„Arone, k noze!” snažím se uklidnit svého psa. Moc jsem se dnes nevyspal. Celé ráno štěká a chová se jak vyšinutý. Přicházím, tedy spíš mě táhne, až k samotnému břehu jezera. Nevěřícně koukám na vodu. Proboha!
Leží na hladině a dlouhé prameny vlasů se jí rozprostírají kolem hlavy jako liány. Její bílé tělo připomíná padlou labuť. Chce se mi vykřiknout, ale mám sevřené hrdlo. Nemůžu vydat ani hlásky. Na protějším břehu vesele skotačí rodina s dvěma malými dětmi. Jak bizarní, pomyslím si. V naší jinak poklidné vesničce se celkem nic neděje.
Za těch dvacet let, co tady žiju, se tu zatím snad jen pohádaly dvě babky v obchodě.
Hledám po kapsách telefon, ale asi jsem ho nechal doma na stole. Řítím se tedy k hlavní cestě a zastavuji první auto, které vidím.
„Prosím, pomůžete mi? Potřebuji rychle zavolat policii!“ Sotva popadám dech. Pán na sedadle ochotně přikyvuje a já bezmyšlenkovitě sedám do jeho auta.
V momentě, kdy se začne auto rozjíždět, otáčím se směrem na řidiče. Prohlížím si nenápadně tichého muže. Po spáncích mu tečou krůpěje potu. Ruce pevně svírají volant a můj pohled se najednou stáčí směrem k jeho nohám. Všimnu si kalhot. Jsem v mírném šoku, protože na nohavicích jeho tesilek ze 70. let jsou jasně červené skvrny.
Muž mlčí, na nic se mě ani nezeptal. A ve mně by se krve nedořezal. Strach mě zcela ochromil. Lehce se pootočím a na zadním sedadle vidím ženské šaty. Zbyly z nich jen cáry. Představivost mi jede na plné obrátky. Začíná mi bušit srdce jako zvon. Nikdy jsem ho neviděl a neznám ho. Nechápu, proč jsem k němu přisedl. Mobil prý nemá. S hrůzou si najednou uvědomím, že jsem zaslechl zvuk příchozí zprávy.
Přemýšlím, co udělat. Vyskočím za jízdy? Nebo se na něj vrhnu? Není čas, ztrácet čas, pomyslím si. Začíná zpomalovat a odbočuje na lesní pěšinu. Jsem bez šance. Skočí po mně a snaží se mě dostat z auta. Oživuji si chvaty z juda a rychle ho zpacifikuji. Buším do něj, jak do boxovacího pytle.
Někdo mě však chytá za ramena. Najednou se nade mnou sklání má mladší sestra. Cítím úlevu. Se smíchem na tváři vyštěkne: „Brácho, co ti ten polštář udělal?!”
Hledám po kapsách telefon, ale asi jsem ho nechal doma na stole. Řítím se tedy k hlavní cestě a zastavuji první auto, které vidím.
„Prosím, pomůžete mi? Potřebuji rychle zavolat policii!“ Sotva popadám dech. Pán na sedadle ochotně přikyvuje a já bezmyšlenkovitě sedám do jeho auta.
V momentě, kdy se začne auto rozjíždět, otáčím se směrem na řidiče. Prohlížím si nenápadně tichého muže. Po spáncích mu tečou krůpěje potu. Ruce pevně svírají volant a můj pohled se najednou stáčí směrem k jeho nohám. Všimnu si kalhot. Jsem v mírném šoku, protože na nohavicích jeho tesilek ze 70. let jsou jasně červené skvrny.
Muž mlčí, na nic se mě ani nezeptal. A ve mně by se krve nedořezal. Strach mě zcela ochromil. Lehce se pootočím a na zadním sedadle vidím ženské šaty. Zbyly z nich jen cáry. Představivost mi jede na plné obrátky. Začíná mi bušit srdce jako zvon. Nikdy jsem ho neviděl a neznám ho. Nechápu, proč jsem k němu přisedl. Mobil prý nemá. S hrůzou si najednou uvědomím, že jsem zaslechl zvuk příchozí zprávy.
Přemýšlím, co udělat. Vyskočím za jízdy? Nebo se na něj vrhnu? Není čas, ztrácet čas, pomyslím si. Začíná zpomalovat a odbočuje na lesní pěšinu. Jsem bez šance. Skočí po mně a snaží se mě dostat z auta. Oživuji si chvaty z juda a rychle ho zpacifikuji. Buším do něj, jak do boxovacího pytle.
Někdo mě však chytá za ramena. Najednou se nade mnou sklání má mladší sestra. Cítím úlevu. Se smíchem na tváři vyštěkne: „Brácho, co ti ten polštář udělal?!”
