 |
| Foto: Misha |
Blížil se svátek podzimní rovnodennosti Mabon. Draci se slétali do Ohnivých hor ke společné oslavě. Vzdávali tak hold světlé straně roku a hojnosti, kterou přinesla. Mabon byl zároveň symbolickým přivítáním nastávající temnoty, času rozjímání a odpočinku.
V kuchyni to vonělo na všechny strany. Na plotně bublaly kotle se sváteční polévkou, z trouby se linula vůně dračích koláčů a pečeného masa. Babička Stefanie a ostatní dračice připravovaly jídlo na večerní hostinu. Pod nohama se jim proplétala dráčata a snažila se uloupnout mandli z koláčku, namočit drápek do šípkové marmelády nebo olíznout lžičku s nádivkou.
V jednu chvíli babičce došla trpělivost. Několikrát práskla ocasem o zem a důrazně řekla: „Je čas na lehký oběd a odpočinek.“
Každé dráče si vzalo malou mističku a babička jim nalila polévku. Za chvíli bylo v rohu kuchyně slyšet jen pomlaskávání dračích jazýčků. Babička Stefanie se spokojeně usmívala. Ten dětský mumraj jí chyběl.
„Povím vám krátkou pohádku. Mám jednu, která se hezky hodí k podzimnímu času.“
„Jakou babičko?“ zvědavě se zeptala Blanička. Ocásek se jí nedočkavostí míhal sem a tam tak rychle, že oranžová mašlička na jeho konci poskakovala jako neposedný plamínek.
„O Meluzíně a Ohnivákovi. Ještě jsem vám ji nevyprávěla.“
V lomu nedaleko vesnice žil v jeskyni ohnivý muž. Ožíval na jaře s prvními slunečními paprsky, v létě nabíral sílu skrze bouřkové blesky, na podzim slábnul a v zimě jen zlehka žhnul. Vesničané mu nosili jídlo a na podzim teplé oblečení, aby v pohodlí přežil zimu. Ohnivák na oplátku bděl nad jejich domy. Udržoval oheň, hlídal ohniště a odváděl blesky daleko od jejich domovů. Tak spolu v poklidném soužití žili den po dni, rok po roce.
Jednou na jaře přineslo povětří do vsi dívku Meluzínu. V prázdném domku na kraji vesnice našla přístřeší. Lidé si ji brzy oblíbili. Byla laskavá, usměvavá, pracovitá. Zatočila se jako vítr a bylo hotovo.
Často a ráda chodila do lesa, kde ji potkal ohnivý muž. Našli v sobě zalíbení a začali chodit na procházky spolu. Ohnivák se držel v bezpečné vzdálenosti. Když se kolem něj Meluzína zatočila, začal totiž jiskřit a měl strach, aby jí neublížil. Přešlo jaro i léto a Ohnivákova touha po Meluzíně se prohlubovala. Jak na podzim slábla jeho síla, přibližoval se k ní opatrně stále blíž. Jednou už to nevydržel a pevně ji objal. Jeho palčivá touha spustila v Meluzíně větrný vír. Ohnivák v jejím náručí vzplanul jak vích a Meluzína v jeho objetí shořela na prach. Zbylo z ní jen táhlé „Ach“, které prošlo Ohnivákem jako nůž a uhasilo jeho žár. Od těch dob Meluzínin hlas znovu a znovu rozdmýchává plamen touhy v Ohnivákově srdci. Za chladných dní ji můžete slyšet, jak se prohání v komínech a svým dechem oživuje plamínky v ohništích.
Děti byly tiše jako pěny a najednou kuchyní proběhl zvuk, který vyletěl z komína, roztančil plamínky v krbu a zase zmizel.
„Meluzína,“ vydechly děti s očima navrch hlavy a zmizely z kuchyně, než by řekl švec.
Babička Stefanie se usmála: „Děkuju Meluzíno.“
