24. listopadu 2021

Oni přijdou - napsala Linda Hájková

,,Ne, to ne!“ vzbudí mě babiččin křik. 
Rozsvítím lampičku a zmateně se rozhlížím, co se děje. 
,,Blíží se! Už jdou!“ naříká babička ze spaní, přitom kolem sebe mává rukama, jak divá.
Rychle doběhnu k její posteli.
,,Babičko, to jsem já,“ budím ji.
Vyděšeně na mě vytřeští oči, celá vylekaná se klepe strachy.
,,Oni už jdou. Oni přijdou Anniko…“ opakuje.
Nechápavě se zeptám kdo. 
,,Muži v uniformách,“ odpoví. Nejspíš má na mysli esesáky. Vojáky, kteří před týdnem odvedly i mého bratra. Ujistím ji, že nikdo nepřijde a že Benjamin se určitě brzy vrátí zpátky domů, alespoň v to doufám.
,,Nevěřím ti,“ odsekne hrubě. 
Pokusí se zvednout, ale její tělo je natolik oslabené, že se sotva udrží na nohou.
Od té doby, co začala válka, žijeme v dost veliké bídě. Babička je den, co den vyzáblejší a hlavně vyčerpanější. Poslední měsíce tráví ve svém černém hábitu s velkými kapsami, kde si schovává malé kousky chleba.
Vzpomínám si, když jsme byli s Benjaminem ještě malí, nosívala u sebe skleněné kuličky na cvrnkání. Půjčovala nám je na hraní, tedy do té doby, než jsme je všechny poztráceli.
Opatrně ji pomůžu vstát a pomalými krůčky se společně vydáme do obýváku. Tam ji posadím ke kulatému stolku uprostřed místnosti. Moc nábytku, nám už nezbylo. Když se uvelebí, začnu se vyptávat, co se jí zdálo, proč tak křičela. 
,,Radši mi podej mi karty a pití” rozkáže přísně a strčí si kousek chleba do pusy.
,,Jsou tamhle na skříni” řekne s mlaskáním a vrásčitým prstem ukáže do rohu místnosti. Otráveně vzdychnu, ale udělám, co poroučí.
,,Za tím musí být něco víc“ pomyslím si, když se natahuju pro kořalku na skříni. Za babiččinými sny se čas od času skrývá ještě něco dalšího, někdy bývají až prorocké. Když se vrátím, podám jí lahev rovnou do ruky a karty rozprostřu po stole do několika řad.
,,To mi bodlo“ řekne babička spokojeně po tom co se napije. Sleduji, jak jí po bradě stékají, kapky alkoholu. Můj pohled se však stejně vrátí k její vystouplé pize u koutku rtu. Přejede mi mráz po zádech, protože si všimnu, že jí na pize vyrostly tři chloupky.
,,Tohle se mi nelíbí,” mrmlá si pro sebe. 
Po chvilce shrne karty na jednu hromádku a začne je důkladně promíchat. Stejný proces pak opakuje ještě třikrát, než je znovu vyloží. Naučila se to v cirkuse, ve kterém vyrůstala. 
Babičku vychovával její otec, který zůstal na výchovu sám, když maminka předčasně zemřela. Dost často babičku surově bil a veškeré vydělané peníze buď propil v hospodě nebo prohrál v kostkách. Proto utekla z domova, několik dní bloudila lesem až narazila na zvláštní skupinku lidí, kteří ji přijali mezi sebe.
,,Myslím si, že půjdeme za tvým bratrem,“ prohlásí z ničeho nic, čímž mě vyruší z mého transu. Vůbec mi nedocházelo, že jí po celou tu dobu zírám na pusu. Srdce se mi rozbuší, Co to povídáš?!“ vyhrknu na ni.
,,Myslím tím...“ pokračuje,. ,,že v tom snu jsem viděla tebe!“ odpoví naštvaně, jako bych to dávno měla vědět. 
,,Co to se mnou má společného?” zeptám se nechápavě.
Babička jen protočí oči. Očividně ji mé dotazy už otravují, a tak mi detailně začne popisovat svůj sen. Viděla mě stát před zrcadlem v pruhovaném pyžamu s nějakým číslem a prý jsem si stříhala vlasy. Divné na tom je, že se jí podobné sny zdáli i o Benjaminovi, než ho sebrali.
,,Obávám se, že brzy přijde řada i na nás dvě,“ řekne na závěr. Nemusím se ani ptát, co tím má na mysli. Lidi kolem nás mizí ze dne na den, kdo ví kam, nikdo z nich se zatím nevrátil. 
Chvílí vedle sebe sedíme mlčky. Mé myšlenky se neustále vracejí k bratrovi, přemýšlím kdy ho znovu uvidím.
,,Jeho taky odvedli,“ prolomí babička ticho. Prstem poklepe na kartu s nápisem, ,,milenec“. Je na ní nakreslený malý mužík v sáčku, s červenou růží.
,,Víckrát už jsem ho nespatřila.“ 
Mluví o Kudrnáčovi, chlapci s havraními kudrnatými vlasy, jeho pravé jméno nám nikdy neprozradila.
Kolikrát ta nám o něm vyprávěla jako dětem před spaním. Mluvila o něm jako o svém princi na bílém koni, který ji měl chránit. 
Poznali se právě při jejím útěku z domova, byl to on, kdo ji vřele přijal do nové rodiny cirkusáků, procestovali pak spolu půlku světa. Hluboce ho milovala a on ji. Až jednoho dne se Kudrnáč bez jakéhokoliv vysvětlení rozloučil se slovy, “že ho to mrzí” a odešel s neznámými muži. 
Už se nikdy nevrátil, babičce to zlomilo srdce.

Zeptám se jí, jestli takhle moc milovala i mého dědu.
,,Víš, co je to láska Anniko?” zadívá se na mě unavenýma očima. 
Zavrtím hlavou. Jak bych mohla? Nikdo přeci nestojí o chudou špinavou Židovku. Stačí, že musíme nosit ty žluté hvězdy, připnuté na kabátech, je to směšné. Ale neřeknu vůbec nic, sklopím oči, cítím, že se začínám červenat.
,,Tak vidíš,” řekne rázně. 
Problém je možná taky v tom, že babička je skvělá vypravěčka, ale ještě lepší lhářka. 
Když jsem se jí na Kudrnáče ptala naposledy, tvrdila, že nemá nejmenší tušení, o kom to mluvím. Protože jediný muž, kterého kdy milovala, byl můj děda, se kterým se seznámila v nemocnici, kde pracovala jako zdravotní sestra, pro kterou se narodila. Doteď nevím, čemu dát vlastně za pravdu. Vypadá jako čarodějnice, ale tvrdí, že je zdravotní sestra.
,,Pojď jdeme spát.” 
To zní jako rozkaz, pomohu ji tedy vstát a krůček po krůčku míříme ke dveřím ložnice. Cestou se začne hrabat v kapse. Vytáhne křišťálovou kuličku, vloží mi ji do dlaně.
,,Myslela jsem, že žádnou už v životě neuvidím,“ vzdechnu s úžasem. Babička se usměje a vloží mi ji do dlaně. 
Snažím si ten úsměv zapamatovat, protože ho u ní nevídám často. Při pohledu na kuličku se mi hrnou slzy do očí, přála bych si, aby všechno bylo jako dříve. Najednou se ozve hlasité zabouchání na dveře, ,,öffnen” křičí neznámý hlas. 
,,Öffne sofort!” přidá se další, jsou to mužské hlasy a není jich málo. Vyděšeně pohlédnu na babičku.
,,Je to tady,” řekne s klidem.