Do otevřených oken panské jídelny loučeňského zámku dopadaly ostré sluneční paprsky a místností voněl svěží podzimní vzduch. U stolu už chvíli poklidně snídala dáma zralého věku v krásných modrobílých šatech, když se otevřely dveře a vstoupil urostlý a elegantně prošedivělý muž.
„Dobré ráno a dobrou chuť, milá Marie! Mohu se s vámi o něčem poradit?“ zeptal se kníže Alexandr opatrně své manželky.
„Ale jistě. Snad to není něco nepříjemného?!“
„Víte, no, jak bych to… Připadám si zkrátka ještě plný sil, tak bych si rád zopakoval loveckou výpravu do Afriky.“
„Ale vždyť jste tam už byl před dvěma lety! Doufala jsem, že to byla poslední z těch vašich dlouhých a nebezpečných cest!“
Kníže Alexandr Jan Vincent Thurn-Taxis byl výjimečný člověk. Laskavý a velkorysý milovník hudby, žen, koní a všeho krásného, s velkým sociálním cítěním. Miloval také dobrodružství. Poznal mnoho vzdálených zemí a o všech dovedl poutavě vyprávět na svých přednáškách. Ze svých cest si přivážel ulovené trofeje, které vzbuzovaly pozornost nejen u jeho hostů, ale i u návštěvníků různých výstav. Navštívil například Indii, Rusko a Kanadu, všude lovil i ta největší zvířata.
„Dobré ráno a dobrou chuť, milá Marie! Mohu se s vámi o něčem poradit?“ zeptal se kníže Alexandr opatrně své manželky.
„Ale jistě. Snad to není něco nepříjemného?!“
„Víte, no, jak bych to… Připadám si zkrátka ještě plný sil, tak bych si rád zopakoval loveckou výpravu do Afriky.“
„Ale vždyť jste tam už byl před dvěma lety! Doufala jsem, že to byla poslední z těch vašich dlouhých a nebezpečných cest!“
Kníže Alexandr Jan Vincent Thurn-Taxis byl výjimečný člověk. Laskavý a velkorysý milovník hudby, žen, koní a všeho krásného, s velkým sociálním cítěním. Miloval také dobrodružství. Poznal mnoho vzdálených zemí a o všech dovedl poutavě vyprávět na svých přednáškách. Ze svých cest si přivážel ulovené trofeje, které vzbuzovaly pozornost nejen u jeho hostů, ale i u návštěvníků různých výstav. Navštívil například Indii, Rusko a Kanadu, všude lovil i ta největší zvířata.
„Já vím, Marie, ale znáte mě přece a víte, jak rád cestuji a zažívám dobrodružství! Být pořád jen tady na Loučeni, to bych se unudil k smrti!“ povzdychl zoufale kníže, který si Afriku hodně oblíbil. Jeho první cesta na černý kontinent trvala půl roku, vedla až do oblasti Viktoriina jezera, které obklopuje území Tanzanie, Keni, a Ugandy. Jezero ho očarovalo svou rozlohou i krásným pobřežím, množstvím ryb a krokodýlů. Kolem jezera žila stáda slonů a ostatních exotických zvířat, u nás nepříliš známých. I když měla lovecká výprava na čtyřicet nosičů, kteří nesli vše potřebné na hlavách, byl to pro knížete obrovský výkon. Cesty byly neprobádané, nebezpečné a jemu tehdy bylo už 73 let.
„Ostatně, vždyť i vy jste mě často doprovázela a mám pocit, že se mnohé zážitky líbily i vám! Třeba ta přírodní sprcha ve vodopádech, vzpomínáte?“ pokračoval v taktickém přemlouvání Alexandr.
„Ano, ano, vzpomínám. Vy dobře víte, drahý, že vám chci vždy splnit vaše přání, ale mám už o vás velké obavy. Přece jen vám je už pětasedmdesát a v tomto věku vaši vrstevníci loví maximálně kapry ve zdejších rybnících. Neprohání lvy a buvoly někde v Tramtárii!!!“
„Nemusíte se o mě bát. Dozvěděl jsem se o vynikajícím cestovateli, znalci africké přírody a lovci, který by mě bezpečně doprovázel.“
„O koho jde? Znám ho?“
„Je to Bedřich Machulka ze zoologického oddělení Národního muzea v Praze. Se svým společníkem si zřídil v Súdánu první českou kancelář pro organizování loveckých výprav pro majetné klienty. Marie, byl bych v těch nejlepších rukách, jeho klienty jsou i Rotschildové a Schwarzenbergové!“
„A to zase budete lovit zvířata na těch odlehlých místech, kde není žádná civilizace?!“
„To ano, ale žádný strach. Budeme mít spoustu nosičů a dalších protřelých členů. Machulka zařizuje vše – od trasy přes dopravu, nosiče až po povolení k odstřelu zvěře a jejímu vývozu. Věřte mi, že tu nejkrásnější trofej, kterou tam získám, věnuji samozřejmě vám.“
„No tak, co mám s vámi dělat! Dobrodružství vás lákalo vždycky, snad i víc než já zamlada, to se už asi nezmění...“
„Jste úžasná, ostatně jako vždy! S vaším svolením se mi bude odjíždět mnohem snadněji. Budu se těšit na návrat, až vás budu moci zase obejmout!“
S požehnáním své ženy se tedy Alexandr do milované Afriky vydal i podruhé. Tato cesta byla o trochu kratší než první, dostal se při ní do Súdánu až k jeho severní hranici s Habeší (dnešní Etiopie). Zde opět lovil velké šelmy i drobnější živočichy a potýkal se s nepředvídanými nástrahami, jako jsou nemoci, obří pijavice a nedostatek pitné vody a jídla. Vše ale ve zdraví i ve svých 75 letech přežil.
Ani tohle však nebyla poslední Alexandrova výprava za dobrodružstvím. Ještě téměř v osmdesáti letech se vypravil na Kanárské ostrovy, kde nasbíral množství různých i neznámých brouků. Jako aktivní a hrdý člen Společnosti Národního muzea je stejně jako své další nejcennější lovecké trofeje věnoval Národnímu muzeu, v jehož sbírkách je můžeme spatřit dodnes.
/>
/>
/>
/>
/>
/>
/>
/>
/>
Druhá verze:
Alexandr Jan Vincent Thurn – Taxis (1851 – 1939) byl výjimečný člověk. Laskavý, velkorysý, podnikavý, byl milovníkem hudby, žen, koní a všeho krásného a měl i velké sociální cítění. Miloval dobrodružství, hodně cestoval a lovil zvěř. Poznal mnoho i vzdálených zemí a o všech dovedl poutavě vyprávět na svých přednáškách. Ze svých cest si přivážel ulovené trofeje, které vzbuzovaly pozornost nejen u jeho návštěv ale i u návštěvníků různých výstav.
Navštívil Indii, Rusko a Kanadu, a všude tam lovil i ta největší zvířata.
Alexandr si obzvláště oblíbil Afriku, kterou dvakrát navštívil. První cesta trvala půl roku, druhá byla o trochu kratší a připravoval je cestovatel Bedřich Machulka, který měl v Africe jakousi první cestovní kancelář pro bohaté zájemce o lovecké výpravy. Zajistil jim vše potřebné, od vytýčení trasy, zajištění dopravy, najímání nosičů po zajišťoval povolení k odstřelu zvěře a jejich vývoz. Jeho služeb využívali i Rotschildové a Schwanzenbergové.
První Alexandrova africká cesta vedla až do oblasti Viktorina jezera, které obklopuje území Tanzanie, Keni, a Ugandy. Jezero ho přímo očarovalo nejen svou rozlohou, ale i krásným pobřežím, množstvím ryb a krokodýlů. Kolem jezera žila stáda slonů a ostatních exotických zvířat u nás moc neznámých. I když jeho lovecká výprava měla 43 nosičů, kteří vše potřebné nesli na hlavách, byl to pro knížete obrovský výkon. Cesty byly neprobádané, nebezpečné a jemu tehdy bylo již 73 let.
Za dva roky podnikl další, druhou cestu do Afriky, na které jej už pan Machulka sám doprovázel. Dostali se do Súdánu až k jeho severní hranicí s Habeší (dnešní Etiopie). Zde opět lovili velké šelmy i drobnější živočichy a potýkali se nepředvídanými nástrahami, jako jsou nemoci, obří pijavice a nedostatek pitné vody a jídla. Vše ve zdraví ve svých 75 letech přežil.
Alexandr si obzvláště oblíbil Afriku, kterou dvakrát navštívil. První cesta trvala půl roku, druhá byla o trochu kratší a připravoval je cestovatel Bedřich Machulka, který měl v Africe jakousi první cestovní kancelář pro bohaté zájemce o lovecké výpravy. Zajistil jim vše potřebné, od vytýčení trasy, zajištění dopravy, najímání nosičů po zajišťoval povolení k odstřelu zvěře a jejich vývoz. Jeho služeb využívali i Rotschildové a Schwanzenbergové.
První Alexandrova africká cesta vedla až do oblasti Viktorina jezera, které obklopuje území Tanzanie, Keni, a Ugandy. Jezero ho přímo očarovalo nejen svou rozlohou, ale i krásným pobřežím, množstvím ryb a krokodýlů. Kolem jezera žila stáda slonů a ostatních exotických zvířat u nás moc neznámých. I když jeho lovecká výprava měla 43 nosičů, kteří vše potřebné nesli na hlavách, byl to pro knížete obrovský výkon. Cesty byly neprobádané, nebezpečné a jemu tehdy bylo již 73 let.
Za dva roky podnikl další, druhou cestu do Afriky, na které jej už pan Machulka sám doprovázel. Dostali se do Súdánu až k jeho severní hranicí s Habeší (dnešní Etiopie). Zde opět lovili velké šelmy i drobnější živočichy a potýkali se nepředvídanými nástrahami, jako jsou nemoci, obří pijavice a nedostatek pitné vody a jídla. Vše ve zdraví ve svých 75 letech přežil.
Své nejcennější trofeje a kůže afrických zvířat daroval Alexandr Národnímu muzeu, jehož Společnosti byl aktivním členem. Na Kanárské ostrovy se vypravil dokonce téměř v osmdesáti letech. Z této výpravy nepřivezl přímo lovecké trofeje, ale nasbíral množství různých i neznámých brouků, a tak i tato sbírka byla vlastně trofej. Celou ji později opět věnoval Národnímu muzeu.
Všechny jeho dary jsou stále majetkem Národního muzea, některé byly přemístěny do muzea Náprstkova, které je také součástí muzea Národního.
Původní verze:
Alexandr Jan Vincent Thurn – Taxis (1851 – 1939)
Cestovatel až do pozdního věku
Milá Marie, potřebuji se s Vámi o něčem důležitém poradit. Měla byste pro mne čas?
Jistě, není to snad něco nepříjemného?
Myslím, že ne, jen bych potřeboval znát váš názor. Víte, připadám si stále plný sil, a tak bych si ještě rád splnil jedno cestovatelské přání. Zopakovat si cestu za divokou zvěří do Afriky.
Ale vždyť jste tam byl před dvěma lety a já doufala, že už je to poslední z těch vašich dlouhých nebezpečných cest.
Marie, vždyť víte, jak jsme spolu rádi cestovali, i vy jste mě do mnoha zemí sama doprovázela. Ta příroda s množstvím zvěře, které jsme dlouhé hodiny s napětím stopovali, vodopády, ve kterých jste si dopřávala přírodní sprchy. Byla jste vždy tak šťastná. A když jsem se vrátil v Indii po úspěšném lovu tygrů do tábora, nikdy nezapomenu na váš obdivný pohled, připadal jsem si jako hrdina. I Kanada a Rusko Vás zajímalo a o mých zážitcích jste vydržela poslouchat a nemohla jste chybět na žádné z mých mnoha přednášek, které jsem po návratu pořádal a ani na výstavách mých loveckých trofejí. Byla jste mi vždy oporou.
Teď chápu, že už se Vám do vzdálených neprobádaných míst moc nechce, že máte raději svůj klid, poezii, malování a společnost svých vzdělaných přítel. Dopřejte prosím ale mně, užít si ještě mého milovaného lovu a dobrodružství s tím spojené.
Víte drahý, že Vám chci vždy dopřát splnění vašich přání, ale mám o vás velké obavy. Není to moc nebezpečné? Přeci už je Vám 75 let a v tomto věku vaši vrstevníci loví maximálně ryby ve zdejších rybnících a neprohání se za lvy a bůvoly někde v Africe.
Nemusíte mít o mne obavy, dozvěděl jsem se o vynikajícím cestovateli, znalci africké přírody a lovci, který by mně na cestě doprovázel.
A o koho jde?
Je to spolupracovník zoologického oddělení Národního muzea v Praze.
Jmenuje se Bedřich Machulka, původem Čech, který si se svým společníkem zařídil v Súdánu první českou kancelář na organizování loveckých výprav pro majetné klienty.
Marie byl bych v těch nejlepších rukách, jeho klienty jsou i Rotschildové a Schwanzenbergové.
A to zase budete lovit ta největší zvířata daleko v pralese na odlehlých místech, kde není žádná civilizace?
Jistě, ale nemějte obavy vše bude bezpečné. Naše výprava bude mít přes čtyřicet nosičů a dalších potřených členů. Pan Machulka zařizuje vše, od vytýčení trasy, zajištění dopravy, najímání nosičů až po zajišťování povolení k odstřelu zvěře a jejich vývoz. To víte Marie, zase se Vám budu chtít pochlubit tou nejkrásnější trofejí, která bude určena jenom pro Vás.
No, co mám s vámi dělat, dálky a dobrodružství vás lákalo vždy snad i víc než já za mlada, a tak se to teď v 75 letech asi nezmění.
Jste úžasná jako vždy, doufal jsem, že to takto dopadne a s vašim svolením se mi bude odjíždět lehce, a budu se těšit na návrat, kdy zase budu moci obejout svou báječnou a krásnou manželku.
Ale toto nebyla jeho poslední velká výprava za dobrodružstvím.
Na Kanárské ostrovy se vypravil dokonce téměř v osmdesáti letech. Z této výpravy nepřivezl přímo lovecké trofeje, ale nasbíral množství různých i neznámých brouků, a tak i tato sbírka byla vlastně trofej.
Téměř všechny své sbírky odkázal Národnímu muzeu, jehož Společností byl aktivním členem.
Jeho dary jsou dodnes majetkem Národního muzea, některé však byly přemístěny do muzea Náprstkova, které je ale také součástí muzea Národního.
