Všechno to začalo jednou prostou jízdou vlakem. Kamarád, poněkud starší než já, se kterým jsem se po cestě vykecávala, pracuje právě pro Český florbal, pořadatele nadcházejícího mistrovství. Zmínil, jak se mu spousta dobrovolníků odhlašuje a ze všeho nejvíce by potřeboval obsadit pozice pro lidi zodpovědné, 18+. Myslím, že k položení následující otázky hodně přispěl fakt, že se s kamarádem, o kterém je řeč, známe už dobré 3 roky a tím pádem ví, co ve mně je a jak schopná jsem. Vypadlo z něj: „Když nad tim tak přemýšlim, nechtěla bys to dělat ty?“ Strnula jsem. On ale zvesela pokračoval: „Sice je to v Brně, ne tak úplně blízko, ale s tvojí angličtinou by ses nám fakt hodila.“ Tahle část mě zaujala mnohem víc. Vždy jsem doufala v příležitost, kdy budu moci s někým mluvit jen anglicky a hodně se toho přiučím. Měla jsem jasno. Jedu.
Má funkce s názvem team guide obnášela řešení všech přítomných problémů jednoho ze zahraničních týmů, dohlížení na jejich rozvrh, aneb aby byli ve správný čas na správném místě, zajišťování pěti jídel denně pro každého ze 34členné skupiny. A mnoho dalšího, po celý týden. Zní to jako spousta práce, jeden e-mail za druhým, dlouhé dny plné schůzek a náročné noci téměř beze spánku. To vše by souhlasilo. Jenže, pár věcí mi drželo úsměv na tváři. Ti veselí, dobrosrdeční lidé, organizátoři a dobrovolníci. Vždy jsme si dobře popovídali, rozesmáli mě, nabídli pomocnou ruku, když se ne vše dařilo, jak by mělo. Dalším, kdo mi držel hlavu vzhůru, byli lotyšští hráči a trenéři, tým, který jsem dostala po dobu šampionátu na starost. Jejich milá slova, úsměvy, dokonce i falešné popěvky znící v autobuse při každé cestě, mi dodávaly pocit pohody a bezpečí, nedokáži si vysvětlit proč. A na závěr, co mě velice zahřálo u srdce a vzbudilo pocit neuvěřitelné euforie byla nedělní výhra a titul Čechů. Jsem na nás moc pyšná. Dali jsme to. Jsme mistři světa.
Nové začátky - háčky:
Mám na to!
Měla jsem jasno. Na tohle mistrovství jedu. Přece si nenechám takovou možnost proklouznout mezi prsty. Pomáhání na sportovní akci bylo vždy jedním z mých snů. Hrozně se těším, až si ho splním. Nečekala jsem, že to bude možné už v takhle mladém věku. Své šestnáctiny jsem oslavila teprve nedávno, přesto mi někteří natolik věřili, až mě dali na pozici s podmínkou plnoletosti. Původně. A teď, když jsem tu, začínám chápat, proč by práci team guida neměl dělat nikdo mladší. (Viki)
Jednou v srpnu jsem jela s kamarádem vlakem na výlet. Hraje florbal a je úplně na větvi z toho, že ho vybrali do výboru mistrovství světa. Bude se to konat u nás v Brně. Strašně dlouho mi o tom vyprávěl. A pak se mě z ničeho nic zeptal, jestli bych se do toho výboru nechtěla přihlásit taky. (Kája, 11 let)
A proč nepřijdeš? Já tě potřebuju.Aha, ty jedeš na dovču, no tak ok. V poho, Já to chápu. Jo tak ahoj. Ahhh, to je hrůza, mistrovství světa už je příští pátek a my nemáme vůdce.
"A v čřem je to mistrovství světě?" zeptá se Viky nešťastného kamaráda.
"Ve flórbale. A hele, nechtěla bys být náš vůdce ty?" (Ester, 11 let)
Takhle jednou jedeme z tenisového turnaje a kámoš to na mě hned vybalí. Co bys tomu řekla, že bys jela jako team leader na Mistrovství ve florbalu v Brně koncem srpna. Vykulila jsem na něj oči : „Vždyť je mi teprve šestnáct“. „Hele, to nevadí, ty seš sportovec tělem i duší, angličtinu máš taky obstojnou, tak co.“ Nevěřila jsem svým uším. A pokračoval : „A navíc, někdo mně z týmu vypadl na poslední chvíli, a ty mě musíš zachránit“. Aha tak, takhle je to. Tahat někoho z bryndy. Horečně jsem přemýšlela. Nikdy nic podobného jsem nedělala. Zvládnu to ? Zase, na druhou stranu, kdy se objeví taková další příležitost ? Chytnu ji za pačesy. Tak, jo … Co si mám připravit ? ptám se ho. Je vidět, jak se mu ulevilo. (Radana)
Florbal jako Brno
Podařil se mi husarský kousek. Být velkým přínosem pro florbalový team na Mistrovství světa. Práce vhodná od osmnácti. Na tom by nebylo nic divného. Jenže já byla tanečnice a tenistka, bylo mi šestnáct a o florbale jsem nevěděla zhola nic.
Stačilo přitom tak málo. Jedna cesta vlakem s mým kamarádem.
(Hana Kavalová)
34 na krku
Přes hučení vlaku skoro nebylo Adamovo stěžování slyšet.
“Polovina se mi na to vykašlala, co mám teď asi dělat? Vždyť je to mistrovství proboha,” zoufal si a bezradně mával rukama. Vypadal, jakože se za chvíi složí. Pak se ale jeho výraz změnil a potutelně se na mě usmál.
Věděla sem, na co se zeptá, ještě než otevřel pusu.
“Hele, a co děláš v pátek ty?” (Valelrie)
Brno poprvé
Mezi mé zájmy patří tancování a tenis. A najednou jsem v Brně a jsem součástí MS ve florbale – jako Teamleader. Sama zírám, jak se to všechno seběhlo.
(Lenka)
Přes hučení vlaku skoro nebylo Adamovo stěžování slyšet.
“Polovina se mi na to vykašlala, co mám teď asi dělat? Vždyť je to mistrovství proboha,” zoufal si a bezradně mával rukama. Vypadal, jakože se za chvíi složí. Pak se ale jeho výraz změnil a potutelně se na mě usmál.
Věděla sem, na co se zeptá, ještě než otevřel pusu.
“Hele, a co děláš v pátek ty?” (Valelrie)
Brno poprvé
Mezi mé zájmy patří tancování a tenis. A najednou jsem v Brně a jsem součástí MS ve florbale – jako Teamleader. Sama zírám, jak se to všechno seběhlo.
(Lenka)
