16. srpna 2021

Zvedni se silnější! - napsala Anna Dostálová

Foto: PM/Sport
Olympijské drama Josefa Dostála 
očima kajakářovy sestry 
Klečím na kraji plata v cíli závodiště v Tokiu a skláním se nad svým dvoumetrovým mladším bráchou. Před pár minutami dojel pátý ve finále 1000 metrů na singlkajaku. Do zátylku mi praží polední slunce a tričko mám durch propocené. Funím do roušky a zlatě se zrcadlící sluneční brejle se mi již dávno zamlžily. Padají mi z hlavy, ale je mi to jedno. Stejně jako mi je najednou úplně fuk, jestli brácha dojel první, pátej nebo poslední. Chladím ledovým ručníkem jeho obrovské tělo, které se převaluje s hekáním přede mnou. V takovém stavu vyčerpání jsem Pepu ještě nikdy neviděla. A to se o kajakáře starám jako osobní fyzioterapeut už pár let – najali mě po Olympiádě v Riu, kde Pepa vyhrál na singlu stříbro a na čtyřkajaku už druhý olympijský bronz. (První má z Londýna z roku 2014.)

I německý soupeř Jacob Schopf  pomáhá Pepu křísit
„Bolí mě žít“ vysouká ze sebe a přehne se přes kraj plata. Vypadá, že bude zvracet. Jenže nemá co. Přemýšlím, jak bych ho tahala z vody, kdyby tam spadnul. Vzpomenu si, jak mi před olympiádou vyprávěl svou nejstarší vzpomínku, byly mu asi tři: „Kolem hlavy mi šly bublinky, protože jsem se převrhnul na kajaku. Pak se ve vodě objevila tátova ruka, která mě vytáhla nad hladinu.“
Náš táta je trenér kanoistiky. Když jsme byli malí, prázdniny jsme trávili na soustředění se závodníky na Slapech. Táta nám dal taky kajak a řekl, ať se jedem projet do zátoky a honíme tam kachny. Brácha se ale podle mě stejně pokaždé díval víc po rybách, protože je do rybaření fakt blázen a tráví lovem každou volnou chvilku. Dodnes tvrdí, že před vítězným závodem musí vidět po cestě na start pořádnou rybu.
 
Nevím, zda ji brácha viděl před tímhle závodem, ale do Tokia si věřil.
„Posun olympiády kvůli covidu mi prospěl. Letos jsem měl tu nejlepší tréninkovou přípravu, nikdy předtím jsem nenapádloval tolik kilometrů,“ pochvaloval si na tiskové konferenci olympioniků. „Mým snem je vyhrát zlatou olympijskou medaili na singlkajaku…“ líčil novinářům, jak pojede dva závody na 1000 metrů. Sám a na deblkajaku s Radkem Šloufem. „Neříkám, že stříbro nebo bronz by byly neúspěch. Ale olympijské zlato je jediné, co mi v mé kajakářské sbírce chybí. Když si všechno sedne, tak na to mám.“ Pak jako několikanásobný mistr světa a olympionik odpovídal, proč začal právě s kanoistikou, ale já vím, že vždycky kecá. Do loděnice začal chodit, protože tam dělali dobrej chleba se sádlem.

Foto: PM/Sport

To ráno v Tokiu, když měl přijít jeho závod, přišlo něco jiného… a já teď bezmocně koukám na bráchu, jak trpí. Jenom jsem tu s ním. A jediný, co chci, je, aby mu bylo dobře. Trpí fyzicky. A trpí psychicky. Na platě, pak i v šatně, u novinářů, na dopingový kontrole. Pět let dřel pro tenhle den. Vím, že připravený byl stoprocentně. A nechal na tokijské trati všechno. Určitě i víc, než měl. Proč tedy nevyhrál? Protože to jeho den nebyl. S obrovskou postavou a vahou má dost hluboký ponor, takže se mu špatně jezdí, když fouká do zad. Naopak jeho lehčí soupeři v takových chvílích doslova letí s větrem po hladině. A v Tokiu dnes funí „uragán do zad“, který vzal Pepovi jeho sen. A to bolí. Dávám mu ledovou vodu a mokrej ručník. Tak to, brácho, protrp a pak se zvedni. Zvedni se silnější.
 
Dva dny na to znovu stojím u olympijského kanálu. Křičím, vlastně už spíš ječím. Pepa s Radkem jedou finále deblkajaku. Bojují o medaili. Cílem projíždějí jako třetí. S výrazem totálního štěstí převrhne můj brácha sebe i svého kamaráda Radka do vody. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že je bojovník nebo že by ho mohla prohra ze singlu zlomit. Pepo, možná nejsi olympijský vítěz, ale jsi vítěz života. Paříži 2024, těš se! A kluci, vám díky za parádní horskou dráhu!