Začíná léto. Studuji vysokou školu, jsem bez závazků a jeden by řekl, že prožívám jedno z nejlepších období mého života. Nezávislá a svobodná. Opak je ale pravdou.
Vysokou školu už studuji tolik let, že slonice by za tu dobu stihla odnosit nejméně tři mláďata. Nestuduji z vášně, nýbrž ze setrvačnosti. A jestli osobní život ve stylu „wild and free“ je něco, co bych neměnila? To vám s čistým svědomím potvrdit nemůžu. Mám toho dost, chce to změnu. „Mami, tati, asi se teď nějakou dobu neuvidíme a ten titul inženýra domů spíš nedonesu.“ Končím se studiem, končím v práci. A co dál?
Existuje něco lepšího na vyčištění hlavy, než procházka přírodou na čerstvém vzduchu? A co se stane, když se takhle budu procházet měsíc? Poutní cesta do Santiaga de Compostela je příležitost, jak zjistit odpověď.
Nejsem typický sportovní typ. Ráda si nakupuju sportovní funkční oblečení. A pak se v něm ráda válím na kanapi. A všichni to vědí. Proto oznámení rodině a přátelům, že se chystám pěšky ujít téměř 800 km, doprovází děs a hrůza v jejich očích. Mamka si myslí, že tam umřu. Babička si myslí, že se ztratím a umřu. Kamarádi si myslí, že po pár dnech skončím někde v baru na pláži. A pak umřu.
„Nemáš výbavu. Nemáš natrénováno. To není jen tak…!“
Pche, trénink? To tak! Všechno je to v hlavě. Vždyť chodit umím už od svých dvou let, na to přece nemusím trénovat.
Září je tady. Strhávám cedulku z nově koupené krosny a vyrážím do Lisabonu.
Už jsem vám zmínila, že jsem celkem nemehlo? Například před rokem jsem si při pádu zlomila krční obratel, a tak bych neměla chodit dálkové pochody a nic těžkého nosit. Tak teď jsem v Lisabonu s dvakrát tak těžkou krosnou, než jak jsem si plánovala, a zrovna jsem si zvrtla nohu. Jo, stihla jsem se zranit ještě dříve, než moje poutnické dobrodružství oficiálně začalo. Dost možná tady umřu. Nebo nikam nedojdu.
A už jsem vám zmínila, že mám ráda dobrodružství a plány jsou podle mě pro bačkory? Do Santiaga vede mnoho cest a všechny jsou značeny žlutou šipkou. Aby ses oficiálně stal poutníkem, pořídíš si tzv. kredenciál a mušli. Mušli teda mít nemusíš. Ale já ji chci, protože všichni poutníci ji mají a já jsem ovce a poutník, tak budu mít na krosně mušli. Kredenciál pořídíš kdekoliv na cestě. Takhle nějak bych shrnula moji přípravu a vědomosti o cestě před cestou samotnou.
Nejsem typický sportovní typ. Ráda si nakupuju sportovní funkční oblečení. A pak se v něm ráda válím na kanapi. A všichni to vědí. Proto oznámení rodině a přátelům, že se chystám pěšky ujít téměř 800 km, doprovází děs a hrůza v jejich očích. Mamka si myslí, že tam umřu. Babička si myslí, že se ztratím a umřu. Kamarádi si myslí, že po pár dnech skončím někde v baru na pláži. A pak umřu.
„Nemáš výbavu. Nemáš natrénováno. To není jen tak…!“
Pche, trénink? To tak! Všechno je to v hlavě. Vždyť chodit umím už od svých dvou let, na to přece nemusím trénovat.
Září je tady. Strhávám cedulku z nově koupené krosny a vyrážím do Lisabonu.
Už jsem vám zmínila, že jsem celkem nemehlo? Například před rokem jsem si při pádu zlomila krční obratel, a tak bych neměla chodit dálkové pochody a nic těžkého nosit. Tak teď jsem v Lisabonu s dvakrát tak těžkou krosnou, než jak jsem si plánovala, a zrovna jsem si zvrtla nohu. Jo, stihla jsem se zranit ještě dříve, než moje poutnické dobrodružství oficiálně začalo. Dost možná tady umřu. Nebo nikam nedojdu.
 |
| Kredenciál |
Prosím vás: pokud jste líní jako já a vytočí vás půl dne se ztrácet a snažit se někam jít, abyste se pak půl dne tou stejnou cestou vraceli a potom znovu začínali na startu, tak se připravte lépe. Ne, kredenciál se nedá koupit všude. A ano, hledání titěrných žlutých šipek uprostřed hlavního města Portugalska není tak snadný, jak by člověk od hledání žluté šipky čekal. Začátek byl tedy intenzivní. Všechno není jenom v hlavě a kdo má natrénováno, má se líp. A kdo si myslí, že prošlápnout nové tenisky stačí, tak by si neměl pořizovat nové sandále a pak je hned první den celé odpoledne nosit. Puchýře a bolest, vítejte v mém životě.
Je legrační ráno vstát s představou, že si na své puchýře obuji boty, na bolavá záda nasadím zbytečně těžkou krosnu a opět celý den půjdu.A pak znova. Znova. A znova. A vždy ráda.
Na konci každého dne přichází takový zvláštní pocit uspokojení, že jsem to zas a znovu zvládla. A že to zase bylo úplně jiné. Jiná krajina. Jiné pocity. A hlavně jiní lidé a jejich příběhy. Na cestě potkávám pána z Nizozemska, který už je zkušeným poutníkem. Jednou šel do Santiaga dokonce ze svého domu. Trvalo mu to asi půl roku. Nebo je tu Nancy, důchodkyně z Ameriky, která se tady o mě stará jako o svou dceru. Joaqim z Nového Zélandu, kam ho jednou přijedu navštívit. Norbert z Německa, se kterým jednou půjdeme Pacifickou hřebenovku. Cédric z Belgie, který mi předává nejedno životní moudro. Ale to nejdůležitější je "One Calipo per day, keeps doctors away.“
Těch lidí a jejich příběhů je tolik. Každý má jinou motivaci, každý má za sebou jiný příběh. Ale všichni do jednoho jsme si vzájemně inspirací. Nakonec to vůbec nebylo o vybrané cestě, o zemi, ale o lidech. Mít okolo sebe ty správné lidi je důležité. Byl to ten nejlepší podzim mého života. A co ještě všechno stihnu prožít, než přijde skutečný podzim mého života? To bude teprve jízda!
Je legrační ráno vstát s představou, že si na své puchýře obuji boty, na bolavá záda nasadím zbytečně těžkou krosnu a opět celý den půjdu.A pak znova. Znova. A znova. A vždy ráda.
Na konci každého dne přichází takový zvláštní pocit uspokojení, že jsem to zas a znovu zvládla. A že to zase bylo úplně jiné. Jiná krajina. Jiné pocity. A hlavně jiní lidé a jejich příběhy. Na cestě potkávám pána z Nizozemska, který už je zkušeným poutníkem. Jednou šel do Santiaga dokonce ze svého domu. Trvalo mu to asi půl roku. Nebo je tu Nancy, důchodkyně z Ameriky, která se tady o mě stará jako o svou dceru. Joaqim z Nového Zélandu, kam ho jednou přijedu navštívit. Norbert z Německa, se kterým jednou půjdeme Pacifickou hřebenovku. Cédric z Belgie, který mi předává nejedno životní moudro. Ale to nejdůležitější je "One Calipo per day, keeps doctors away.“
Těch lidí a jejich příběhů je tolik. Každý má jinou motivaci, každý má za sebou jiný příběh. Ale všichni do jednoho jsme si vzájemně inspirací. Nakonec to vůbec nebylo o vybrané cestě, o zemi, ale o lidech. Mít okolo sebe ty správné lidi je důležité. Byl to ten nejlepší podzim mého života. A co ještě všechno stihnu prožít, než přijde skutečný podzim mého života? To bude teprve jízda!
