěšný lov

Liška

Čekám. Vítr se prožene jehličím, opře se do posedu. Dřevo zapraská. V hledí se náhle mihne zrzavý stín a ztratí se v křoví. Nedýchám. Pomalu puškou přejíždím po okolí, když v tom se na malé mýtince objeví liška. Bezstarostně, vstříc mé pušce. Ani se nehne, čeká. 

Nevystřelím. Zastaví mě vzpomínka. 

Do těchto zakalených očí jsem už hleděl. Bylo to dávno, byl jsem dítě.

Šimon Pravda

Zadání: 

Napište poustavější úvod k příběhu Ondřeje Radila Úspěšný lov.

Lov

Afektovaná fistule už deset minut vede užvaněný monolog o tom, jak se jí hnusí myslivci - vrazi.
Já a moje fantazie ale pozvolna opouštíme společnost. Jsem zase malej, s dědou, na posedu. Za chvíli bude svítat. Je mi strašný vedro z oblečení, do kterýho mě pro jistotu, abych nenachlad, narvala „Bábinka“, a dělám, co můžu, abych se dědy na něco neptal, abych nepoklepával nohou nebo abych si nezačal třeba pobrukovat.
Z remízku vychází liška. Děda mlčky zamíří.

Marek Fajfr 

Někdy vyhraje příroda

Hledím pušky jsem pozoroval srnce dole na mýtině. Zadržel jsem dech a vystřelil. A minul jsem. Ale to nevadí. Jak říkal můj děda, někdy vyhraje příroda.
K myslivosti mě přivedl on, když jsem byl ještě malý. Chodívalo lesa každý večer a když mu přišlo, že jsem na to připravený, vzdal mě konečně s sebou. Babča mě oblékla do teplého oblečení a vyrazili jsme přesně v šest. Cesta na posed…

Lucie Jarešová  

První lov s dědečkem

Po hodinovém lovu lišky, který byl fakt divoký, jsem byl celý zpocený a žíznivý. V tom jsem spatřil pařez, shodil jsem baťoh a konečně jsem si sedl. Natáhl jsem nohy, zvedl hlavu k nebi a konečně v klidu se napil. V té chvilce jsem si vzpomněl, kdy jsem po prvé šel na lov s dědečkem. Bábinka mi řekla, abych si vzal teplé oblečení, zabalila nám svačinu s pitím a popřála lovu zdar. Dědeček byl zkušeným myslivcem a tak mi cestou vyprávěl zkušenosti, na co si mám dát pozor a jakým způsobem lišku obelhal.
Lucia Rimarčíková

Původní Ondřejova verze:

Úspěšný lov
Jako malý kluk jsem vždy část léta trávil u svého dědy na jeho hájovně v jižních Čechách. Ve vzpomínkách mi už nezůstává téměř nic konkrétního, pouze vjemy. Vjemy horkého léta, mojí dětské zvědavosti a v neposlední řadě vjem večerních odchodů mého dědy na lov. Můj děda byl totiž vášnivý lovec. A já k němu vzhlížel. Byl to můj hrdina.
„Bábinko, nachystej Ondráškovi teplé oblečení. Půjde se mnou na srnce.“ řekl jednoho odpoledne z ničeho nic děda a odešel ke skříni na zbraně. Říkal mi Ondrášku. Často ve spojení s výtkou ať neklepu nohou. Byl jsem totiž dosti neklidné dítě. „Tumáš dalekohled a jdi se připravit. V šest musíme vyrazit.“
A tak se taky stalo. V šest jsme se vydali do lesa na nedaleký posed. Už za brankou mi děda špitnul ať mlčím a jsem potichu. Byl jsem nadšený. Na den, kdy mě děda vezme s sebou na srnce jsem čekal dlouho. Šli jsme podél lesa. První byl děda a já za ním. Oči jsem měl přilepené na jeho flintě a představoval si jaké to asi bude. Zároveň mi však bylo horko, jak jsem byl nabalený. Děda nechtěl, abych v chladném večeru nastydnul, ale mě to oblečení děsně štvalo.
Vylezli jsme na posed. Seděli jsme potichu vedle sebe a pozorovali pole před námi. V tom tichu jsem vnímal každý zvuk a moje dětská fantazie pracovala na plné obrátky. V každém šustnutí jsem hned viděl orla, medvěda, jezevce, tygra. Prostě všechno možné, co však ve skutečnosti bylo nemožné. 

Čekání bylo nekonečné. A hlavně to mlčení. 

Měl jsem v hlavě tolik otázek a těšil se až ten lov začne. 

 Rád bych řekl, že jsme takto seděli třeba dvě hodiny, ale pravdou je, že nemám vůbec tušení. Neměl jsem ho ani tehdy. Čas se táhnul jako žvýkačka na botě a já se začínal nudit. 

Najednou mi děda sáhnul na koleno. Otočil jsem se na něj a on ukázal do pole před námi a podal mi dalekohled. Liška!!! Chtěl jsem nadšením vykřiknout. Pomyslel jsem si, jak to asi bude vypadat. Představoval jsem si dědu, jak kovboje, který bude střílet, dokud lišku nedostane. 

Bylo to ale úplně jinak. Šlo to všechno ráz na ráz. Děda vzal pomalu do ruku flintu a zamířil. Pak jsem slyšel jen cvaknutí a obrovskou ránu. 

Byla to rána jako z děla a já se vzrušením klepal. To byl konec. Žádný střílení z kulometu, žádný hejna zvěře. Nic. Hotovo. Vyřízeno. Slezli jsme dolů z posedu a šli jsme lišku hledat. Chtěl jsem se nadšením rozběhnout. Zarazil mě však dědův klid a vážnost.
Lišku jsme hledali strašně dlouho, než jsme ji našli. Ležela v trávě a ani se nehnula. Bylo to straně divný. Myslel jsem, že budu mít radost, ale jen jsem koukal.
Děda si k lišce kleknul, smeknul klobouk a mlčel. Poté se pokřižoval. Mlčky vzal lišku za ocas a šli jsme domů. Proč se neradoval? Pomyslel jsem si. Byl to přeci úspěšný lov.
Léta šla dál, děda stárnul, ale pořád rád chodil na lov. Někdy se vrátil se srncem, liškou či divočákem, ale někdy neulovil nic. Když neulovil nic, pouze s úsměvem říkal: „Ondrášku dneska vyhrála příroda, a tak to má být. To si pamatuj.“
Když děda zemřel, stal jsem se také myslivcem. Musím přiznat, že ani já jsem se při mém prvním lovu jsem necítil radost. Příroda při mém prvním lovu totiž nevyhrála. Cítil jsem jen pokoru a tíhu odpovědnosti z toho, co jsem udělal. A až tehdy jsem pochopil, proč se děda neradoval, když byl v lovu úspěšný a proč naopak nesmutnil, když, jak říkával, vyhrála příroda.