Vytřeštila jsem na doktora oči. „Myslíte, že je to fakt potřeba? Můžu jet sama autem.“
„Jste ve dvacátém týdnu těhotenství, bolí vás podbřišek, máte tam bouli jak pěst a na ultrazvuku doktor napsal,“ podíval se do papíru, „že vaše dítě má skřípnutou hlavičku ve svalu. Sice jsem to nikdy neslyšel, ale já nejsem gynekolog,“ vypočítal mou situaci lékař klidně, ale o něco důrazněji. Pokrčil rameny. Pravda nebyl gynekolog, ale chirurg na pražské poliklinice.
Tak jsem odevzdaně kývla. Miminko bylo nejdůležitější a taky to opravdu dost bolelo. Mohla jsem stát jen v mírném předklonu, nebo sedět.
„Běžte do čekárny. Oni jsou tu za chvíli.“
Venku už pobíhal manžel, který mě hledal všude možně. Přijel z práce po mém telefonátu, že to nevypadá dobře. Stihnul to akorát, abych mu popsala mu situaci. Já byla klidná jak želva, snad proto, jakým tónem vylíčil doktor na ultrazvuku situaci miminka, možná proto, že jsem v hloubi duše věděla, že miminko je v pořádku. Manžel panikařil za nás za oba.
Bylo 19. května 2014, tři dny před poliklinikou a sanitkou.
Ležela jsem v posteli, bylo brzké ráno a já se snažila odkopat z pod peřiny a najednou mě píchlo v podbřišku tam, kde je slepé střevo. To nic, říkala jsem si, jen jsem si něco natáhla a šla jsem do práce, jako vždy. To místo, mezi tříslem a podbřiškem, mě lehce pobolívalo skoro celý den, ale fungovat jsem mohla.
V práci o mém těhotenství věděli. Byla jsem sice na začátku, ale raději jsem se jim občas připomněla.
„Už jste vymysleli, kdo mě bude zastupovat, až tu nebudu?“
„Ještě je čas,“ říkal šéf. „Ještě se nechystáte zůstat doma, ne?“
„Ne, nechystám,“ odpovídala jsem.
Druhý den ráno byla boule zřetelnější, ale nebolela tolik, tak jsem to neřešila.
Třetí den jsem ale měla problém vstát z postele, a tak jsem poslechla manžela a po telefonické domluvě s mou doktorkou, jsem si po svačině odskočila z práce s tím, že jsem do oběda zpět.
No a teď v čekárně jsem si říkala, že dnes už to do práce asi nestihnu, že manžel musí hlavně odjet z toho placeného parkoviště s mým autem, jinak se nedoplatíme a taky musím zavolat kolegyni, aby snědla můj oběd z lednice, aby se zbytečně nevyhodil. Se sanitkou přijeli ani ne za deset minut od té doby, co mě pustili z ordinace. Přijeli pro mě s lehátkem, nechali mě rozloučit se s manželem, nasednout a rychle k vozu.
Původně mě chtěli odvézt jen na blízkou Bulovku, ale tam zrovna malovali porodní sály, takže mě vezli přes celou Prahu až do Motola, kde jsem byla hlášená k porodu. Navíc to bylo blíž mému bydlišti.
Jízda sanitkou byla nezapomenutelná. Boule, kterou jsem měla na místě slepého střeva, pulzovala ostrou bolestí kdykoliv jsme přejeli nějaký kanál, výmol či koleje a že jich sanitka cestou potkala dost. Navíc jsem seděla proti směru jízdy a bylo mi dost špatně na zvracení.
V Motole si přečetli mou zprávu z ultrazvuku, udělali nový a pak už se jen smáli. Pan, asi doktor, z ultrazvuku na poliklinice, totiž naprosto mylně vyhodnotil myom, narostlý na děloze, jako hlavu miminka. Vysvětlili mi, že takový stav, kdy si dítě skřípne hlavu do svalu, není vůbec možný a miminko je v pořádku. Prý se to občas stává. Myom, který tam byl celou dobu už před těhotenstvím jako malinká cysta, díky hormonům rychle vyrostl a způsobil mi mé bolesti.
Takže jsem dalších deset dní, které jsem strávila v Motolské nemocnici, byla známá jako ta s hlavičkou skřípnutou ve svalu. Myom ode mě dostal jméno Evžen.
Zůstal s námi do konce těhotenství, kdy se nám narodila zdravá dcerka a Evžen se smrsknul z šesti cen-timetrů zpět na čtyři milimetry.
