„To sou otázky. Protože seš kluk. Co jinýho by se ti mělo mezi nohama bimbat,“ brunátní nad špagetami Jaroslav starší.
Jaroušek těkavým pohledem skáče z maminky na tatínka a je mu do pláče. Zase tátu zklamal. Proč ho nechápe?
Raději pomáhá v kuchyni, než aby koukal s tátou na fotbal. Fotbal. Další prekérka. Už tři roky musí s klukama sedět v jedný šatně, dívat se na jejich namachrovaný pohyby, přitom by dobrý třetině z nich nejradši pohladil číro.
Iva s uplakanýma očima uléhá do postele. Chtíc nechtíc, neklid a nervozita ovládají celé její tělo. Jak sprostý dokáže její manžel být. Vždyť je to jeho syn. Jeho zlatíčko, které nosil při každém výletě na ramenou. Vrněl blahem, když mu Jaroušek ohlazoval čelo, utíral pot a říkal, že je jeho tatít. Ká mu nešlo, ale jim to nevadilo. Byl roztomilý.
Jarda se pokouší o spánek vedle v obýváku. Zatímco jeho tělo zpracovává tři flašky piva a dva panáky tuzemáku, přemítá. Stále přemýšlí. Byl to dlouhý večer. S Ivou si několikrát pobrečeli, on zanadával, ona zakřičela.
Podstatné ale bylo, že nevěděl ani polovinu z toho, co jeho syna tížilo. Už tak dlouho, tolik let. Jak to, že netušil, že si občas obleče Iviny šaty, že ho nachytala, jak si pudruje nos a že se jí ptal, jestli by mu slušelo jméno Jaroslava.
„Ivo? Spíš?“ šeptá, když otevírá dveře do ložnice.
„Nespím. Co je?“ odsekne a začne hledat kapesník pod polštářem. Plačtivá povaha se ten večer připomíná v plné parádě.
Má hezký spoluhráče. Jak rád by jim to řekl. Nejde to. Zabili by ho.
„Ivo, můžeš mi vysvětlit, kam na ty řeči chodí? Jak ho může napadnout nemít pinďoura? Vždyť to není normální,“ otočí se na manželku Jaroslav.
„Můžete toho u večeře nechat? Chci se v klidu najíst. Jaroušku, popovídáme si o tom v posteli,“ otočí se s prosebným pohledem na syna maminka.
„Žádný takový. To říkáš pořád. Co si tam tak asi vykládáte, když Jardu pak napadají takový otázky,“ sekne s příborem hlava rodiny a odchází od stolu.
„Máš to zapotřebí, rozčilovat se při jídle? Nediv se potom, že tě bolí hlava a žaludek. Nemluvě o trávení,“ kroutí hlavou s povzdechem maminka.
„Ještě začni s čakrama a je dílo dokonáno,“ huláká naštvaně z obýváku táta, zatímco Jaroušek pořád točí na vidličce první soustu špaget. Přešla ho chuť, jen nemá odvahu vrátit plný talíř zpátky na linku. Proč s tím začínal. Jenže jeho to trápí. Se sebezapřením do sebe nasouká tři kopečky špaget a odplíží se do pokojíčku. To byla zase večeře. Pootevřenými dveřmi zaslechne útržky rozhovoru mezi rodiči.
„Ivo, jak ho to …?“
„Nevím, ale … na něj … řvát?“
„V.., jak … nasral?“
Zvlášť poslední slovo rezonuje v malém citlínovi dlouho do noci. Leží v posteli, oči hypnotizují drobná světélka z ulice, emoce hrají nerovný souboj s myšlenkami. Maminka mu sice přišla dát pusu na dobrou noc, ale marně čekal na její přitulení. Vždyť přece slíbila, že to proberou. Neproberou. Došlo mu to, když zhasla světla v obýváku.
„Ivo, můžeš mi vysvětlit, kam na ty řeči chodí? Jak ho může napadnout nemít pinďoura? Vždyť to není normální,“ otočí se na manželku Jaroslav.
„Můžete toho u večeře nechat? Chci se v klidu najíst. Jaroušku, popovídáme si o tom v posteli,“ otočí se s prosebným pohledem na syna maminka.
„Žádný takový. To říkáš pořád. Co si tam tak asi vykládáte, když Jardu pak napadají takový otázky,“ sekne s příborem hlava rodiny a odchází od stolu.
„Máš to zapotřebí, rozčilovat se při jídle? Nediv se potom, že tě bolí hlava a žaludek. Nemluvě o trávení,“ kroutí hlavou s povzdechem maminka.
„Ještě začni s čakrama a je dílo dokonáno,“ huláká naštvaně z obýváku táta, zatímco Jaroušek pořád točí na vidličce první soustu špaget. Přešla ho chuť, jen nemá odvahu vrátit plný talíř zpátky na linku. Proč s tím začínal. Jenže jeho to trápí. Se sebezapřením do sebe nasouká tři kopečky špaget a odplíží se do pokojíčku. To byla zase večeře. Pootevřenými dveřmi zaslechne útržky rozhovoru mezi rodiči.
„Ivo, jak ho to …?“
„Nevím, ale … na něj … řvát?“
„V.., jak … nasral?“
Zvlášť poslední slovo rezonuje v malém citlínovi dlouho do noci. Leží v posteli, oči hypnotizují drobná světélka z ulice, emoce hrají nerovný souboj s myšlenkami. Maminka mu sice přišla dát pusu na dobrou noc, ale marně čekal na její přitulení. Vždyť přece slíbila, že to proberou. Neproberou. Došlo mu to, když zhasla světla v obýváku.
Iva s uplakanýma očima uléhá do postele. Chtíc nechtíc, neklid a nervozita ovládají celé její tělo. Jak sprostý dokáže její manžel být. Vždyť je to jeho syn. Jeho zlatíčko, které nosil při každém výletě na ramenou. Vrněl blahem, když mu Jaroušek ohlazoval čelo, utíral pot a říkal, že je jeho tatít. Ká mu nešlo, ale jim to nevadilo. Byl roztomilý.
Jarda se pokouší o spánek vedle v obýváku. Zatímco jeho tělo zpracovává tři flašky piva a dva panáky tuzemáku, přemítá. Stále přemýšlí. Byl to dlouhý večer. S Ivou si několikrát pobrečeli, on zanadával, ona zakřičela.
Podstatné ale bylo, že nevěděl ani polovinu z toho, co jeho syna tížilo. Už tak dlouho, tolik let. Jak to, že netušil, že si občas obleče Iviny šaty, že ho nachytala, jak si pudruje nos a že se jí ptal, jestli by mu slušelo jméno Jaroslava.
„Ivo? Spíš?“ šeptá, když otevírá dveře do ložnice.„Nespím. Co je?“ odsekne a začne hledat kapesník pod polštářem. Plačtivá povaha se ten večer připomíná v plné parádě.
„Je nešťastný? Hodně?“
„Jo, jen se bojí před tebou. Ví, že bys ho přetrhl.“
Jaroslav ztěžka dosedne na postel, zhluboka se nadechne, chvilku to vypadá, že v příští vteřině usne.
„Prosím, budeš mi říkat všechno, s čím za tebou přijde? Chci o tom vědět, nechci bejt v šoku, jako dneska při večeři,“ drmolí.
Iva v duchu zajásá. „Jo, pořád je to on. Cíťa v ranařovi,“ prolétne jí hlavou.
Nejraději by ho za ta slova objala, ale neudělá to. Ještě pořád je na něj naštvaná.
„Ivanko,“ zaškytá „stejně ho mám rád, moulu jednoho. Bude to s ním náročný, bude jinej. Zvládneme to?“ zapochybuje poté, co se sklátí na postel vedle manželky.
Kdyby tak věděl, že je na cestě k nejlepšímu rozhodnutí svého života.
„Jo, jen se bojí před tebou. Ví, že bys ho přetrhl.“
Jaroslav ztěžka dosedne na postel, zhluboka se nadechne, chvilku to vypadá, že v příští vteřině usne.
„Prosím, budeš mi říkat všechno, s čím za tebou přijde? Chci o tom vědět, nechci bejt v šoku, jako dneska při večeři,“ drmolí.
Iva v duchu zajásá. „Jo, pořád je to on. Cíťa v ranařovi,“ prolétne jí hlavou.
Nejraději by ho za ta slova objala, ale neudělá to. Ještě pořád je na něj naštvaná.
„Ivanko,“ zaškytá „stejně ho mám rád, moulu jednoho. Bude to s ním náročný, bude jinej. Zvládneme to?“ zapochybuje poté, co se sklátí na postel vedle manželky.
Kdyby tak věděl, že je na cestě k nejlepšímu rozhodnutí svého života.
