Přes původní nechuť se nalíčila a oblékla si letní šaty, které zdůrazňovaly její štíhlé linie. Pohledem do zrcadla si ověřila, že může jít, a vyrazila. Bar byl prostorný, ale už poměrně zaplněný. Kromě nováčků tam byli i již ostřílení lamači dívčích srdcí a sebejistí, byť jen o málo starší kolegové, kteří si nenechali ujít příležitost poznat zdravotnický „potěr“.
Zaujal ji Zdeněk, ostatně jako téměř každého. Dával si záležet, aby si ho všimli. Hýřil vtipnými poznámkami, smál se, bavil společnost… Ne, to není typ pro mě, řekla si a spíš se mu snažila vyhýbat. Je možné, že i tím ho zaujala; opakovaně se jejich pohledy setkaly, něco k ní i prohodil.
Za pár dnů se náhodně potkali ve městě.
„Jedeme na víkend na hory, nechceš jet s námi? S většinou se znáš a ostatní poznáš,“ řekl a mile se usmál.
„Ne, ne,“ vypadlo z ní a začala vymýšlet výmluvy. Ale proč vlastně ne? Na víkend žádné plány nemá, setká se s mladými lidmi... Nebo se tak bojí nějakých erotických návrhů? Než si stačila urovnat tok myšlenek, řekla: „A vlastně, proč ne?“
Druhý den vyrazili. Cesta ubíhala příjemně, ani se nenadála a byli v cíli. Chata v horách jako by byla přičarována samotným pánem hor. Obklopena sluncem prozářenými smrky, nebe plné beránků, scenérie jako z filmu od Trošky…
A její řidič, snad unesený tou atmosférou, trhá luční květiny. Pro ni! To se nedá odmítnout.
Až po mnoha letech prozradil Jitce majitel chalupy své úvahy, když netrpělivě vyhlížel očekávané hosty. „Pojďte se podívat,“ zaslechli z otevřeného okna rozesmátý hlas. „Viděli jste ho někdy trhat kytky? Je to on? Co tam kutá, co tam dobývá, spermoník?!“
Atmosféra večera byla báječná, poslední bariéry padly otočením klíče v jejich pokoji. Ale těšení bylo moc veliké a dlouho odkládané. Dopadlo to stejně jako s těmi květinami, které zapomněli dát do vázy.
V pondělí ráno jela autobusem do práce – a tam ON, jenže za volantem! Podívala se na něj, usmála se a chtěla se s ním pozdravit. Nehnul ani brvou. Jako by ji viděl prvně. Jitka se naštvala. Co to znamená?! Ještě včera se choval, jako by potkal štěstí svého života, a dnes mě ani nepozdraví?
To, že kecal, že je doktor, by mu odpustila, ale přezírání ne. Přešla doprostřed autobusu, tam ho pozorovala ve zpětném zrcátku. Jasně, stejná gesta, stejný úsměv, i na ženský reaguje stejně, ale ji přehlíží. Plna vzteku vymýšlí pomstu.
Když se vracela z práce, stálo známé auto před ubytovnou. Dorazil dříve, takže se mu nemohla vyhnout. Nadšený úsměv, snaha o vřelé přivítání, chystá se dokonce k polibku… Ty hajzle, co je to za přetvářku?! Měls tam snad milenku nebo dokonce manželku? honí se jí hlavou.
Zdeněk nechápe její nepřátelské odmítání. „Už jsme se dnes potkali v tom autobuse, PANE ŘIDIČI!“
Zdeněk se rozchechtal a tu pusu jí vlepil alespoň na tvář. „To byl brácha, dvojče! Nasedni, jedem k nim, seznámím vás.“
A tak poznala, což tehdy ještě netušila, svého budoucího švagra.
To, že kecal, že je doktor, by mu odpustila, ale přezírání ne. Přešla doprostřed autobusu, tam ho pozorovala ve zpětném zrcátku. Jasně, stejná gesta, stejný úsměv, i na ženský reaguje stejně, ale ji přehlíží. Plna vzteku vymýšlí pomstu.
Když se vracela z práce, stálo známé auto před ubytovnou. Dorazil dříve, takže se mu nemohla vyhnout. Nadšený úsměv, snaha o vřelé přivítání, chystá se dokonce k polibku… Ty hajzle, co je to za přetvářku?! Měls tam snad milenku nebo dokonce manželku? honí se jí hlavou.
Zdeněk nechápe její nepřátelské odmítání. „Už jsme se dnes potkali v tom autobuse, PANE ŘIDIČI!“
Zdeněk se rozchechtal a tu pusu jí vlepil alespoň na tvář. „To byl brácha, dvojče! Nasedni, jedem k nim, seznámím vás.“
A tak poznala, což tehdy ještě netušila, svého budoucího švagra.
